4 Ads 55/2012 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 21/2024- 32 - text 8 41 Ad 21/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Ing. M. H. X žalovaný: Ministerstvo práce a sociálních věcí Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2024, č. j. MPSV-2024/171332-921, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobce požádal o příspěvek na živobytí. Úřad práce mu ale nevyhověl, protože žalobce nedoložil podklady, k jejichž předložení ho předtím vyzval. Slovy zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy nesplnil povinnosti žadatele o dávku stanovené zákonem a neprokázal všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku. Žalovaný poté rozhodnutí úřadu práce potvrdil, byť žalobce některé podklady k odvolání dodal. Na to ovšem žalovaný z procesních důvodů nepřistoupil. A podle krajského soudu oba správní orgány postupovaly správně. II. Rozhodnutí správních orgánů a související skutkové okolnosti 2. Žalobce podal dne 29. 5. 2024 žádost o příspěvek na živobytí. K žádosti doložil prohlášení, v němž uvedl, že je majitelem bankovního účtu č. X („bankovní účet“) a devizového účtu č. X („devizový účet“). Kromě toho uvedl, že hradí platby své matce a má přístup k jejímu bankovnímu účtu. Doložil výpisy z bankovního účtu za měsíce únor, březen a duben 2024 a potvrzení o zůstatku na devizovém účtu v částce 20,93. Dále doložil, že užívá k bydlení samostatně byt, který vlastní spolu se svou matkou. Předložil i vyúčtování za elektřinu, tepelnou energii, vodné, stočné a ostatní služby za rok 2023 i doklad o úhradě elektřiny a nájmu. 3. Úřad práce – Krajská pobočka v Brně („úřad práce“) dne 31. 5. 2024 vyzval žalobce, aby se osobně dostavil a doložil následující dokumenty: - kompletní položkový výpis z devizového účtu, - vysvětlení k příchozím platbám na bankovním účtu za měsíc duben 2024, - prokazatelné podklady osvědčující původ a cíl všech finančních toků, - smlouvy o půjčce, pokud se jednalo o půjčky, - disponentní právo k bankovnímu účtu matky, - nájemní/podnájemní smlouvu, - aktuální rozpis služeb a nájemného, - evidenční list, - údaje o celkovém počtu osob užívajících byt. Úřad práce ke splnění výzvy stanovil žalobci lhůtu osmi dnů. Výzva obsahovala poučení, že nesplnění povinnosti stanovené ve výzvě může vést k nepřiznání dávky. Žalobce obdržel výzvu do vlastních rukou dne 7. 6. 2024. Úřad práce dále požádal Magistrát města Brna o sdělení, zda je žalobce vlastníkem motorového vozidla – od 18. 11. 2008 byl totiž v evidenci jako vlastník vozidla Škoda Octavia. 4. Žalobce se na úřad práce dostavil dne 17. 6. 2024. Uvedl, že devizový účet cca 25 let nepoužívá a kompletní výpisy z něj nedoložil. K příchozím úhradám na bankovním účtu uvedl, že 16. 4. 2024 mu advokát vrátil 1 000 Kč. A pokud jde o platby z 9. 4. 2024 (20 000 Kč) a 15. 4. 2024 (2 100 Kč), tak se jednalo o finanční příspěvek od matky na živobytí a potřeby žalobce. Dodal, že má přístup k bankovnímu účtu své matky, ale disponentní právo k němu nemá. Nemá ani nájemní či podnájemní smlouvu, protože je spoluvlastníkem nemovitosti. K vlastnictví automobilu měl předložit velký technický průkaz vozidla nebo prokazatelně doložit, že již není jeho vlastníkem. Žalobce také doložil prohlášení své matky, podle kterého je spoluvlastníkem bytu a že ho jako druhý spoluvlastník užívá samostatně, přičemž nájemní smlouvu nesepsali. Úřad práce závěrem jednání upozornil žalobce, že jeho původní výzva stále trvá. 5. Dne 20. 6. 2024 vydal úřad práce rozhodnutí č. j. 167100/2024/BBA („rozhodnutí úřadu práce“), kterým příspěvek na živobytí žalobci nepřiznal. Důvodem bylo nesplnění povinností podle § 49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi („zákon o pomoci v hmotné nouzi“). V odůvodnění uvedl, že žalobce nedoložil veškeré doklady požadované ve výzvě, zejména aktuální rozpis služeb a nájemného, výpisy z devizového účtu za požadované období (předložil pouze potvrzení o zůstatku), a neposkytl dostatečné vysvětlení k příchozím finančním prostředkům. Úřad práce proto konstatoval, že žalobce nesplnil povinnosti žadatele o dávku stanovené zákonem a neprokázal všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku. 6. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce odvolání. Připustil, že nedoložil rozpis služeb a nákladů hrazených v rámci bydlení. Ohledně devizového účtu vysvětlil, že si jej založil v 90. letech pro cestování, ale po roce 2000 jej přestal používat a v současnosti na něm zůstává pouze 21 USD. K příchozím platbám na běžném účtu uvedl, že je kompenzovaly stejné výdaje – příchozí úhradu 5 124 Kč od matky použil na úhradu SIPO, příchozí úhradu 20 000 Kč od matky použil na úhradu dobrovolného důchodového pojistného, příchozí úhradu 2 100 Kč od matky použil na úhradu brýlí, a částka 1.000 Kč od advokáta byla vratkou zbytku z původní zálohy na právní služby. K dispozičnímu právu k účtu matky uvedl, že zřejmě takové právo má, ale nemá k tomu žádné podklady. K dotazu ohledně vozidla uvedl, že mu ho dne 9. 1. 2011 někdo ukradl, což již s Úřadem práce řešil v roce 2014. K odvolání přiložil předpis měsíční úhrady za užívání bytu, e-mailovou korespondenci s bankou ČSOB a informace o ukradeném vozidle. 7. Žalovaný ovšem rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024, č. j. MPSV-2024/171332-921 („rozhodnutí žalovaného“) odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Úřad práce podle něj postupoval správně, pokud příspěvek na živobytí nepřiznal. Žalobce nesplnil povinnosti stanovené výzvou, protože ve stanovené lhůtě nedoložil doklady nezbytné pro posouzení nároku na dávku a neosvědčil všechny rozhodné skutečnosti. K dokumentům přiloženým až k odvolání (zejména předpis měsíční úhrady za užívání bytu) žalovaný nepřihlédl s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu, podle kterého se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů v průběhu odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník řízení nemohl uplatnit dříve. Žalovaný měl za to, že žalobce mohl tento doklad doložit již před vydáním rozhodnutí úřadu práce. 8. Žalovaný dodal, že k příchozím platbám na bankovní účet žalobce nedoložil požadované smlouvy o půjčkách. Podle protokolu o ústním jednání se žalobce nevyjadřoval k použití příchozích plateb ani neuvedl, že získání výpisu z devizového účtu je pro něj problematické. Úřad práce tedy neměl povinnost si dané podklady opatřovat sám, neboť důkazní břemeno ohledně osvědčení nároku na dávku je na straně žadatele, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 6 Ads 219/2015-30. Žalovaný také citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2020, č. j. 4 Ads 84/2020-59, podle kterého lze od žadatele o finanční plnění z veřejných rozpočtů spravedlivě požadovat přiměřenou součinnost při prokazování nároku na dávku. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 9. Žalobce ve své poměrně rozsáhlé žalobě namítá, že mu nebyla doručena výzva úřadu práce ze dne 31. 5. 2024 a nebyla mu oznámena lhůta k doplnění podkladů. Žalobce podal žádost o příspěvek 29. 5. 2024 a již 7. 6. 2024 doložil většinu požadovaných dokumentů. Při návštěvě úřadu práce dne 11. 6. 2024 zjistil, že pracovník úřadu není přítomen a kancelář je uzavřena. Další návštěva proběhla 17. 6. 2024. Žalobce na ní splnil všechny zákonné požadavky. Žalobce zdůrazňuje, že náležitosti žádosti taxativně vymezuje § 72 zákona o pomoci v hmotné nouzi a úřad práce požadoval doklady nad rámec zákona. 10. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce nedoložil rozpis služeb a nákladů hrazených v rámci bydlení podle § 72 odst. 3 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tento doklad žalobce doložil až k odvolání, k čemuž žalovaný nepřihlédl s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu. Žalobce však argumentuje, že odvolání je opravný prostředek, v němž lze doplnit to, co nebylo možné doložit dříve. Termín „dříve“ v § 82 odst. 4 správního řádu podle žalobce neznamená „před vydáním napadeného rozhodnutí úřadu práce v prvním stupni řízení“. 11. Žalobce odmítá konstatování žalovaného, že nedoložil požadované dokumenty a nevyjádřil se k určitým skutečnostem. Tvrdí, že vše potřebné sdělil při osobních schůzkách s referentem, který tyto informace nezaznamenal do protokolu. Žalovaný se podle žalobce opírá o rozsudky Nejvyššího správního soudu, ale interpretuje je (slovy žalobce) „lstivě“ a v rozporu s jejich skutečným smyslem. Žalobce zdůrazňuje, že splnil veškeré povinnosti podle § 72 zákona o pomoci v hmotné nouzi. 12. Úřad práce a žalovaný dále neoprávněně zahrnuli jeho matku do okruhu společně posuzovaných osob. Matka žalobce: - není uživatelkou synova bytu, je pouze spolumajitelkou - užívá svůj vlastní byt na jiné adrese - nepodílí se se synem na úhradě společných potřeb - poskytuje synovi finanční pomoc na základě vzájemné osobní domluvy Žalobce tvrdí, že by měl být posouzen jako samostatná osoba pro při