34 Az 27/2025 – Krajský soud v Brně

34 Az 27/2025- 35 - text 6 34 Az 27/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: M. A. st. přísl. T. r. zast. advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou sídlem Moravské nám. 13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2025, č. j. OAM-728/ZA-ZA12-LE36-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2025, č. j. OAM-728/ZA-ZA12-LE36-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 210 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Martiny Sklenské. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 8. 2025, č. j. OAM-728/ZA-ZA12-LE36-2025 („napadené rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 28. 8. 2025, zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť má za to, že předložil závažné důvody, pro které není možné považovat v jeho konkrétní situaci zemi původu za bezpečnou, a že si žalovaný neopatřil dostatek aktuálních informací o zemi původu. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 7. 2025. Jako důvod uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá hlavně kvůli synovi. Jeho rodina není ztotožněna s tím, že má nemanželské dítě, jsou konzervativní. Rodiny se bojí, mohla by chtít hájit svou čest a mohlo by dojít k ublížení na zdraví nebo smrti. Jeho bratr ho už napadl. 3. V rámci pohovoru dne 9. 7. 2025 žalobce doplnil, že do ČR přijel poprvé v červnu 2024, syna zplodil s přítelkyní, která je občankou České republiky, na dovolené v Tunisku. S přítelkyní se rozešel v červenci 2024. Platí soudně nastavené alimenty. Jeho bratr je velmi konzervativní muslim a když se dozvěděl o nemanželském synovi, tak žalobce napadl nožem. Žalobce byl v šoku, na policii se neobrátil. 4. Žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení informace o zemi původu, konkrétně Informaci OAMP, Tunisko, Hodnocení Tuniska jako bezpečné země původu, ze dne 23. 9. 2024 (dále jen „Informace OAMP“); a dále Informace MZV, Tunisko, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 23. 10. 2023 a ze dne 4. 11. 2024. 5. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle § 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. je Tuniská republika tzv. bezpečnou zemí původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalovaný poměrně obsáhle shrnul zjištěné informace o zemi původu s tím, že problémy v ochraně lidských práv (politicky citlivé případy, nedostatečná ochrana sexuálních menšin) se žalobce vůbec netýkají (nemá politické přesvědčení, nikdy nebyl politicky aktivní, neměl v zemi původu problémy se státními orgány). Vůči útoku ze strany svého bratra (jakožto soukromé osoby) se nebránil u příslušných orgánů, ačkoli ty by mu byly schopny poskytnout účinnou ochranu. Mezi bezpečné země původu řadí Tunisko i jiné členské státy EU. Rodinné vazby žalobce na území České republiky jsou z hlediska tohoto typu řízení irelevantní. Žalobce neuvedl důvody, pro které by v jeho případě neplatila domněnka, že Tunisko je bezpečnou zemí původu. III. Žaloba 6. Žalobce má za to, že žalovaný nedostál své povinnosti posoudit na základě úplných, relevantních a aktuálních podkladů zařazení Tuniska mezi bezpečné země původu. 7. Žalobci jednak nejsou zřejmé veškeré zdroje, z níž vychází Informace OAMP, na kterou se žalovaný odkazoval. V této souvislosti odkázal na judikaturu Soudního dvora EU (SDEU) k požadavku přístupu ke zdrojům informací, na nichž je označení země za bezpečnou zemi původu založeno (viz rozsudek ve spojených věcech C‑758/24 (Alace) a C‑759/24 (Canpelli) ze dne 1. 8. 2025. 8. Ze zmíněné informace podle žalobce dále plyne, že se úřady v některých případech vůči jednotlivcům z komunity LGBT+ dopouštějí problematických kroků (mj. při aplikaci nejasně vymezených skutkových podstat), zatímco některá jednání vůči nim (např. výhružky) jsou tolerována. Současně zpráva zmiňuje postupné zmenšování prostoru pro opozici a užívání represivních opatření vůči některým jejím představitelům, jakož i tlak na novináře kritické k současnému režimu. Žalobce namítl, že ačkoli zpráva popisuje aktuální právní stav, nevyplývá z ní, zda a jakým způsobem jsou v praxi skutečně dodržována lidská práva. 9. Na tomto základě žalobce dovodil, že Tunisko nenaplňuje podmínky pro zařazení mezi bezpečné země původu, neboť z Informace OAMP vyplývá existence represí vůči opozici a kritickým novinářům a současně nezajištění dostatečné ochrany osobám z komunity LGBT+. Žalobce v této souvislosti s poukazem na závěry odkazovaného rozsudku SDEU uvedl, že členský stát nesmí zařadit zemi na seznam bezpečných zemí původu, pokud tato země neposkytuje dostatečnou ochranu všem svým obyvatelům. 10. Žalobce proto uzavřel, že Tunisko by nemělo být považováno za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o azylu, a na podporu tvrzení o zhoršování situace v zemi odkázal rovněž na dva veřejně dostupné mediální články z roku 2025 (jeden k zatčení advokátky za veřejnou kritiku a k postavení žen v Tunisku; druhý k postupu tuniských orgánů vůči opozici a k tvrdým trestům pro kritiky režimu). Má proto za to, že jeho žádost byla zamítnuta na základě právní normy (§ 16 odst. 2 zákona o azylu), která na jeho případ nedopadá. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 11. Žalovaný setrval na závěru, že napadené rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného stavu věci a ze shromážděných informací o politické situaci a dodržování lidských práv v Tunisku, a ve spojení s výpověďmi žalobce dospěl k tomu, že Tuniskou republiku lze v žalobcově případě považovat za bezpečnou zemi původu. Na podporu hodnocení Tuniska odkázal mj. na zprávu Freedom House („Svoboda ve světě 2020“), podle níž je země hodnocena jako „svobodná“, a dovodil, že ochrana proti pronásledování či špatnému zacházení je garantována ústavou a dalšími normami včetně systému opravných prostředků. 12. Žalovaný akcentoval, že Česká republika považuje Tunisko za bezpečnou zemi původu, a proto těžiště posouzení leželo v tom, zda žalobce prokázal, že v jeho konkrétním případě Tunisko za bezpečnou zemi původu považovat nelze; to se však nestalo. Na podporu tohoto pojetí odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, č. 1749/2009 Sb. NSS. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť podle jeho názoru neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 13. Žalobce v replice nad rámec žalobní argumentace především nesouhlasil s tvrzením žalovaného o důkazním břemeni a uvedl, že v intencích jeho žalobních námitek nemělo břemeno prokázání toho, že Tunisko je bezpečnou zemí původu, ležet na něm. Předpokladem aplikace § 16 odst. 2 zákona o azylu je, aby bylo hmotněprávně správné samotné označení Tuniska za bezpečnou zemi původu; žalovaný proto měl povinnost tuto otázku ověřit na základě aktuálních podkladů. V. Posouzení věci krajským soudem 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonné podmínky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 15. Žaloba je důvodná. 16. V posuzované věci byl aplikován § 16 odst. 2 zákona o azylu, podle něhož se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, pokud žadatel neprokáže, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Podstatou sporu je otázka, zda bylo možné toto ustanovení v případě žalobce aplikovat. 17. Postup podle § 16 odst. 2 zákona o azylu je založen na presumpci, že žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, a žadatel neprokázal, že v jeho individuálním případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Podle vnitrostátní úpravy je „bezpečná země původu“ definována v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a seznam bezpečných zemí původu je stanoven v prováděcí vyhlášce (č. 328/2015 Sb.); Tunisko je v tomto seznamu výslovně uvedeno. 18. Samotná formální existence vnitrostátního seznamu nicméně nemůže vést k automatickému použití § 16 odst. 2. Tento zvláštní (zjednodušený) režim je výjimkou, která musí být používána pouze tehdy, jsou-li hmotněprávní předpoklady „bezpečnosti“ země pů