7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

30 Af 42/2011- 31 - text  30Af 42/2011-31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti KAVONA a.s. v likvidaci, se sídlem Pardubice, Palackého 248, zast. Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Chrustenice 208, 267 12 Loděnice, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, Budějovická 7, 140 96 Praha 4 (dříve Celní ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové č.j. 7837-2/2011-060100-21, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice (dále také jen „celní úřad“) č.j. 8391-2/2011-066300-021, kterým celní úřad zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí celního úřadu Pardubice č.j. 4667/06-0663-021, jímž byly zabrány vybrané výrobky (tekutiny s obsahem lihu) zjištěné v areálu Hrobice, a zároveň zastavil odvolací řízení podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Pokračování 30Af 42/2011 -2- V odůvodnění rozhodnutí žalovaný připomněl, že mu byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2011, č.j. 30 Af 53/2010-98, uložena povinnost rozhodnout o odvolání žalobkyně ze dne 14. 7. 2006 proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 10. 7. 2006, č.j. 4667/06-0663-021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tímto rozhodnutím Celní úřad Pardubice dle § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném k okamžiku zabrání vybraných výrobků (dále jen „zákon o spotřebních daních“), rozhodl o zabrání vybraných výrobků, když za účastníka tohoto řízení považoval toliko obchodní společnost JiNo s. r. o. Žalovaný proto ve smyslu přechodných ustanovení § 264 odst. 1 daňového řádu hledal postupy, jak ve věci dál postupovat a to postupy, které by byly svojí povahou a účelem nejbližší dosavadní právní úpravě, tj. zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Rozhodl se proto využít ustanovení § 116 odst. 3 daňového řádu a § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu jako povahou a účelem nejbližší § 49 odst. 2 písm. a) a c) ZSDP. Ustanovení § 113 odst. 1 písm. c) v sobě kumuluje obě situace (do té doby ZSDP rozlišovanou nepřípustnost a neoprávněnost odvolání), když přípustnost odvolání lze dovodit z § 109 odst. 1 daňového řádu, dle kterého se může odvolat toliko příjemce rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že z § 42 zákona o spotřebních daních jednoznačně vyplývá, že účastníkem tohoto řízení je pouze kontrolovaná osoba a té se také toto rozhodnutí doručovalo (obchodní společnost JiNo s. r. o.). Otázka vlastnictví výrobků neměla v době rozhodování žádný význam pro získání procesní způsobilosti, tu měla stále jen kontrolovaná osoba. Žalovaný zdůraznil, že vybrané výrobky nebyly zabrány z toho důvodu, že nebyl znám jejich vlastník, ale že s nimi bylo nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Žalovaný připomněl, že v dřívějších svých rozhodnutích jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud, potvrdily, že vlastník výrobků zjištěn nebyl. Není tedy nejmenší důvod, aby žalobkyně až nyní byla jako účastník připuštěna do řízení, jehož předmětem by mělo být opět přezkoumání těch samých důvodů, pro které bylo rozhodnuto, že s vybranými výrobky bylo nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Ostatně vlastník vybraných výrobků nebyl znám ani v době jejich zajištění, ale ani později nebylo prokázáno, že by jím byla v té době žalobkyně. Usnesení Okresního soudu v Pardubicích o schváleném soudním míru, kterým žalobkyně dokladuje svoje vlastnictví k vybraným výrobkům, považoval žalovaný ve shodě s postoji soudů za irelevantní. Kdyby tomu tak být nemělo, pak dle jeho názoru ani z tohoto usnesení nevyplývá nic jiného než to, že vlastnické právo by žalobkyni svědčilo až okamžikem právní moci tohoto usnesení, nikoliv tedy k okamžiku zajištění. Připuštění žalobkyně jako účastnice řízení by dle žalovaného hrubě odporovalo principu rozumného uspořádání společenských vztahů Žalobkyně vznesla v žalobě v podstatě jedinou žalobní námitku. Uvedla, že v řízeních dle občanského soudního řádu bylo v minulosti vydáno několik rozhodnutí, v nichž se soud zabýval otázkou vlastnického práva k předmětným zabraným výrobkům. Žalobkyně odkázala zejména na usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 2006, č.j. 10 C 42/2006-43, kterým byl schválen soudní smír, jehož Pokračování 30Af 42/2011 -3- obsahem je přiznání vlastnického práva k zabraným výrobkům právě žalobkyni. Jednalo se o rozhodnutí o určovací žalobě, kterou byla meritorně řešena otázka vlastnického práva. Toto rozhodnutí by dle žalobkyně mělo být závazné nejen pro účastníky řízení, ale pro všechny správní orgány včetně celního úřadu a žalovaného. Jiné meritorní rozhodnutí, kterým by bylo pravomocně konstatováno, že výlučným vlastníkem předmětných zásob je někdo jiný než žalobkyně, přitom neexistuje. S ohledem na nepopiratelnost vlastnického práva žalobkyně k dotčeným výrobkům je dle jejího názoru nutné přistupovat k jejímu odvolání proti rozhodnutí o zabrání lihových zásob tak, že žalobkyni musí být přiznáno právo účastenství v tomto řízení. Názor, že vlastník výrobků by neměl být osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o jejich zabrání, by znamenal nepřijatelný zásah do ochrany vlastnického práva garantované čl. 11 Listiny. Tato ústavní norma má nad „běžným“ zákonem (zde daňovou procesní normou) nepochybně přednost. Žalobkyně proto považovala jak rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející rozhodnutí celního úřadu, za nezákonná a navrhla jejich zrušení. Ve vyjádření k žalobě žalovaný nejprve přišel s názorem, že napadené rozhodnutí je toliko procesním rozhodnutím upravujícím vedení řízení před správním orgánem, jímž bylo rozhodnuto o procesním postavení žalobkyně. Takové rozhodnutí by mělo být dle žalovaného z přezkumu ve správním soudnictví dle § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyloučeno a žaloba z toho důvodu odmítnuta. Dále žalovaný shrnul všechna dosavadní rozhodnutí správních orgánů a správních soudů týkající se zabraných výroků, respektive s tím související problematiky vyměření výše spotřební daně. Připomněl a zdůraznil, že původem se jedná o kauzu obchodní společnosti JiNo s. r. o., které bylo pravomocně vysloveno jak zabrání vybraných výrobků, tak jí bylo pravomocně přiznáno postavení plátce spotřební daně (včetně přezkumu správních soudů obou stupňů). O věci tedy již bylo meritorně rozhodnuto. Žalovaný zopakoval, že rovněž zabrání výrobků bylo vysloveno obchodní společnosti JiNo s. r. o., která byla dle § 42 zákona o spotřebních daních jediným účastníkem řízení. Zabrání zboží této společnosti bylo vysloveno s ohledem na skutečnost, že vlastník vybraných výrobků nebyl (a není dosud) spolehlivě zjištěn. Kontrolovanou osobou tedy byla pouze a jenom obchodní společnost JiNo s. r. o. Žalobkyně z toho důvodu nebyla a není účastníkem tohoto řízení. Pro vyřešení otázky, kdo je povinen přiznat a zaplatit spotřební daň je otázka vlastnického vztahu k vybraným výrobkům zcela irelevantní. Tato otázka měla význam pouze pro to, jaké opatření k vybraným výrobkům bude přijato (zda propadnutí nebo zabrání). V podrobnostech odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl proto, aby krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s. Učinil tak bez nařízení Pokračování 30Af 42/2011 -4- jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu dal žalovaný souhlas výslovně, žalobkyně pak udělila souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byla ve výzvě předsedy senátu řádně poučena. O věci usoudil následovně. Předně je nutno konstatovat, že řízení o zabrání předmětných lihových zásob, stejně jako řízení o vyměření spotřební daně z tohoto zboží, byly předmětem soudních přezkumů, který již skončily. Pokud jde o vlastní vyměření spotřební daně, pak ta byla v daňovém řízení vyměřena obchodní společnosti JiNo s. r. o. Soudní přezkum rozhodnutí vydaných celními orgány v tomto řízení byl ukončen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, č.j. 2 Afs 8/2010-119; dostupný na www.nssoud.cz., kt