1 As 4/2009 — Nejvyšší správní soud

51 A 3/2014- 44 - text 10 pokračování 51A 3/2014 Číslo jednací: 51A 3/2014 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: Z. K., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2014, č.j. 23355/DS/2014/GL, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 15. 1. 2014, č.j. 23355/DS/2014/GL, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši 19.558,--Kč, a to do 8 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2014, č.j. 23355/DS/2014/GL, žalovaný zamítl rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 13. 11. 2013, č.j. 2013/2236/SPR/SMM, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích). Měl se jej dopustit porušením jeho § 18 odst. 4, když dne 17. 2. 2013 ve 13:43 hod. v obci Horní Maršov - Temný Důl na silnici č. II/296 u autobusové zastávky ve směru jízdy od Trutnova na Pec pod Sněžkou, jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW 530D, rzv, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou obecnou právní úpravou na 50 km/h o 40 km/h a více. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou odůvodnil následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Žalobce předně namítal, že ještě před tím, než mu byla uložena pokuta za daný přestupek, tak že zanikla jeho trestnost s ohledem na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „ přestupkový zákon“). Podle něho totiž přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, přičemž rozhodnutí žalovaného v projednávané věci mu bylo doručeno až dne 4. 3. 2014. Tedy po uplynutí uvedené jednoroční lhůty, neboť přestupek, který měl žalobce spáchat, se stal dne 17. 2. 2013. Žalobce namítal, že žalovaný vyznačil na rozhodnutí chybně datum nabytí jeho právní moci 27. 1. 2014, ačkoliv mu bylo doručeno až dne 4. 3. 2014. Pochybení spatřoval v mechanizmu doručování žalovaného rozhodnutí. Zástupcem žalobce byl obecný zmocněnec P. K., který požádal správní orgán na základě § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) o doručování písemností na elektronickou adresu. Žalovaný se prý pokusil o doručení rozhodnutí na tuto adresu, a když adresát nepotvrdil jeho převzetí dle § 19 odst. 8 správního řádu, zaslal je žalovaný na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Z této skutečnosti pak dovodil doručení rozhodnutí žalobci fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu. Dle názoru žalobce se však žalovaný nepokusil o doručení předmětného rozhodnutí na uvedenou elektronickou adresu, a proto ani nelze dovozovat účinky doručení rozhodnutí fikcí. Nesvědčí o tom ani listina ve správním spisu žalovaného, obsahující údaje o odchozím emailu na elektronickou adresu uvedenou obecným zmocněncem od L. G. Navíc jde o neočíslovaný list správního spisu. Žalobci žádná e-mailová zpráva od žalovaného doručena nebyla a nebylo ani prokázáno, že „server žalovaného skutečně předal serveru žalobce zprávu k doručení. A krom toho, i kdyby zpráva opustila server žalovaného, nejednalo by se o doručení v souladu s právními předpisy, neboť nebyla odeslána z elektronické adresy elektronické podatelny. Žalobce pokládá za samozřejmost, aby byla elektronická podání vypravována z elektronické podatelny, přičemž na podporu tohoto tvrzení přiložil k žalobě přílohu (jeden list s textem na obou stranách) vztahující se k vypravování elektronických zásilek (e-mailem) od veřejnoprávních původců – úřadů. V souvislosti s tím rovněž namítal, že se nemohl o předmětné e-mailové zprávě ani dozvědět, neboť má vyhrazenou elektronickou adresu toliko pro komunikaci se správními orgány, na které má nastaveny SPAM filtry tak, že přijmou pouze zprávy zaslané z elektronické podatelny úřadu, nikoliv z jiných adres. Pokusil-li se tedy žalovaný odeslat písemnost (rozhodnutí) na elektronickou adresu jinak, než z elektronické podatelny, je třeba hledět na takovou písemnost, jakoby se o její doručení na elektronickou adresu ani nepokusil. Ostatně žalovaný věrohodně neprokázal, že se o odeslání zprávy pokusil. Právě s ohledem na to však nemohlo dojít k doručení rozhodnutí fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu, neboť žalobci mělo být doručováno na elektronickou adresu v souladu s § 19 odst. 3 správního řádu. I kdyby však žalobce nepožádal o doručování na elektronickou adresu, stejně by nemohlo být rozhodnutí doručeno fikcí, neboť žalobce má v informačním systému obyvatel evidovanou adresu pro doručování, na kterou se správní orgán nepokusil tuto písemnost doručit. Tento první okruh žalobních námitek uzavřel žalobce konstatováním, že v důsledku pochybení žalovaného při doručování rozhodnutí ze dne 15. 1. 2014, č.j. 23355/DS/2014/GL, se měl možnost seznámit s ním až dne 4. 3. 2014, tedy v době, kdy již zanikla trestnost přestupku. Stejných pochybení se měl dopustit při vypravování rozhodnutí i prvoinstanční správní orgán. Žalobce dále namítal, že při neoznámení prvoinstančního správního rozhodnutí podal proti němu blanketní odvolání, které obsahovalo pouze text, že je jím podáváno odvolání a že jde o odvolání ve smylu § 84 správního řádu (odvolání proti neoznámení odvolání). V takovém případě bylo povinností správního orgánu prvního stupně vyzvat odvolatele k odstranění vad podání, tj. k doplnění blanketního odvolání ve smyslu § 82 odst. 2 a § 37 odst. 3 správního řádu. Nic takového se však nestalo, přestože odvolání neobsahovalo jediný projednatelný důvod. Proto je rozhodnutí žalovaného podle žalobce i z tohoto důvodu nezákonné, neboť bylo vydáno za situace, kdy došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo vliv i na rozhodnutí ve věci samé. Bylo povinností správních orgánů postupovat dle § 37 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 24. 4. 2014. V něm nejdříve shrnul žalobní námitky a poté se v odpovědi na ně odvolal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, v němž se prý věcí podrobně zabýval. Dodal, že „rozhodnutí o odvolání bylo doručováno z e-mailové adresy L. G. odesláno 15. ledna 2014, 7:20, na adresu. Vzhledem k tomu, že potvrzení převzetí, o které byl zmocněnec požádán, nebylo doručeno, doručoval žalovaný rozhodnutí též cestou České pošty, s. p., na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Zásilka byla oznámena, připravena k vyzvednutí dne 17. 1. 2014, poučení bylo na adrese zanecháno. Po uplynutí úložní doby byla vrácena odesílateli, neboť na uvedené adrese je městský úřad, který nemá domovní schránku. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 27. 1. 2014. Již správní orgán I. stupně písemností ze dne 17. 10. 2013 sdělil zmocněnci panu P. K., že zjistil, že si zvolil jako adresu pro doručování Tenerife. Z poznatků správního orgánu, z jeho úřední činnosti, č.j. 2012/9185/SPR/SVM, č.j.2013/4715/SPR/SEV, zjistil, že na dané adrese je zmocněnec neznámý a doručování na zvolenou adresu není možné. Na základě tohoto zjištění správní orgán zmocněnci sdělil, že mu bude doručovat na adresu jeho trvalého pobytu, v tomto postupu pokračoval i žalovaný. Toto sdělení bylo doručeno fikcí.“ Odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ze dne 13. 11. 2013 bylo podáno v zákonné lhůtě. Žalovaný uzavřel s tím, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. III. Jednání krajského soudu o žalobě Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 31. 3. 2015. Konstatoval při něm, že podstatou žaloby jsou dvě otázky, a to zda žalovaný postupoval při projednávání odvolání žalobce proti prvoinstančnímu správnímu řízení v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu a zda o něm stačil rozhodnout (včetně doručení žalovaného rozhodnutí žalobci) ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku, neboť jinak by zanikla jeho trestnost. K prvnímu bodu přitom uvedl, že ve správním spisu není doklad o tom, že by se správní orgán či žalovaný pokoušeli odstranit nedostatky blanketního odvolání postupem dle § 37 odst. 3 správního řádu. Účastníci řízení pak setrvali na svých dosavadních stanoviscích, tedy žalobce na tom, že