7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 47/2012- 74 - text  52A 47/2012-74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného: Mgr. Marie Klinerová, advokátka se sídlem AK v Praze, V Jámě 1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14.8.2012, č.j. KrÚ 50292/2012/ODSHI/14, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. Odůvodnění: Žalovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25.5.2012, č.j. OSA/P-513/12-D/40, jímž byl žalobce uznán vinným z porušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním pokračování -2- 52A 47/2012 provozu. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 20.3.2012 v čase 9:49 hod. jako řidič motorového osobního vozidla tov. zn. Volvo, reg. zn. 9A5 4473, jel v Pardubicích na silnici č. I/36 – ulici Nádražní ve směru jízdy od Hradce Králové do centra Pardubic rychlostí 128 km/hod. po odečtení tolerance, čímž překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě stanovenou dopravní značkou B20a na 80 km/hod. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000,-- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a dále povinnost uhradit náklady s projednáváním přestupku ve výši 1.000,-- Kč. Žalobu odůvodnil v podstatě následujícím způsobem: V části II., III., IV. a V. žalobce v podstatě konstatoval skutečnosti, které uvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedl, že v tomto odvolání namítal, že ve věci bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho právního zástupce, kterého si pro toto řízení zvolil. Ve věci bylo na den 21.5.2012 nařízeno první ústní jednání, předvolání žalobce vyzvedl dne 4.5.2012, 7.5.2012 si sjednal právní zastoupení v dané věci, přičemž v odvolání dále žalobce uvedl, že v nařízeném termínu ústního jednání, tj. 21.5.2012, musel být právní zástupce, resp. zmocněnec, přítomen výslechu svědka ve věci jiného klienta – jednoho z obviněných, v příslušné rozsáhlé trestní kauze na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV v Praze, a to od 9,00 hod., přičemž se jednalo o zastupování ex offo a nebylo možné se výslechu neúčastnit. V době sjednání právního zastoupení žalobce, a to včetně konkrétního termínu ústního jednání v řízení o přestupku, však právník o výslechu v trestní kauze nevěděl, vyrozumění bylo do advokátní kanceláře doručeno až následně. Správní orgán I. stupně na tuto řádnou omluvu a žádost o odročení ústního jednání nereagoval a ve věci bez dalšího rozhodl. Žalobce uvedl dále v žalobě ostatní odvolací námitky, tj. že namítal porušení ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), když mu správní orgán neumožnil vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí. Namítal, že při ústním jednání byli vyslechnutí svědci, avšak o tom, že k takovým „právním úkonům“ při nařízeném jednání dojde, v oznámení o přestupku ze dne 20.4.2012 nebyl vůbec poučen. V odvolání dále správnímu orgánu I. stupně žalobce vytýkal, že ve výroku rozhodnutí se vůbec nezabýval otázkou zavinění, a dále podstatnou součástí odvolání byla žalobcova námitka podjatosti oprávněné úřední osoby. Uvedeným postupem správního orgánu I. stupně bylo dle žalobce porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž v odvolání žalobce uvedl, že odůvodnění ve vztahu k uložené sankci je nedostatečné. Žalobní body obsahující žalobní námitky v podstatě žalobce uvedl až v části VI. žaloby a dále v doplnění žaloby ze dne 11.10.2012, kterou žalobce podal ve lhůtě pro rozšíření žalobních bodů, a to dne 11.10.2012 (žalované rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15.8.2012, dvouměsíční lhůta pro rozšíření žalobních bodů podle § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, uplynula dnem 16.10.2012). V části VI. žaloby jsou obsaženy následující žalobní body: Žalobce namítl, že námitku porušení práva na spravedlivý proces odmítl odvolací správní orgán tak, že se bez bližšího zdůvodnění ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně a s jeho odkazy na judikaturu, aniž by současně uvedl vlastní právní úvahu, proč odmítá pokračování -3- 52A 47/2012 argumenty překládané žalobcem. K tomu uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů nemůže být zneužívána k libovůli správního orgánu. Rozhodnutím došlo zároveň k porušení zásady předvídatelnosti správního rozhodnutí, resp. uvážení o věci, neboť v rámci České republiky „je zcela běžnou praxí, že jedná-li se o první omluvu v dané věci, navíc za okolností obdobných jako v tomto případě, správní orgány omluvu bez problémů akceptují, je-li kolizní jednání správnímu orgánu řádně doloženo.“ V daném případě existence vzniku překážky včetně souvisejících okolností týkajících se uvedené účasti žalobce a jeho zástupce na jednání byly správnímu orgánu nejen včas a řádně vysvětleny, ale tvrzení byla doložena příslušnými důkazy. Dále žalobce zopakoval již výše uvedené skutečnosti, které uvedl v odvolání, týkající se kolize jednání u správního orgánu nařízeného na den 21.5.2012 s výslechem svědka ve věci klienta právní zástupkyně žalobce, Mgr. Marie Klinerové, na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV. Žalobce zopakoval, že se jednalo o zastupování ex offo, „nebylo možné se výslechu neúčastnit“ a rovněž nebylo možné žádat o změnu termínu výslechu. V době sjednání právního zastoupení včetně termínu ústního jednání však zvolený právník (advokátní koncipient – JUDr. Dočkal) o výslechu v trestní kauze nevěděl, vyrozumění o popsaných výsleších bylo do advokátní kanceláře doručeno až následně, bylo datováno dnem 9.5.2012. JUDr. Dočkal se o vyrozumění dozvěděl dne 11.5.2012 a hned následující pracovní den, v pondělí dne 14.5. 2012, vypracoval a odeslal správnímu orgánu I. stupně omluvu z ústního jednání a žádost o nařízení náhradního termínu, a to s řádným zdůvodněním a doložením tvrzených faktů. Správní trestání je založeno na doktríně práva trestního, žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 8 Tdo 1024/2011, ze dne 31.8.2011, podle něhož v obdobné věci nebylo na místě konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce. Uvedeným postupem bylo porušeno právo žalobce se hájit osobně nebo za pomoci obhájce. Oba správní orgány „uvážily nesprávně“ o řádnosti a důvodnosti omluvy z ústního jednání, navíc je třeba odmítnout úvahu odvolacího správního orgánu, uvedenou v odůvodnění rozhodnutí, že pokud chtěl být žalobce zastupován pouze JUDr. Dočkalem, měla být plná moc udělena pouze jemu, neboť JUDr. Dočkal je i přes mnohaletou praxi v oboru „strávního“ (zřejmě měl žalobce na mysli „správního“ – pozn. krajského soudu) trestání v dopravě advokátním koncipientem nikoliv advokátem, a tato skutečnost byla správnímu orgánu v době vydání rozhodnutí známa, neboť na ni výslovně upozornil sám obviněný v odvolání.“ Žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.6.2008, sp.zn. I. ÚS 1084/8, v němž ústavní soud posuzoval odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o omluvě z prvního jednání v souvislosti se závěrem o naplnění zákonných podmínek vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153 odst. 1 o.s.ř. Dále žalobce uvedl, že jeho zástupkyně Mgr. Klinerová je prioritně zaměřena na jiné oblasti práva než je právo trestní, a proto pouze JUDr. Dočkal v nejlepším zájmu klienta se mohl osobně zúčastnit předmětných výslechů na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV v Praze. Dále v části VII. ještě žalobce namítl, že měla být řešena otázka zavinění, a to již ve výroku rozhodnutí, neboť nedostatek tohoto formálního znaku skutkové podstaty přestupku by musel mít nutně za následek zastavení řízení o přestupku. Rozhodnutí je proto nutné považovat za nepřezkoumatelné, stejně jako z pohledu nedostatečně zdůvodněného druhu a výše uložených sankcí. Žalobce se neztotožnil s názorem žalovaného o tom, že z koncepce ustanovení § 12 zákona o přestupcích je zřejmé, že se jedná o demonstrativní výčet okolností, na základě kterých by měl správní orgán posoudit závažnost přestupku a uložit sankci s tím, že není povinností, aby odůvodnění sankce obsahovalo veškeré tyto okolnosti, pokud je uložení sankce odůvodněno dostatečně. Žalobce ještě doplnil žalobu podáním ze dne 11.10.2012, ve které poukázal na to, ž