2 As 46/2006 — Nejvyšší správní soud

32 A 3/2025- 29 - text  8 32 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci žalobkyně: DIES CZ, spol. s r.o. sídlem Joštova 141/7, Brno zastoupená JUDr. René Huškem, advokátem sídlem Smetanova 1022/19, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2024, č. j. JMK 162236/2024, sp. zn. S-JMK 149692/2024/OD/Ša, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 11. 2024, č. j. JMK 162236/2024, sp. zn. S-JMK 149692/2024/OD/Ša, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 404 Kč k rukám JUDr. Reného Huška, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2024, č. j. JMK 162236/2024, sp. zn. S-JMK 149692/2024/OD/Ša, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen výrok IV. rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 30. 9. 2024, č. j. OPD-12118/24-49, sp. zn. OPD-12118/24-KOU/PŘ, kterým prvostupňový orgán podle § 89 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), nepřiznal žalobkyni jako poškozené uplatněný nárok na náhradu škody a odkázal ji s tímto nárokem na soud nebo jiný orgán veřejné moci. 2. Prvostupňový orgán výrok IV. svého rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nedoložila uplatňovanou škodu v plné výši, tedy že výše škody nebyla spolehlivě zjištěna a poukázal na to, že žalobkyně již uplatňuje náhradu vzniklé škody u pojišťovny. Dále uvedl, že žalobkyně se může obrátit na soud nebo jiný orgán veřejné moci, pakliže hodlá uplatnit škodu. 3. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že pokud žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, bylo na místě ji pouze podle § 70 odst. 3 přestupkového zákona vyrozumět o nemožnosti rozhodovat o náhradě této škody a poté o výsledku přestupkového řízení. Pokud tedy prvostupňový orgán nesdělil žalobkyni, že o nároku na náhradu škody nelze rozhodnout, a namísto toho o tomto nároku rozhodl samostatným výrokem, postupoval v rozporu se zákonem. Podle žalovaného však nejde o postup, kterým by žalobkyně byla zkrácena na svých procesních právech. Podle žalovaného v posuzované věci skutečně nemohla být náhrada škody v rámci adhezního řízení žalobkyni přiznána pro překážku litispendence. I. Shrnutí procesního postoje žalobkyně 4. Žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného i prvostupňového orgánu. Za „jiné řízení“ ve smyslu § 70 odst. 3 přestupkového zákona nelze považovat uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny. V případě nahlášení pojistné události u soukromoprávního subjektu (příslušné pojišťovny), není zahájeno takové řízení, které by založilo překážku litispendence. Smluvní pojišťovna viníka není ani soudním orgánem ani jiným orgánem veřejné moci, u kterého se vede řízení, a to i přesto, že zákonnou povinností každého provozovatele vozidla je uzavřít pojištění o odpovědnosti z provozu vozidel. 5. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že smluvní pojišťovny nemají upraven ani jednotný postup řešení v případě nahlášení pojistné události poškozeným. Každá pojišťovna má své postupy a smluvní podmínky přizpůsobené tržnímu prostředí a „boji“ o potenciální klienty. Pokud je povinností pojišťovny uhradit škodu poškozenému, pak už jen z principu nebude postupovat nestranně. Není splněna ani podmínka totožnosti věci, neboť není dána totožnost osob v adhezním řízení a při jednání s pojišťovnou. Žalobkyně podpůrně odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 16/2011-106, či Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1535/2014. 6. Žalobkyně namítá, že v důsledku nejednotné praxe přestupkových orgánů jsou zkráceni na svých právech poškození, kteří v dobré víře nahlásí pojistnou událost u příslušné pojišťovny (kterou si nevybrali, nýbrž si ji zvolil viník). Pokud v takovém případě správní orgány poškozeného pouze vyrozumí o tom, že není možné rozhodovat o náhradě škody, de facto poškozenému odpírají spravedlnost. 7. V replice podané k vyjádření žalovaného žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci a doplnila, že podle komentářové literatury je orgánem, který vede „jiné řízení“ ve výše uvedeném smyslu například finanční arbitr. Finanční arbitr je na rozdíl od pojišťovny nezávislým orgánem, který rozhoduje jako orgán veřejné moci. Pokud jde o definici orgánu veřejné moci, v právní doktríně i aplikační praxi se vychází z vymezení veřejné moci formulovaného Ústavním soudem (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93), přičemž pojišťovny, bez ohledu na své specifické postavení, takovým orgánem nejsou. 8. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před soudem. II. Shrnutí procesního postoje žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí, odkazuje na své rozhodnutí, které považuje za správné a odůvodněné. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že smluvní pojišťovna viníka nehody není soudním orgánem ani jiným orgánem veřejné moci, u kterého se vede řízení. Podle zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), má poškozený (žalobkyně) právo na pojistné plnění z povinného pojištění odpovědnosti vůči pojistiteli. Náhrada škody se tedy uplatní primárně z titulu pojištění, které je ze zákona povinné. 10. Žalovaný dále poukázal na to, že poškozený má, pokud mu svědčí zákonné lhůty, možnost uplatnit své nároky občanskoprávní cestou i po pravomocném rozhodnutí o přestupku. Stejnou možnost má poškozený i v případě, pokud by mu uplatněný nárok nebyl pojišťovnou uhrazen zcela. Žalobkyní nastíněné řešení, kdy by její nárok měl být řešen současně ve dvou řízeních, je podle žalovaného v rozporu se zákonem. Nepřiznání nároku v adhezním řízení neznamená, že nárok na náhradu škody zanikl. 11. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem. III. Posouzení věci 12. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). 13. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s. 14. Mezi účastníky řízení není spor o tom, že žalobkyně uplatnila právo na náhradu škody způsobené dne 15. 5. 2024 motorovým vozidlem pachatele přestupku u pojišťovny GENERALI Česká pojišťovna, a. s., podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Nárok na náhradu škody v celkové výši 44 887,81 Kč žalobkyně uplatnila i v přestupkovém řízení na základě písemnosti „Vyrozumění poškozeného o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody v řízení o přestupku“ prvostupňového orgánu ze dne 8. 7. 2024, č. j. OPD-12118/24-13. V uvedené písemnosti byla žalobkyně mimo jiné poučena, že veškerá náhrada škody v souvislosti s provozem motorového vozidla je primárně řešena cestou příslušné pojišťovny z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. 15. Podle § 70 odst. 1 přestupkového zákona správní orgán bezodkladně vyrozumí o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody nebo uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení a o nařízeném ústním jednání osobu, které byla spácháním přestupku způsobena škoda nebo na jejíž úkor se obviněný spácháním přestupku obohatil, pokud je mu tato osoba známa. Současně tuto osobu poučí, že nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení může uplatnit nejpozději při prvním ústním jednání nebo v jiné lhůtě, kterou jí určí. Pokud by vyrozumění osoby podle věty první bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady, doručí je správní orgán veřejnou vyhláškou; ustanovení § 66 se nepoužije. 16. Podle § 70 odst. 2 přestupkového zákona osoba, které byla spácháním přestupku způsobena škoda nebo na jejíž úkor se obviněný spácháním přestupku bezdůvodně obohatil, se stává poškozeným uplatněním nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na náhradu škody nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení může uplatnit u správního orgánu nejpozději při prvním ústním jednání nebo ve lhůtě určené správním orgánem, nekoná-li se ústní jednání, nebylo-li již o tomto nároku rozhodnuto v občanskoprávní