7 Afs 64/2011 — Nejvyšší správní soud

31 Af 51/2013- 22 - text 9 pokračování 31Af 51/2013 Číslo jednací: 31Af 51/2013 - 22 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce J. U., proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.7.2013, č.j. 19888/13/5000-14303-711377, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. července 2013, č.j. 19888/13/5000-14303-711377, a rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2012, č.j. 482241/12/228912604080 a č.j. 482266/12/228912604080, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí ze dne 21.12.2012, č.j. 482241/12/228912604080 a č.j. 482266/12/228912604080, kterými Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) zrušil platební výměr a dodatečný platební výměr vystavený společnosti N. (dále jen „dlužník“), na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2008 a 3. čtvrtletí 2010. V jeho odůvodnění popsal skutkový stav věci. Uvedl, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.8.2010, č.j. KSHK 45 INS 7835/2010-A-17, byl zjištěn úpadek dlužníka a dne 19.10.2010 proběhlo přezkumné jednání dle § 190 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“). Dne 4.3.2011 podal žalobce jménem dlužníka daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 a platebním výměrem ze dne 16.3.2011, č.j. 99182/11/228914601107, byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 19.100 Kč. Za zdaňovací období prosinec 2008 podal žalobce dodatečné daňové přiznání dne 17.3.2011, nadměrný odpočet ve výši 86.678 Kč byl dlužníkovi doměřen dodatečným platebním výměrem ze dne 8.4.2011, č.j. 157503/11/228914603152. Podle žalovaného ukončením přezkumného jednání došlo v souladu s ust. § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v platném znění (dále jen „daňový řád“) k naplnění překážky pro vydání rozhodnutí u nalézacího řízení ohledně pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Proto správce daně podal podnět k nařízení přezkoumání citovaných platebních výměrů s návrhem na jejich zrušení. Finanční ředitelství v Hradci Králové přezkum citovaných rozhodnutí dne 26.11.2011, pod č.j. 472375/12 a č.j. 472376/12, nařídilo. Dále žalovaný uvedl, že spornou otázkou je, zda § 243 daňového řádu dopadá jen na ta řízení, v nichž je rozhodováno o pohledávkách správce daně vůči daňovému subjektu, nebo jestli dopadá i na řízení, v nichž je rozhodováno o pohledávkách daňového subjektu vůči správci daně. Poukázal na ust. § 242 až 244 daňového řádu a citoval i jeho § 153, který definuje pojem nedoplatek daně a § 154 odst. 1 téhož zákona, který definuje přeplatek. Připomněl, že pro nárok na odpočet daně je nutné naplnit i požadavky ust. § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). S odkazem na ust. § 149 daňového řádu konstatoval, že pojem daňová pohledávka zahrnuje jak pojem nedoplatek tak i pojem přeplatek. Nedotýká se proto pouze situace, kdy má správce daně vůči daňovému subjektu pohledávku, ale zahrnuje i situaci, kdy má vůči správci daně daňovou pohledávku daňový subjekt. Podle žalovaného daňový řád upravuje rozdělení daňových pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Rozhodným vodítkem pro rozlišení zda se jedná o pohledávku za podstatou nebo pohledávku, kterou je nutné přihlásit do insolvenčního řízení, je okamžik vzniku této pohledávky. Dále uvedl, že pro potřeby insolvenčního řízení se za majetek daňového dlužníka považuje i vratitelný přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 2 daňového řádu). V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9.12.2008 Pl. ÚS 48/06. Dále žalovaný uvedl, že v souvislosti s insolvenčním řízením dochází k zastavení nalézacího řízení týkajícího se všech daňových povinností, které vznikly na základě relevantních skutečností nastalých v době do dne účinnosti rozhodnutí o úpadku. Okamžik zastavení nastane ukončením přezkumného jednání, a to ex lege. Z uvedeného dle žalovaného vyplývá, že zastavení nalézacího řízení podle ust. § 243 odst. 2 daňového řádu dopadá na veškeré daňové povinnosti, které vznikly na základě daňově relevantních skutečností nastalých nejpozději do dne předcházejícího dni účinnosti rozhodnutí o úpadku. Žalovaný shora prezentovanou právní úpravu aplikoval na skutkový stav a zdůraznil, že žalobce podal dne 4.3. a 17.3.2011 daňové a dodatečné daňové přiznání, platební výměry (platební a dodatečný platební výměr) byly vydány dne 16.3. a 8.4.2011. Přezkumné jednání proběhlo dne 19.10.2010 a tímto dnem vznikla překážka pro vydání rozhodnutí nalézacího řízení ohledně pohledávek, které jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Ohledně nich došlo k zastavení řízení z úřední povinnosti. V reakci na odvolací námitky žalovaný setrval na stanovisku, že správce daně svým postupem neporušil ust. § 243 odst. 2 daňového řádu. Daňová pohledávka je pojem, pod nějž spadá jak nedoplatek, tedy daňová povinnost, tak přeplatek. Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením žalobce o nerovnosti věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Po ukončení přezkumného jednání v insolvenčním řízení dochází k zastavení nalézacího řízení týkajícího se všech daňových povinností, které vznikly na základě skutečností nastalých v době do dne účinnosti rozhodnutí o úpadku. Jedná se tedy jak o daňové povinnosti, kdy daň na výstupu převyšuje odpočet daně, tak i daňové povinnosti, kdy odpočet daně převyšuje daň na výstupu. V případě jiného postupu by dle žalovaného docházelo k nerovnému postavení správce daně a daňového subjektu. V předmětném řízení k takovému zvýhodnění nedošlo. Včas podanou žalobou žalobce napadl rozhodnutí žalovaného a tvrdil, že jím byl porušen daňový řád, konkrétně jeho ustanovení § 243 odst. 2. Skutkový stav popsal shodně jako žalovaný, vyslovil však přesvědčení, že žalovaný toto ustanovení nesprávně aplikoval na řízení, v nichž žalobce podaným daňovým přiznáním, resp. dodatečným daňovým přiznáním, uplatnil nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, které měly být jako vratitelné přeplatky vydány ve prospěch majetkové podstaty dlužníka N. Citované ustanovení je dle jeho názoru aplikovatelné pouze v případě těch řízení, v nichž má být rozhodnuto o daňové pohledávce, tj. pohledávce správce daně vůči daňovému subjektu, a nikoliv v řízeních, v nichž daňový subjekt uplatňuje vratitelný přeplatek, tedy v řízeních, v nichž je rozhodováno o pohledávce daňového subjektu vůči správci daně. Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu s jedním z cílů insolvenčního řízení a znamenal by také nepřípustné zvýhodnění správce daně vůči jiným dlužníkům daňového subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurz (příp. u něhož soud rozhodl o jiném způsobu řešení úpadku). Žalobce uvedl, že má na mysli co nejvyšší uspokojení věřitelů (§ 1 písm. a) insolvenčního zákona). Nebylo-li by totiž s odkazem na ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu možné po přezkumném jednání uplatnit u správce daně např. nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty a fakticky tak žádat vydání vratitelných přeplatků, nepřípustně by se snižoval rozsah majetkové podstaty a v konečném důsledku také výše uspokojení přihlášených věřitelů. Poukázal na ust. § 294 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého je insolvenční správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch účtu majetkové podstaty pohledávky dlužníka, a je povinen takto postupovat vůči všem dlužníkům úpadce, správce daně nevyjímaje. Je zřejmé, že pokud by měl být tento postup znemožněn ustanovením § 243 odst. 2 daňového řádu, byl by správce daně bezdůvodně zvýhodňován oproti ostatním dlužníkům úpadce. Žalobce dále tvrdil, že žalovaným podaný výklad ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu odporuje také ustanovení § 264 odst. 1 insolvenčního zákona. Setrval na názoru, že na daňová řízení, v nichž daňový subjekt, na jehož majetek byl prohlášen konkurz, uplatňuje pohledávky vůči správci daně (např. nadměrné odpočty DPH) se použije ustanovení § 264 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční správce je tedy oprávněn navrhnout pokračování v takových řízení, ve kterých uplatňuje pohledávky dlužníka vůči správci daně, a která byla okamžikem prohlášení konkurzu přerušena. Správce daně je pak povinen v takových řízeních pokračovat. Pokud by tomu tak nebylo, byl by správce daně opět nepřípustně zvýhodňován vůči jiným dlužníkům úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurz. Uvedené závěry nepochybně platí také o těch pohledávkách úpadce, o nichž ke dni prohláše