2 Afs 85/2005 — Nejvyšší správní soud

52 Ad 14/2013- 56 - text -10- pokračování 52Ad 14/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce Bc. P.B., bytem Z. š. 649, L. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou, se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, proti žalovanému Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje, se sídlem Teplého 1526, 530 02 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 15.4.2013, č.j. MV-32791-4/PO-N-2013, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 13.2.2013, č.j. HSPA-51-28/2013, kterým byl žalobce dle ust. § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“) propuštěn ze služebního poměru příslušníka hasičského záchranného sboru ČR. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně namítl, že žalovaný řádně nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí Ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje (dále jen „HZS“), když tuto povinnost má podle ust. § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních a služebních předpisů. Odvolací orgán se nevypořádal ani s jedinou odvolací námitkou žalobce a odvoláním napadané rozhodnutí potvrdil. Přitom je nepochybné, že v řízeních ve věcech služebního poměru je třeba dodržovat základní zásady správního řízení, a to především v podobě zásady zákonnosti a zásady materiální pravdy. Žalovaný se neřídil zásadami legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásady proporcionality a ochrany dobré víry, zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání. I bez ohledu na obsah v odvolání žalobce bylo povinností žalovaného jako odvolacího orgánu zabývat se tím, zda je odvoláním napadené rozhodnutí služebního funkcionáře zákonné. Z tohoto pohledu žalovaný napadené rozhodnutí nepřezkoumal. Rozhodnutí žalovaného vykazuje znaky libovůle a nesoulad s právními předpisy, když služební funkcionář ve svém rozhodnutí činí závěry, které nemají oporu v obsahu spisu a provedenému dokazování. To zejména pokud se týká konstatování o jeho postupu v průběhu trestního řízení vedeného proti žalobci – „viz údaje týkající se žádosti soudu ze dne 2.7.2012, a dále konstatování o rozkazu uděleném žalobci ze strany jeho nadřízeného plk. Černohorského o povinnosti doručit rozhodnutí soudu služebnímu funkcionáři“. Z těchto okolností je zřejmé, že si služební funkcionář zjišťoval informace pro své rozhodnutí mimořádný procesní rámec daného řízení, což je nepřípustné. Další námitky uvedl žalobce již v průběhu řízení před oběma orgány, přičemž tyto uvedl žalobce v žalobě pod žalobními body 1) až 3), a to následujícím způsobem: 1. Žalobce se v dané věci dovolává marného uplynutí subjektivní lhůty pro vydání příslušného rozhodnutí, neboť služební funkcionář se o rozhodnutí trestního senátu v podobě pravomocného usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání dozvěděl již dne 30.10.2012, tedy lhůta pro vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru uplynula dne 30.12.2012. Mgr. Kovalčuk se opakovaně účastnil soudních jednání v trestní věci příslušníka, a to nikoliv z důvodů osobních, jak účelově uvádí ve shodě se služebním funkcionářem, ale toliko v rámci plnění služebních povinností, které souvisejí s jeho služební pozicí vedoucího právního oddělení. Je nepravděpodobné, že by neznal své povinnosti vyplývající z ust. § 45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru a svého služebně nadřízeného o učiněných zjištěních neinformoval, tím spíše, že se soudních jednání účastnil v pracovní době, když z předložených propustek je zřejmé, že pracoviště ani formálně neopouštěl ze soukromých důvodů. Mgr. Kovalčuk se zúčastnil jak hlavního líčení u Okresního soudu v Pardubicích dne 18.7.2017, tak i veřejného zasedání u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, kde Mgr. Kovalčuk byl přítomen ve služebním stejnokroji a v rámci pracovní doby. Služební funkcionář měl vědomost o probíhajícím trestním řízení. Žalobce již v průběhu správního řízení namítl, že jednání soudu rozhodujícího v trestním řízení, zejména na jednání Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dne 30.10.2012, kdy bylo vyhlášeno usnesení, jímž bylo trestní řízení vedené pro výše zmíněný skutek podmíněně zastaveno dle § 307 odst. 1, 2 písm. a) se účastnil plk. Mgr. Petr Kovalčuk jako služební funkcionář za žalovaného, a že tedy uvedená subjektivní prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí o propuštění počala běžet ode dne, kdy se tento služební funkcionář přítomný na uvedeném jednání soudu dozvěděl důvod propuštění, což se tedy stalo dne 30.10.2012. 2. Žalobce dále uvedl své „subjektivní přesvědčení“, že v případě ust. § 274 odst. 1 trestního zákoníku se nejedná o úmyslný trestný čin, ale o přečin, k jehož spáchání v daném případě došlo nikoliv úmyslně, ale nedbalostně. Zmíněné jednání má povahu nedbalostního trestného činu, propuštění ze služebního poměru z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona vyžaduje, aby rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání bylo vydáno v řízení o úmyslném trestném činu. S tímto závěrem se měl vypořádat správní orgán I. stupně. Žalobce již v průběhu řízení zopakoval, že je nepřípustné, aby byl služebně postižen za jednání v situaci, kdy bylo jeho trestní řízení podmíněně zastaveno, zatímco pokud by byl případně za svoje totožné jednání odsouzen dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, byl by v důsledku vyhlášené amnestie prezidenta republiky zcela bezúhonný a služebně nepostižitelný. Ve smyslu základních zásad právního státu je takový závěr naprosto nepřijatelný a vykazuje známky libovůle služebního funkcionáře. Samotné ust. § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona je protiústavní z důvodu nerespektování presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání nepředjímá a s ohledem na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže předjímat, zda se příslušník HZS dopustil trestného činu. Citované zákonné ustanovení hovoří o „trestném činu“, nikoliv o „přečinu“. Propuštění příslušníka ze služebního poměru musí předcházet splnění dvou podmínek, tj. musí existovat pravomocné rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání vedeného pro úmyslný trestný čin a dále, že se jedná o jednání, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka HZS. Nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek. Dále žalobce uvedl, že vedl vždy „spořádaný život a plně svědomitě plnil své povinnosti, ovlivnění alkoholem výrazně nepřesáhlo hranici 1g/kg a jízda nebyla spojena s jiným porušením dopravních předpisů“. Jednání příslušníka mohlo být posouzeno jako přestupek, překročení zákonného limitu bylo nepatrné. Uvedené jednání žalobce nemělo vyústit v tak citelný postih, jako je propuštění příslušníka ze služebního poměru, o čemž se ostatně zmínil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ve zmíněném usnesení o zastavení trestního stíhání. Žalobce je zařazen na funkci komisaře, jeho náplní je funkce organizace odborné přípravy, dlouhodobě je žalobce hodnocen velmi kladně. V daném případě se jedná o výraznou změnu postoje HZS, kdy by porušení povinnosti příslušníka mělo být tak závažné a zásadní, tak by byl žalobce zproštěn výkonu funkce, nebo eventuelně mu byl snížen základní tarif služebního příjmu, či by byl jinak postižen. U HZS žalobce působí 20 let, byl vždy bezproblémový příslušník, vždy byl kázeňsky odměňován. Nelze přehlédnout jeho upřímnou lítost a snahu po nápravě. Žalobce prokázal svou profesní minulostí i vysokou kvalitu svých odborných i morálních předpokladů, uvedené jednání je mimořádným vybočením, nemělo by vyústit v tak zásadní následek. 3. Služební funkcionář se nevypořádal v odůvodnění již provostupňového rozhodnutí s námitkami žalobce, když podle § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeny důvody vydání rozhodnutí, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení a při výkladu právních a služebních předpisů, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na svou argumentaci v žalovaném rozhodnutí a rozvedl ji dalšími závěry, mimo jiné i odkazem na trestněprávní