2 As 287/2017 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 6/2025- 58 - text  14 31 Ad 6/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci žalobce: Ing. D. F. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D. sídlem Koliště 55, 602 00 Brno proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2025, č. j. MO 239868/2025-1304, takto: I. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 12. 3. 2025, č. j. MO 239868/2025-1304, a rozhodnutí velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie ze dne 27. 11. 2024, č. j. MO 973475/2024-1970, ve znění rozhodnutí ze dne 14. 1. 2025, č. j. MO 45264/2025-1970, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud se v této věci zabýval náhradou škody na zdraví podle § 115 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Předmětem posouzení bylo především to, zda správní orgány unesly své důkazní břemeno a zajistily dostatečné podklady pro svůj závěr, že žalobce neutrpěl služební úraz. 2. Žalobce byl od roku 1987 vojákem z povolání. V roce 2018 byl z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti shledán neschopným služby pro rozvoj X po návratu ze zahraniční mise v Iráku v roce 2008. V roce 2018 mu byl současně přiznán invalidní důchod II. stupně pro X. 3. Dne 9. 7. 2018 podal žalobce žádost o přiznání náhrady škody na zdraví podle § 115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání spočívající v náhradě za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby a po skončení neschopnosti výkonu služby, náhradě za ztížení společenského uplatnění, náhradě za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a v jednorázovém mimořádném odškodnění ve výši stodvacetinásobku minimální mzdy dle § 116 písm. a), b), d) e) a f) zákona o vojácích z povolání. 4. Žalobce tvrdil, že k psychickému poškození jeho zdraví došlo v důsledku služebního úrazu. Uvedl, že byl v roce 2008 nasazen v Iráku jako jediný člen Armády ČR mimo mezinárodní zónu („GREEN ZONE“) na předsunuté operační základně amerických speciálních sil „SHIELD“ ve čtvrti SADR CITY („RED ZONE“). Zde působil v mobilním poradním týmu strategické úrovně na iráckém Ministerstvu vnitra. Součástí jeho mise byly každodenní pozemní přesuny v konvojích po Bagdádu a kombinované letecké a pozemní cesty na území celého Iráku. V průběhu poměrně dlouhého správního řízení žalobce postupně upřesňoval jednotlivé incidenty, které považoval za subsumovatelné pod definici služebního úrazu. Zařadil mezi ně raketové útoky v jeho bezprostřední blízkosti, výstřely, požáry, nastřelení konvoje (mj. i nastřelení vrtulníku a na něj reagující odpovědnou střelbu vrtulníku žalobce), přímou i nepřímou palbu na konvoj, evidenci a pobyt na místech uskutečněných teroristických útoků, pravidelné jednotlivé přesuny v nejvíce rizikových oblastech Bagdádu, ostřelování základny, vypálení kanceláře, nemířenou střelbu, či evidenci podminovaných mrtvol. 5. O žádosti rozhodoval poprvé velitel Velitelství výcviku – Vojenské akademie se sídlem ve Vyškově („správní orgán I. stupně“) dne 19. 10. 2018. K odvolání žalobce žalovaný toto rozhodnutí potvrdil, ovšem obě rozhodnutí následně zrušilo Ministerstvo obrany v přezkumném řízení. Také druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9. října 2020, č. j. MO 292472/2020-1970, bylo k odvolání žalobce žalovaným potvrzeno. Toto rozhodnutí žalovaného ale zdejší soud zrušil rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 31 Ad 7/2021-90 („zrušující rozsudek“). Soud konstatoval, že duševní choroba žalobce není nemocí z povolání, neboť není uvedena v příloze nařízení vlády č. 290/2015 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Dále soud dospěl k závěru, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Uložil jim proto, aby v dalším řízení učinily součástí správního spisu záznamy o službě žalobce a další podklady. Na jejich základě měly posoudit, zda jednotlivé žalobcem tvrzené děje samostatně či vcelku byly excesivní, a lze je tak považovat za služební úraz, nebo zda nepřekročily přípustnou míru tlaku a stresu, která je pro vojáky na misi běžná, přičemž tuto míru měly správní orgány definovat. Závěrem se měl žalovaný podle soudu v případě, že neshledá odpovědnost za služební úraz, zabývat též tím, zda nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu při výkonu služby porušením právní povinnosti dle § 112 zákona o vojácích z povolání. 6. Žalovaný po vrácení věci zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který následně doplnil listinné podklady a provedl výslech tří svědků. Poté správní orgán I. stupně vydal ve věci v pořadí již třetí rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, č. j. MO 973475/2024-1970. Dospěl k závěru, že zdravotní problémy, kterými žalobce trpí, nejsou důsledkem pracovního úrazu, odškodnění mu tudíž nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 3. 2025, č. j. MO 239868/2025-1304 („napadené rozhodnutí“), zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 7. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu, vadné právní posouzení a nepřezkoumatelnost. Neztotožňuje se se závěrem, že neutrpěl pracovní úraz. Poškození zdraví žalobce je psychického charakteru, neprojevilo se tedy bezprostředně v momentě úrazu. Správní orgány by měly zohlednit afektní a emocionální povahu úrazu. Z charakteru poškození zdraví je zřejmé, že má základ v katastrofických zkušenostech. Vzhledem k povaze absolvovaných misí pak původ musí nutně pocházet z mise v Iráku v roce 2008. 8. Důkazní břemeno tíží správní orgány. Ty měly opatřit potřebné důkazy k působení žalobce na misi a k tvrzeným úrazovým dějům, aby byly schopny řádně vyhodnotit skutkový stav. Tak se ale nestalo, byť žalobce celou řadu důkazů označil. Žalobce byl odloučen od jednotky a jako první český voják působil v RED ZONE jako poradce iráckého ministerstva vnitra. Z hlediska úkolování tak podléhal policejním složkám pod americkým velením, nikoliv českému nadřízenému. Armáda však buďto nedisponuje žádnými relevantními informacemi o působení žalobce na misi, anebo je z neznámého důvodu nepředložila. Tuto výtku vznesl žalobce již v odvolání a žalovaný se s ní nijak nevypořádal. 9. Ani důkazy, které správní orgány shromáždily, nehodnotily správně. Důkazy má hodnotit sám správní orgán a nemá si toto hodnocení nechat jakkoliv zprostředkovávat, jak se stalo v případě zpráv Velitelství pro operace. Převzatá tvrzení správního orgánu I. stupně o konstantní bezpečnostní situaci navíc objektivně nevypovídají o dění v průběhu celé mise, ani o konkrétním výkonu činnosti žalobce. Ani následně doložená týdenní hlášení 4. a 5. kontingentu nic nedokládají o individualizované činnosti žalobce na odloučeném pracovišti. Žalobce nikdy nebyl podřízen svědkovi mjr. G.; nebylo ani formálně možné, aby major velel podplukovníkovi. Neplynula mu tedy vůči němu žádná ohlašovací povinnost. I z vyjádření svědka je jasné, že měl osoby na odloučených pracovištích jen v tabulce, neznal jejich program a pouze je technicky a logisticky zabezpečoval. Jedinou určenou kontaktní osobou pro žalobce byl pplk. K. S tím také vedl neutajovanou i utajovanou korespondenci. Jednotlivé incidenty hlásil na „SOC MO“ (nynější Velitelství pro operace). Z pochopitelných důvodů je však tehdy za úrazové děje neoznačoval a jako úrazy nehlásil. Velitelství pro operace sice zpochybnilo, že by byl kontaktní osobou žalobce pplk. K., neuvedlo však, kdo jiný měl kontaktní osobou být. Navíc Velitelství pro operace ani jiný orgán nepředložilo žádnou komunikaci s žalobcem, byť je zřejmé, že probíhala (žalobce část neutajované e-mailové komunikace předložil). Komunikací, která probíhala utajovanými kanály, žalobce nedisponuje, na rozdíl od správních orgánů. Její případná absence nemůže jít k tíži žalobce. Zátěž žalobce je třeba hodnotit v kontextu celé mise a všech událostí na ní a nelze ji paušálně srovnávat s nasazením speciálních sil nebo jen obecně poukazovat na standardní průběh mise a nároky, které se od profesionálního vojáka očekávají. Tvrzení žalobce pak nevyvrací ani zpráva Vojenského zpravodajství. 10. Žalobce již není schopen s odstupem času doložit přesné datum, hodinu a průběh incidentů, byť si své informační povinnosti plnil. Je pochopitelné, že tehdy bral žalobce tyto incidenty jako součást své práce, většina z nich svou povahou odpovídala nasazení žalobce v probíhající válce. To ale nic nemění na tom, že žalobcem vyjmenované události je třeba vnímat jako nenadálé, netypické, zjevně intenzivní a žalobcem neovlivnitelné, jež ani u vojáka z povolání nejsou ničím standardním. Nestandar