62 Af 16/2025- 35 - text
6 62 Af 16/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci
žalobce: KOVÁŘ plus s.r.o.
sídlem Podolí č. ev. 63
zastoupen JUDr. Vítem Buršou, advokátem
sídlem Březolupy 591
proti žalovanému: Finanční úřad pro Zlínský kraj
sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, č. j. 334672/25/3309-50523-703696,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalovaný napadeným rozhodnutím podle § 259b a § 259c zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), zamítl žádost žalobce o prominutí úroku z prodlení na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben-září 2013 a prosinec 2013-prosinec 2015, která byla žalobci pravomocně doměřena dne 27. 3. 2020. Žalovaný uvedl, že v souladu s judikaturou a jednotnou správní praxí vymezenou Pokynem č. GFŘ-D-67 k promíjení příslušenství daně (dále jen „pokyn GFŘ-D-67“) při posuzování rozsahu prominutí příslušenství daně zohledňuje mj. zdrojové jednání, jež je skutkovým a právním základem vzniku příslušenství daně, o jehož prominutí daňový subjekt žádá. S ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti tohoto jednání pak může příslušenství daně neprominout. Žalobce byl zapojen v řetězci obchodních společností, u kterých byl zjištěn podvod na dani z přidané hodnoty, o kterém žalobce věděl, popř. vědět měl a mohl. Podvod byl identifikován jak u daně na vstupu, tak u uplatnění osvobození od daně na výstupu při dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie. Rozhodnutí o doměření daně bylo i předmětem soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 Afs 275/2022-101, konstatoval, že žalobce o podvodu v případě plnění na vstupu věděl a u plnění na výstupu mohl a měl vědět. Jeho výhoda spočívala v neoprávněně nárokovaném odpočtu daně a osvobození od daně. Zároveň žalobce nakupoval zboží za nižší cenu, než za jakou by je nakoupil v případě podvodem nezatížených obchodů. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že řetězce obchodních společností byly vytvořeny uměle, a sice za účelem zneužití systému DPH, čemuž nasvědčuje četnost a rychlost výměn společností na pozicích dodavatelů, řada jejich nestandardních charakteristik, cena zboží, personální propojení, absence materiálního zabezpečení, tok zboží i charakter obchodů a přepravy. Žalovaný tak z důvodu zjištěného skutkového stavu, na jehož základě byla žalobci doměřena daň, dospěl k závěru, že úrok z prodlení nelze prominout, a dále neposuzoval další kritéria součinnosti vymezená jednotnou správní praxí ve smyslu § 259b odst. 2 a 3 daňového řádu a četnost porušování žalobcových povinností při správě daní ve smyslu § 259c odst. 1 daňového řádu.
II. Žaloba
2. Žalobce namítá, že zákon nelze interpretovat podle nějakých vnitřních předpisů správních orgánů, protože se samozřejmě jedná o interní dokument správy daní, od kterého nelze očekávat objektivitu ani žádnou „vstřícnost“ k daňovým subjektům.
3. Pokud v rámci „správního uvážení“ podle § 259a odst. 2 daňového řádu správce daně „vytvoří“ důvod, pro který nelze penále prominout, vyloučí tím dle žalobce možnost použití společného ustanovení o prominutí daně nebo příslušenství podle § 259c daňového řádu. Takový výklad je třeba jednoznačně odmítnout. Tím spíše, pokud judikatura soudů přezkoumávání správního uvážení vesměs prakticky vylučuje.
4. Úvahy soudů o vědomém zapojení žalobce do daňového podvodu se objevují v odůvodnění rozhodnutí, proti kterému nelze podat opravný prostředek, a žalobce je považuje za nesprávné. Tyto úvahy byly vyvráceny šetřením orgánů činných v trestním řízení, které trvalo několik let.
5. Podle žalobce je třeba správně vyhodnotit i otázku, co a jak lze zvážit v rámci zákonného kritéria „součinnosti daňového subjektu v rámci postupu vedoucímu k doměření daně“ podle § 259a odst. 2 daňového řádu. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/2019-83, připouští přihlížení ke zdrojovému jednání, nicméně tím nepochybně rozšiřuje zákonné podmínky pro prominutí příslušenství. Žalobce upozorňuje na nejednomyslnost rozhodnutí rozšířeného senátu a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 4 Afs 99/2021-34, na základě kterého byl v judikatuře přijat závěr, že „účast na podvodu DPH, byť nedbalostní, je dozajista důležitým „prohřeškem“ daňového subjektu, ale nemůže být vydávána za smrtelný hřích, vylučující možnost prominutí příslušenství“.
6. Podle žalobce žalovaný naopak nepřihlédl k § 259c odst. 1 daňového řádu, neboť žalobce si po celou dobu své existence včetně více než deset let trvajícího dosavadního řízení (včetně řízení vymáhacího) řádně plnil veškeré daňové povinnosti, se správcem daně spolupracuje, nečiní žádné kroky k maření vymožení doměřené daně, doměřenou daň ve výši více než 240 milionů Kč včetně penále cca 43 milionů Kč již uhradil, a dále hradí i desítky milionů Kč z úroků. Jen tato skutečnost sama o sobě by měla vést žalovaného k tomu, aby žádosti vyhověl. Třebaže správce daně žalobce zahrnul do podvodných řetězců, nebylo zjištěno, že by z toho měl žalobce nějaký prospěch. Dodavatelům vždy uhradil kupní cenu včetně DPH. V případě neuznání osvobození při vývozu nedošlo ani k poškození fiskálních zájmů České republiky, nýbrž Slovenské republiky. Žalobce dlouhodobě řádně podniká a snaží se pokračovat ve svém podnikání i po daňovém řízení, což správci daně umožnilo daň nejen vyměřit, ale rovněž vymoci. Jiné subjekty v podobné situaci přestanou „existovat“ a neuhradí správci daně nic.
III. Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný se od zavedené správní praxe neodchýlil, neshledal žádné skutečnosti nad rámec pokynu GFŘ-D-67, pro které by mohl žalobci vyhovět. V rámci správního uvážení dle § 259b odst. 2 daňového řádu skutečně v souladu s judikaturou přihlédl zejména ke zdrojovému jednání žalobce. Žalobcem odkazovaný judikát neobsahuje udávanou citaci. Plyne z něj, že ke zdrojovému jednání lze přihlédnout v rámci správního uvážení podle § 259a odst. 2 daňového řádu, přičemž vždy je třeba zkoumat intenzitu porušení daňových předpisů, neboť závěr o závažnosti porušení vyplývá právě z intenzity překračující určitou mez. Daný judikát tak naopak hovoří ve prospěch žalovaného, neboť v obou případech byl daňový subjekt zapojen v podvodném řetězci a současně odůvodnění správního rozhodnutí poukazovalo na konkrétní skutkové okolnosti tohoto zapojení. Nebylo postaveno tak, že jakákoli forma účasti na podvodu na DPH nezasluhuje prominutí.
IV. Posouzení věci
8. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.
9. Žaloba není důvodná.
10. Podle § 259b odst. 2 daňového řádu správce daně může zcela nebo zčásti prominout úrok z prodlení nebo úrok z posečkané částky, pokud k prodlení s úhradou daně došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Při tom není vázán návrhem daňového subjektu.
11. Podle § 259c odst. 1 daňového řádu při posouzení žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně správce daně zohlední četnost porušování povinností při správě daní daňovým subjektem.
12. Úvodem je třeba poznamenat, že kvalita žalobních námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání ze strany soudu a není povinností ani oprávněním soudu za žalobce domýšlet jeho argumentaci. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by roli advokáta (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 26, či ze dne 21. 5. 2018, č. j. 7 As 128/2018 17). To zdejší soud uvádí zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce v žalobě argumentuje mimo jiné ustanovením § 259a daňového řádu, které upravuje prominutí penále, a které se v nynější věci (týkající se prominutí úroku z prodlení) nepoužije. Zejména tedy není namístě hodnotit součinnost daňového subjektu v rámci postupu vedoucímu k doměření daně, neboť toto kritérium se týká výhradně prominutí penále. Zdejší soud však rozumí tomu, že smyslem námitky je nesouhlas žalobce s tím, že žalovaný při rozhodování o prominutí úroku z prodlení posuzoval zejména zdrojové jednání, tj. jednání vedoucí k doměření daně. I v tomto směru je však argumentace žalobce značně kusá a částečně mimoběžná.
13. Lze proto ve shodě se žalovaným poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/2019-83, které se touto otázkou z