1 Afs 22/2004 — Nejvyšší správní soud

31 Af 41/2011- 36 - text  31Af 41/2011-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně H. V., zast. společností UNTAX, s. r. o., se sídlem v Praze 10, U Továren 256/14, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2011, čj. 671/11-1500-602705, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2011, čj. 671/11-1500-602705, se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 9.200,-- Kč k rukám jejího zástupce do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí – výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem v Pardubicích (dále také jen "správce daně") dne 12. 11. 2010, čj. 183150/10/248911601191, kterou byla vyzvána k úhradě nedoplatku v částce 311.813,- Kč. pokračování 31Af 41/2011 -2- V jeho odůvodnění žalovaný uvedl, že právní předchůdce žalobkyně daňový subjekt M. Ž. dne 5. 10. 2005 zemřel. K tomuto datu evidoval správce daně na jeho osobním daňovém účtu na druhu příjmu 72 – Daň z příjmů fyzických osob nedoplatek ve výši 3.455.244,60 Kč. Tuto částku přihlásil správce daně dne 7. 11. 2005 do pasiv dědictví u notářky pověřené vedením dědického řízení JUDr. Návratové. Dne 24. 10. 2008 vydal Okresní soud v Pardubicích usnesení čj. 32 D 1876/2005–267, kterým upravil poměr podílů jednotlivých dědiců k hodnotě nabytého majetku z dědictví. Žalobkyně nabyla hodnotu z dědictví ve výši 9,06%, tj. částku 98.411,20 Kč z aktiv dědictví. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 11. 2008. Správce daně proto žalobkyni vyzval k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 7.421,- Kč jako poměru k hodnotě majetku nabytého z dědictví. S odkazem na ustanovení § 70 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), a ustanovení § 264 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalovaný konstatoval, že v roce 2005 byl učiněn úkon směřující k vymožení nedoplatku, kterým se přerušuje promlčecí lhůta a počíná běžet znovu po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o takovém úkonu zpraven. Za tento úkon označil sdělení výše nedoplatku čj. 191232/248911/4089, adresované notáři pověřenému vedením dědického řízení, doručené mu dne 7. 11. 2005. Tím byla dle žalovaného promlčecí lhůta přerušena. Žalovaný uzavřel, že správce daně byl oprávněn vyzvat dlužníka k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě dle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP. Dle jeho názoru má přitom výzva k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě povahu toliko upomínky k zaplacení splatného nedoplatku, neboť neřeší ani neukládá daňovou povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má být povinnost zaplatit splatný nedoplatek splněna. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí označila za nezákonné, vyslovila nesouhlas s výší vymáhané daňové povinnosti, se způsobem hodnocení skutkového zjištění i s právními závěry žalovaného. Žalobkyně uvedla, že se stala právní nástupkyní daňového subjektu M. Ž. zemřelého dne 5. 10. 2005, a to na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2008, čj. 32 D 1876/2005-267, dle kterého nabyla do spoluvlastnictví jednu polovinu pozemku parc. č. 237/4 – orná půda v obci Mikulovice, katastrálním území Blato, jednu polovinu pozemku parc. č. 181/1 - zahrada v obci a katastrálním území Ráby a jednu polovinu pozemku parc. č. 375/4 - orná půda v obci a katastrálním území Staré Hradiště, a to společně s M. Ž., tj. každý z nich jednu čtvrtinu na nemovitostech vzhledem k celku. Na pasivech dědictví připadla žalobkyni povinnost uhradit pohledávku ve výši 1.336,- Kč. Pohledávky, které přihlásil správce daně do dědického řízení, byly označeny za sporné dle § 174k zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pokračování 31Af 41/2011 -3- pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebyly zahrnuty do pasiv dědictví. Správce daně žalobkyni vyzval k zaplacení nedoplatku pohledávek na dani z příjmů fyzických osob v náhradní lhůtě. Žalobkyně předně uplatnila námitku promlčení dle ustanovení § 70 ZSDP, neboť se neztotožnila se závěrem správce daně a žalovaného o úkonech směřujících k vymožení nedoplatku. Namítla, že vymáhané daňové povinnosti byly promlčeny již dávno před tím, než správce daně v roce 2005 pohledávky za zůstavitelem přihlásil do dědického řízení. Tím se žalovaný při posuzování promlčení nároku v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezaobíral. Dle žalobkyně jsou historické daňové povinnosti zůstavitele na dani z příjmů fyzických osob promlčeny, námitku promlčení v odvolání vznesla a žalovaný byl povinen k ní přihlédnout. Argumentaci žalovaného o přerušení promlčecí lhůty označila za chybnou. Žalobkyně pro případ, že by se krajský soud neztotožnil s její námitkou promlčení, namítala, že žalovaný na ní uplatňuje větší pohledávku za zůstavitele, než za kterou ručí. Žalobkyně na základě usnesení o dědictví ze dne 12. 10. 2008, čj. 32 D 1876/2005-267, nabyla hodnotu dědictví odpovídající částce 98.411,- Kč. Dle ustanovení § 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), však dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, a dle ustanovení § 470 odst. 2 občanského zákoníku, je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Žalovanému (věřiteli zůstavitele) za dané situace přísluší právo na uspokojení pouze části jeho pohledávky z dědictví po zůstaviteli. Na základě této skutečnosti žalovaný nemůže ukládat povinnost žalobkyni k zaplacení částky celé. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke konvokaci při projednávaném dědictví, je nutné dodržet pravidla platná pro likvidaci dědictví daná ustanovením § 175t až § 175v o. s. ř. I z tohoto důvodu se žalobkyně domnívá, že je rozhodnutí žalovaného nezákonné. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Afs 22/2004, 8 Afs 4/2006 a 1 Afs 17/2006), dle které je exekuční výzva dle ustanovení § 73 ZSDP vyloučena ze soudního přezkumu, navrhl odmítnutí žaloby. V replice na vyjádření žalovaného žalobkyně nesouhlasila s jeho názorem na odmítnutí žaloby a poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 86/2004-54. Ten se týká sice institutu ručení, avšak dle jejího názoru v něm obsažené závěry ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí platí obdobně i pro posuzovanou věc. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila výslovně a žalovaný svůj souhlas udělil pokračování 31Af 41/2011 -4- způsobem předvídaným v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s. Krajský soud přitom dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu neshledal důvodnou. K procesnímu návrhu žalovaného na odmítnutí žaloby z důvodu, že výzva vydaná dle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP je rozhodnutím procesní povahy, které se nijak nedotýká hmotných práv a povinností žalobkyně, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkoumání, uvádí soud následující. Podle žalovaným zmiňované judikatury je exekuční výzva dle citovaného ustanovení sice obecně vyloučena ze soudního přezkumu, neplatí to však bezvýjimečně. To konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 78/05, ve kterém uvedl: „Byla-li výzva k uhrazení daňového nedoplatku podle § 73 daňového řádu adresována osobě odlišné od původního daňového dlužníka uvedeného v platebním výměru … musí mít příjemce výzvy i takové prostředky obrany, které měl daňový dlužník ve vyměřovacím řízení. Pokud tedy nebyla před zasláním výzvy k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vyměřena daňovému subjektu daň rozhodnutím dle § 32 odst. 1 daňového řádu, je třeba na výzvu k uhrazení daňového nedoplatku pohlížet jako na rozhodnutí správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti a lze se tedy ve smysl