30 A 84/2016

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: MONETA Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zast. Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem se sídlem, adresa pro doručování: WEIL, GOSTHAL & MANGES s. r. o., advokátní kancelář, Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. července 2016, č. j. ČOI 125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, sp. zn. ČOI 62644/14/2700,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný jako odvolací správní orgán ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického ze dne 31. 7. 2015, č. j. 27/0945/15/R/P (dále také jen např. „prvoinstanční správní rozhodnutí“, „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „rozhodnutí o uložení pokuty“). Uvedeným rozhodnutím správní orgán prvého stupně uložil žalobci pokutu ve výši 5. 000. 000,- Kč za spáchání správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“), ve znění účinném do 24. 2. 2013 a správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona, ve znění účinném od 25. 2. 2013. V podstatě se jednalo o změny v textu prvoinstančního správního rozhodnutí nikoliv zásadního významu, snad kromě jediné, v důsledku níž došlo ke snížení uložené pokuty na 4.000.000,- Kč. Ve zbytku (tedy v podstatě) bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

V úvodu žaloby žalobce v poměrně obecné rovině namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru se žalovaný v rozporu se svými zákonnými povinnostmi dle § 68 odst. 1 a 3 správního řádu s řadou námitek, výhrad a dokumentů předložených žalobcem ve správním řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí buď nevypořádal vůbec anebo se s nimi s ohledem na jejich závažnost vypořádal nedostatečně, když např. neuvedl, proč je považuje za nesprávné či pro účely předmětného správního řízení za irelevantní.

Podrobněji se této problematice věnoval žalobce v doplnění žaloby (viz body G. 1. a 2.).

Následně žalobce přistoupil ke specifikaci žalobních námitek napadajících nezákonnost žalovaného rozhodnutí:

A. Výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN byl žalobcem proveden správně

Z věcného hlediska bylo předmětem správního řízení posouzení, zdali výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, jak jej uplatňoval žalobce v konkrétních smlouvách o spotřebitelském úvěru určeném k financování nákupu vozidel zmiňovaných v prvoinstančním rozhodnutí, byl či nikoliv proveden v souladu s příslušnými ustanoveními ZSÚ.

Mezi žalobcem a žalovaným přitom panuje rozdílný právní názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Žalobce má přitom (na rozdíl od žalovaného) za to, že v případě předmětných úvěrových smluv částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN vstupuje pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek taktéž pouze jednou platí.

Žalobce zdůrazňoval, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce bylo soudy již pravomocně rozhodnuto. Předmětem soudního přezkumu, ke kterému došlo v rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a následně Městským soudem v Praze, přitom byla jedna z historických smluv uzavřená mezi p. Z. T. a žalobcem dne 12. 12. 2011, č. 33581089, tj. stejná smlouva, kterou ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického zmiňuje v prvoinstančním rozhodnutí a na které současně založil své závěry o údajném pochybení žalobce při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN. V souvislosti s tím odkázal žalobce na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11.2 015, č. j. 97Co 227/2015-133.

Žalobce má tedy za prokázané a soudně pravomocně judikované, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, jež historicky (do 30. 6. 2015) uplatňoval ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, byl zcela správný.

Žalovaný se však se shora uvedenou námitkou existence pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla správnost způsobu výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce s konečnou platností potvrzena, v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal.

B. Výpočet celkové částky splatné spotřebitelem

Závěry prvoinstančního rozhodnutí, že „Údaje o celkové částce splatné spotřebitelem obsažené v předsmluvních informacích a ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uvedených výše však zohledňují pouze sumu všech splátek, k jejíchž placení se spotřebitelé zavázali, ale nezohledňují již poplatek za uzavření smlouvy uhrazený započtením“., a žalovaného rozhodnutí, že v případě smluv o úvěru uzavíraných žalobcem s jeho klienty musí žalobce částku odpovídající poplatku zohlednit také jako „součást celkové částky splatné spotřebitelem, která musí být nad rámec souhrnné výše splátek úvěru o částku nákladů zvýšena.“, žalobce považoval za věcně, logicky i matematicky nesprávné, a to zejména z těchto důvodů:

Na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě mezi klientem a žalobcem nedochází

ZSÚ definuje celkovou částku splatnou spotřebitelem v § 3 písm. f) jako „součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele.“ Celková částka splatná spotřebitelem tak obecně představuje součet všech peněžních částek, které spotřebitel věřiteli v průběhu trvání úvěrového vztahu zaplatí.

Pokud jde o předmětný poplatek za sjednání úvěrové smlouvy, žalovaný již v rámci odvolacího řízení proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl, že ten se může v celkové částce splatné spotřebitelem projevit dvojím způsobem. První varianta: klient má na zaplacení poplatku dostatečné vlastní zdroje (hotovost). Pak je celkovou splatnou částkou součet jistiny, úroků a výše poplatku zaplaceného v hotovosti. Druhá varianta: klient nemá na zaplacení poplatku dostatečnou hotovost a žádá, aby mu ve vztahu k němu byl poskytnut úvěr (čímž v tomto rozsahu dojde jen k posunutí odpovídajícího výdaje klienta do budoucna). Celková splatná částka je pak fakticky shodná jako v první variantě, pouze se adekvátně změní (navýší) úroky placené spotřebitelem.

Dohoda mezi žalobcem a klientem obsažená ve smlouvách, které byly předmětem správního řízení (jedná se o druhou variantu popsanou shora - kdy je klientovi ve vztahu k poplatku poskytován spotřebitelský úvěr), proto spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla – platba předmětného poplatku je tedy toliko rozložena v čase.

V posuzované věci proto nedochází k žádnému počátečnímu započtení poplatku, o kterém nesprávně hovoří správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v rozhodnutí o odvolání. Za popsané situace proto prokazatelně na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě poplatku ve formě započtení nedochází a daný poplatek je splácen až v rámci příslušných splátek.

Výklad zastávaný žalovaným není ve prospěch spotřebitele

Celkovou částku splatnou spotřebitelem je dle žalobce třeba chápat jako celkový dluh, celkovou pohledávku. Tedy to, co je po právu možné po spotřebiteli požadovat, co je spotřebitel povinen podle smlouvy o spotřebitelském úvěru zaplatit. Při řádném plnění nakonec spotřebitel zaplatí právě a jen tuto částku (rovnající se součtu splátek, resp. jeho plateb).

Ad absurdum, pokud by ale celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát, jak se uvádí v rozhodnutí o odvolání a v prvoinstančním rozhodnutí, nutně by to znamenalo, že spotřebitel je podle smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen zaplatit vyšší částku, než na které se ve skutečnosti dohodl s žalobcem.

Žalobce by pak při tomto znění smlouvy o spotřebitelském úvěru – nesprávně a dokonce k tíži spotřebitele prosazovanému ze strany žalovaného – byl hypoteticky oprávněn vymáhat rozdíl mezi tím, co spotřebitel fakticky zaplatí, a celkovou částkou splatnou spotřebitelem uvedenou ve smlouvě. Takový názor žalovaného však vede k absurdním výsledkům (nadto v neprospěch spotřebitele) a již jen z povahy věci není a nemůže být správný.

Znalecký posudek doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr.

K prokázání správnosti shora uvedeného postupu žalobce při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem žalobce již v průběhu správního řízení navrhl také důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. ze dne 7. 10. 2015 nazvaným „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“, který žalobce přiložil k žalobě a z jehož obsahu následně citoval.

Ze závěrů tohoto posudku je dle žalobce zřejmé, že rozhodnutí o odvolání je nezákonné, když výpočet celkové částky splatné spotřebitelem ve smluvní dokumentaci mezi žalobcem a jeho klienty byl proveden správně a v souladu se ZSÚ.

Výpočet RPSN byl žalobcem proveden správně

ZSÚ definuje RPSN v § 3 písm. d) jako „celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru.“ RPSN se počítá podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k ZSÚ.

Z příslušných ustanovení vyplývá, že na pravé straně rovnice RPSN (obsažené v příloze č. 5. k ZSÚ) musí být obsaženy položky, které dlužník skutečně zaplatí v průběhu trvání spotřebitelského úvěru. Svojí podstatou tak pravá strana rovnice obsahuje stejné položky, které jsou obsaženy v celkové částce splatné spotřebitelem. V tomto smyslu tedy platí, že pokud určitá položka je obsažena v celkové částce splatné spotřebitelem, musí být ve stejné výši zohledněna rovněž na pravé straně rovnice RPSN. Pravá strana rovnice RPSN tedy musí – co do vymezení jednotlivých finančních toků ze strany klienta – přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby, resp. finanční toky nad její rámec nevytváří.

Nezbytnost konzistence v identifikaci jednotlivých finančních toků obsažených v celkové částce splatné spotřebitelem i na pravé straně rovnice RPSN je pak potvrzena i tím, že tyto položky jsou v příloze č. 3 ZSÚ uvedeny pod stejným písmenem f), a je proto pojmově vyloučeno, aby každá z těchto položek vycházela z jiných faktických předpokladů. Tyto předpoklady se naopak musí shodovat.

Částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy vstupuje do celkové částky splatné spotřebitelem pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek platí pouze jednou, a to v rámci pravidelných splátek úvěru. Již z tohoto důvodu je proto zřejmé, že rovněž v rámci pravé strany rovnice pro výpočet RPSN musí být částka odpovídající poplatku obsažena pouze a jen jednou – v rámci pravidelných splátek. To, že klient předmětný poplatek ve skutečnosti hradí vždy pouze jednou, konečně potvrzuje i sám žalovaný, když v Rozhodnutí o odvolání uvádí: „Je samozřejmě pravdou, že ve chvíli, kdy si spotřebitel půjčil částku ve výši poplatku za uzavření smlouvy, k žádné skutečné „zpětné“ platbě z jeho strany nedošlo […].

Je tedy dle žalobce zřejmé, že za těchto skutkových okolností jsou současná tvrzení žalovaného v rozhodnutí o odvolání, dle kterých by měl být ve výpočtu RPSN poplatek za uzavření smlouvy zohledněn na pravé straně dvakrát (tj. dvakrát jako finanční tok spotřebitele směrem k věřiteli), nesprávná a v rozporu se samotnou definicí RPSN. K těmto nesprávným závěrům žalovaný přitom dochází na základě zcela umělé konstrukce, dle které v okamžiku poskytnutí úvěru dochází k „okamžitému zaplacení“ poplatku. To však, jak uvedeno shora, neodpovídá skutečnosti – předmětný poplatek je splácen až v rámci pravidelných měsíčních splátek spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla.

Pokud se jedná o levou stranu rovnice pro výpočet RPSN, ta je v případě předmětných úvěrových smluv představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny automobilu hrazené prostřednictvím úvěru a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy, ve vztahu k němuž je spotřebiteli poskytován úvěr. Tento postup přitom, jak uvedeno shora, judikatura obecných soudů považuje za správný.

Žalobce dále poukázal na to, že to byl sám žalovaný, který na základě stejné metodiky v minulosti opakovaně přezkoumával způsob výpočtu RPSN u žalobce a který k němu v rámci kontroly provedené u žalobce v roce 2013 neměl výhrad, stejně jako v rámci kontrol u jiných subjektů na trhu.

Žalobce tak v plném rozsahu odmítl tvrzení žalovaného, dle kterých je metodika žalobce týkající se výpočtu RPSN (a celkové částky splatné spotřebitelem) údajně nesprávná. Žalobce proto postupoval v souladu se ZSÚ, pokud na pravé straně rovnice pro výpočet RPSN uvedl částku odpovídající poplatku pouze jednou. V souvislosti s tím znovu odkázal na závěry znaleckého posudku doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr.

Žalobce tak namítl, že se nedopustil žádného „krácení práva spotřebitele“, jak se nesprávně tvrdí v prvoinstančním rozhodnutí, a to již proto, že žalobce – jak bylo shora podrobně popsáno – prokazatelně postupoval v dané věci v souladu se zákonem a ve vztahu k příslušným klientům v plném rozsahu splnil svoji informační povinnost podle ZSÚ (a to jak ve vztahu k celkové částce splatné spotřebitelem, tak ve vztahu k RPSN).

K samotné sazbě RPSN (žalobcem správně vypočítané, viz shora) pak žalobce přitom uvedl, že RPSN je toliko jedním z řady dílčích ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru, není ovšem základním kamenem, na kterém úvěrový vztah mezi věřitelem a spotřebitelem (dlužníkem) stojí. Obecně proto platí, že vedle výpočtu RPSN jsou k dispozici i další ukazatelé ve vztahu k úvěrové smlouvě, včetně např. celkové částky splatné spotřebitelem a dalších pro spotřebitele snadno vyhodnotitelných informací.

Shora uvedené dle žalobce dokládá, že napadené rozhodnutí je nezákonné rovněž z toho důvodu, že výpočet RPSN byl v příslušné smluvní dokumentaci mezi žalobcem a jeho klienty proveden správně v souladu se ZSÚ a k žádnému porušení zákona ze strany žalobce tak nedošlo a dojít ani nemohlo.

C. Nepřípustná změna správní praxe

Žalovaný k námitkám žalobce v napadeném rozhodnutí uvedl, že k žádné nepřípustné změně správní praxe vůči žalobci nedošlo, když „praxe ČOI v oblasti kontroly RPSN v tomto typu případů se od počátku účinnosti nového zákona neměnila, ale pouze postupně vytvářela.“ Tyto, jakož i související závěry žalovaného, považuje žalobce za účelové a především nesprávné.

ČOI již od roku 2011 věděla o tom, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobce aplikován, tento opakovaně podrobila kontrole, přičemž nikdy nedospěla k závěru, že by ze strany žalobce mělo docházet k nějakému porušení ZSÚ – ČOI naopak měla po celou dobu výslovně za to, že postup žalobce je v souladu se ZSÚ a žalobce postupoval dle jejích závěrů a doporučení jak co do příslušných procesů, tak co do obsahu příslušné smluvní a související dokumentace. V souvislosti s tím odkázal žalobce na průběh kontroly v roce 2013 ohledně podnětu od klienta žalobce Z. T.

Výsledkem této kontroly byl závěr ČOI „Na základě Vašeho podnětu, provedli pracovníci České obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a Hl. město Praha kontrolu u společnosti GE Money Auto, s.r.o., IČ. 601 12 743, se sídlem Vyskočilova 1422/1A, 140 00 Praha 4. Kontrola byla zaměřena na dodržování zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v pl. znění. Pracovníky České obchodní inspekce byl proveden výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru č. 33581089 uzavřené mezi Vámi a společností GE Money Auto, s.r.o. a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem. Zároveň byla provedena celková kontrola smlouvy a úvěru č. 33581089, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností v dozorové pravomoci České obchodní inspekce.“

V rozporu se závěry kontroly v roce 2013 (i v rozporu se závěry obecných soudů v této věci) ČOI na počátku roku 2014 u žalobce zahájila další kontrolu, jejímž předmětem byl opět soulad činnosti žalobce se ZSÚ. Následně ČOI s žalobcem zahájila správní řízení, v jehož rámci žalobci rozhodnutím o odvolání uložila pokutu v nepřiměřené výši 4.000.000,- Kč. V rámci kontroly v roce 2014, jakož i v rámci navazujícího správního řízení přitom ČOI konala v téže věci podruhé, resp. dokonce potřetí, a posuzovala stejné smlouvy, u kterých byl uplatňován stejný – ze strany ČOI již přitom aprobovaný – způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem jako v případě smlouvy posuzované v rámci kontroly v roce 2013. ČOI dokonce předmětem kontroly v roce 2014 opětovně – podruhé – učinila mimo jiné i smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou s p. T. dne 12. 12. 2011, č. 33581089, kterou přezkoumávala již v rámci kontroly v roce 2013. Tuto smlouvu nadto ČOI dokonce – napotřetí – přezkoumávala i v rámci správního řízení, v němž došlo k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

Skutečnost, že ČOI dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN uplatňovaný ze strany žalobce za souladný se ZSÚ, potvrzují rovněž závěry dalších kontrol provedených u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří (co se poplatku za uzavření smlouvy týče) uplatňovali obdobný způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN jako žalobce. V této souvislosti žalobce odkázal např. na závěry kontroly u nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů vedené pod sp. zn. ČOI 97229/13/2000, která byla taktéž zaměřena především na výpočet RPSN uvedený ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené dle ZSÚ, a na dopis ředitele ČOI ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. ČOI 50027/14/0100, z něhož plyne, že od nabytí účinnosti ZSÚ v roce 2011 ČOI uskutečnila celkem 944 kontrol zaměřených na spotřebitelské úvěry (220 z těchto kontrol přitom uskutečnil inspektorát Královehradecký a Pardubický, jehož ředitel vydal prvoinstanční rozhodnutí). Ředitel ČOI současně uvedl, že pochybení při výpočtu RPSN bylo zjištěno pouze v jednom případě.

Ze shora uvedeného tedy dle žalobce vyplývá, že i dlouhodobá správní praxe ČOI potvrzuje, že postup žalobce při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem byl v souladu se ZSÚ. Současně i s ohledem na skutečnost, že ČOI předmětnou správní praxi uplatňovala napříč trhem ve vztahu k dalším poskytovatelům spotřebitelských úvěrů, neměl žalobce sebemenší důvod o zákonnosti takové praxe pochybovat. Správní orgány (a tedy i ČOI ve správním řízení vedeném s žalobcem) jsou přitom svou vlastní správní praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, což žalobce podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Uzavřel proto, že ČOI včetně žalovaného byla svou vlastní praxí ohledně způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem v době vydání prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání vázána a nemůže ji těmito svými rozhodnutími překvapivě bez dalšího změnit.

K tomu dále dle žalobce přistupuje skutečnost, že ČOI v roce 2014 přistoupila ke změně své správní praxe, aniž by jej však o této skutečnosti před provedením kontroly v roce 2014 odpovídajícím způsobem informovala (žalobce se o této změně správní praxe dozvěděl až v průběhu kontroly, resp. až s jejím ukončením), a v důsledku tak žalobci znemožnila, aby tuto – svým charakterem nepochybně zásadní změnu – odpovídajícím způsobem zohlednil ve své smluvní dokumentaci. Pro žalobce byl tedy závěr ČOI – i s ohledem na dosavadní praxi ČOI - o tvrzeném pochybení žalobce při aplikaci ZSÚ překvapivý.

Takový postup považoval za rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny a jako takový rovněž s principem právní jistoty, legitimního očekávání a dobré víry žalobce. Správní orgán totiž musí mít pro případnou změnu své správní praxe vždy relevantní důvody a s těmito je povinen její adresáty seznámit. Současně je správní orgán vždy povinen každou takovou změnu pečlivě zvážit a především důkladně zhodnotit dopad takové změny do práv jejích adresátů.

ČOI však pro změnu své dosavadní správní praxe v roce 2014 žádné relevantní důvody nepochybně neměla. Tato změna tak např. není, resp. nebyla spojena s žádnými legislativními změnami, změnami ve způsobu aplikace ZSÚ ze strany jeho adresátů (poskytovatelů úvěrů), nabízením nových dosud neexistujících úvěrových produktů atd. ČOI včetně žalovaného nadto ani žádné relevantní důvody pro změnu své správní praxe ani v rámci kontroly v roce 2014 ani v napadených rozhodnutích nezmínila. Za relevantní důvod přitom dle názoru žalobce není možné považovat tvrzené pochybení v dosavadní činnosti ČOI, které žalovaný zmínil k námitce žalobce až v rozhodnutí o odvolání. Žalobce tak má za to, že žádný relevantní důvod pro změnu správní praxe neexistoval a že k této změně správní orgány obou stupňů přistoupily zcela svévolně.

V návaznosti na uvedené poukázal žalobce rovněž na zákaz retroaktivní změny správní praxe. Ke změně správní praxe sice může správní orgán za splnění shora uvedených podmínek přistoupit, avšak s účinností pouze do budoucna. Optikou nové – změněné – správní praxe proto tedy není možné posuzovat právní jednání (úvěrové smlouvy) učiněná v době před touto změnou.

ČOI pak kontrolu v roce 2014, v rámci níž již uplatnila svou novou správní praxi, zahájila ještě před tím, než s touto novou praxí (a důvody jejího uplatňování) vůbec seznámila žalobce, tj. v době, kdy tato nová praxe žalobci vůbec nebyla známa. Správní orgány dokonce svou novou správní praxi uplatnily retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným již v období let 2011 až 2013, u nichž navíc ČOI soulad se ZSÚ v minulosti již přezkoumávala.

V návaznosti na shora uvedené žalobce namítl, že při uzavírání předmětných smluv o spotřebitelském úvěru zmiňovaných v prvoinstančním rozhodnutí a v rozhodnutí o odvolání byl v dobré víře, že jím aplikovaný postup při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem je v souladu se ZSÚ, jakož i s dohledovou praxí ČOI.

Dále namítl, že žalovaný se s řadou shora uvedených námitek žalobce týkajících se dosavadní správní praxe žalovaného a pravidel pro její možnou změnu v rozhodnutí o odvolání vůbec nevypořádal nebo se s nimi vypořádal nedostatečně, přestože tyto byly žalobcem srozumitelně formulovány již v odvolání, jakož i jeho doplnění ze dne 14. 10. 2015 a 26. 1. 2016.

D. Absence naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu

Žalobce s odkazem na § 20 odst. 1 ZSÚ dospěl k závěru, že v daném případě nebyla vůbec naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu, a to zejména z následujících důvodů.

ZSÚ stanoví, že předmětných správních deliktů se může dopustit „Věřitel nebo zprostředkovatel“. Z hlediska aplikace této sankce tedy záleží na tom, která konkrétní osoba smlouvu se spotřebitelem uzavírá. Spojka „nebo“ jednoznačně potvrzuje, že osobou, která daný správní delikt spáchá, je pouze jeden z těchto dvou subjektů.

V dané věci byly dotčené smlouvy uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, a nedošlo tak (i přes opačné závěry žalovaného v rozhodnutí o odvolání) vůbec k naplnění subjektivní stránky správního deliktu.

Objektivní stránka spočívá v tom, že „neposkytne spotřebiteli před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace“ a „neposkytne spotřebiteli ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně informace.“

V daném případě však dle žalobce informace byly poskytnuty (nadto správné), a již z tohoto důvodu nemohla být naplněna skutková stránka daného správního deliktu.

Zákon totiž spáchání správního deliktu nespojuje s vadným výpočtem RPSN, resp. celkové částky splatné spotřebitelem, ale pouze se situací, kdy tyto hodnoty nejsou ve smlouvě uvedeny vůbec.

Přestože již v roce 2013 ČOI v rámci státní kontroly uzavřela, že v případě žalobce porušení ZSÚ „nebylo zjištěno“, resp. že „provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem“, tj. rozhodla, že žalobce se žádného správního deliktu nedopustil, následně došlo k vydání prvoinstančního rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání, kterými byla žalobci za totéž jednání uložena sankce ve výši 4.000.000,- Kč.

Uvedený postup správních orgánů je tak dle žalobce ve zřejmém rozporu se zásadou, že v jedné věci se zásadně rozhoduje jen jednou (ne bis in idem).

Nesouhlasil s tvrzeními žalovaného, že opětovné přehodnocení dřívějších závěrů učiněných v rámci kontroly v roce 2013 a následné uložení sankce za tentýž skutek ve správním řízení není možné pokládat za rozporné se zásadou ne bis in idem, neboť „protokol o kontrole není správním rozhodnutím“. Žalovaný ve své argumentaci především pomíjí skutečnost, že v případě, kdy ČOI v rámci jím prováděné kontroly nezjistí žádné porušení zákona (jako se to stalo právě v rámci kontroly v roce 2013) nedochází již k zahájení správního řízení, a tím ani k vydání rozhodnutí ve smyslu správního řádu, o kterém se žalovaný zmiňuje. Logika žalovaného by de facto vedla k tomu, že žádné rozhodnutí v rámci kontrolní činnosti (např. ve formě protokolu o kontrole) osvědčující absenci porušení zákona by nebylo pro ČOI do budoucna závazné, a ČOI by je naopak mohla kdykoliv a podle svého uvážení „přehodnotit“. V takovém případě by však žalobce (či jakýkoliv jiný dohlížený subjekt) byl stále udržován v nejistotě, jestli za tytéž skutky nebude nakonec potrestán.

Žalovaný ve vztahu k výši sankce udělené žalobci v rozhodnutí o odvolání uvedl, že se na „základě svého hodnocení spáchaných správních deliktů rozhodl přistoupit ke snížení uložené sankce na výši 4.000.000,- Kč.“ Žalobce s hodnocením žalovaného v rozhodnutí o odvolání, resp. se závěrem o výši pokuty, nesouhlasil a považoval je ve světle § 21 odst. 2 ZSÚ za nesprávné a v rozporu se ZSÚ.

Žalovaný kritéria výměry ukládané pokuty ve svém rozhodnutí vůbec, resp. nedostatečně a nesprávně zohlednil. Obdobně má žalobce za to, že žalovaný nezohlednil ani obecné zákonné podmínky pro ukládání sankcí, podle kterých je žalovaný při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout nejen k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, ale i k okolnostem svědčím v jeho prospěch. V důsledku těchto svých pochybení žalovaný uložil žalobci pokutu ve zjevně nepřiměřené výši 4.000.000, Kč, která se dle ZSÚ ve znění účinném do 24. 2. 2013 svou výší blíží maximální možné pokutě, kterou bylo možné za vytýkané jednání obecně uložit.

Dle žalobce byl žalovaný při rozhodování o výši pokuty povinen odpovídajícím způsobem přihlédnout minimálně k těmto okolnostem, které prokazatelně svědčí ve prospěch žalobce:

(i) V rámci řízení vedených před civilními soudy bylo soudy pravomocně rozhodnuto (a to dokonce i v případech zmiňovaných žalovaným v prvoinstančním rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí o odvolání), že k žádnému porušení informačních povinností podle ZSÚ ze strany žalobce nedošlo, resp. že výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem uplatňovaný ze strany žalobce je v souladu se ZSÚ;

(ii) Způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem (jež nyní žalovaný kriminalizuje) byl v minulosti samotnou ČOI aprobován;

(iii) Předmětné porušení ZSÚ ze strany žalobce bylo poprvé konstatováno až v rámci kontroly v roce 2014, resp. až v rámci správního řízení, v jehož průběhu došlo k vydání rozhodnutí o odvolání. Žalobce se tedy žalovaným tvrzeného porušení ZSÚ dopustil poprvé, tj. žalobce za toto jednání nikdy v minulosti žalovaným potrestán nebyl;

(iv) Žalobce svým jednáním, jež je posuzováno v rámci tohoto správního řízení, svým klientům (spotřebitelům) nezpůsobil žádnou škodu a jednání žalobce nebylo pro jeho klienty spojeno ani s jiným negativním následkem;

(v) Žalobce již předmětný poplatek svým klientům s účinností od 1. 7. 2015 neúčtuje.

K tomu dále dle žalobce přistupuje skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání v odůvodnění výše udělené pokuty mimo jiné konstatoval, že „nebylo přitom zjištěno, že by k jejich spáchání [pozn. správních deliktů] došlo úmyslně.“ Žalobce namítl, že žalovaný nemůže nejprve konstatovat, že ke spáchání správního deliktu nedošlo úmyslně (a contrario k němu došlo z nedbalosti) a současně uložit žalobci pokutu v téměř maximální možné výši. I z tohoto pohledu je zřejmé, že pokuta ve výši 4.000.000,- Kč je nepřiměřená.

Žalobce proto závěrem žaloby navrhnul, aby krajský soud zrušil jak žalobou napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. In eventum pak navrhl, aby krajský soud ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. uloženou pokutu snížil.

Žalovaný měl především za to, že jeho rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelné, když je v něm podle jeho názoru přesvědčivě vysvětleno, proč se žalobce dopustil porušení zákona a proč žalovaný nepovažuje argumenty žalobce uplatněné v průběhu kontroly a správního řízení za relevantní.

Dále poukázal na vývoj judikatury obecných soudů ohledně dané problematiky, zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015 – 463.

Žalovaný je přesvědčen, že dostatečně vysvětlil, proč se jeho názor na výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitele liší od původních názorů civilních soudů. Dle názoru žalovaného je při výkladu národního právního předpisu provádějícího předpis práva Evropské unie třeba v první řadě brát v potaz názor Soudního dvora Evropské unie, což civilní soudy nižších instancí v dostatečné míře neučinily; není také možné zcela ignorovat názory a doporučení Evropské komise.

Kromě toho v tomto případě nerozhodovaly dle žalovaného civilní soudy o otázce, která by ve vztahu k tomuto případu měla předběžnou povahu. Správní orgány totiž rozhodovaly o tom, zda byly naplněny skutkové podstaty správních deliktů, přičemž k takovému rozhodnutí byl v době spáchání správních deliktů plně oprávněn právě žalovaný jako věcně příslušný dozorový orgán. Vyjádřil proto přesvědčení, že nelze obecně dovodit, že by pro něj bylo rozhodnutí civilních soudů o důvodnosti aplikace soukromoprávní sankce vycházející z § 8 ZSÚ závazné v případech, kdy rozhoduje o tom, zda byla ze strany věřitele naplněna skutková podstata správního deliktu.

Žalovaný rovněž uvedl, že v napadeném rozhodnutí doplnil odůvodnění uložené sankce a přihlédl přitom ke všem důležitým okolnostem případu včetně těch, které pominul orgán prvního stupně, načež se rozhodl přistoupit k adekvátnímu snížení její výše.

Na základě výše uvedených skutečností navrhl zamítnutí žaloby.

V zákonné lhůtě pro podání žaloby dle § 65 a násl. s. ř. s. žalobce svoji žalobu ještě doplnil.

E. Absence pravomoci správních orgánů

Dle žalobce ČOI při vydání prvoinstančního rozhodnutí překročila své zákonem dané pravomoci, resp. k vydání předmětného rozhodnutí ve vztahu k žalobci nebyla vůbec oprávněna. Obdobných pochybení se pak dopustil i žalovaný vydáním rozhodnutí o odvolání.

Žalobce vyjádřil názor, že dle § 19 ZSÚ je pravomoc ukládat pokuty za porušení ZSÚ svěřena České obchodní inspekci, jakožto správnímu orgánu, a nikoliv řediteli jednoho z jejích inspektorátů, který je jen jejím zaměstnancem. Ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického tedy neměl vůbec pravomoc prvoinstanční rozhodnutí vydat.

Dle žalobce je tak žalované rozhodnutí nicotné, poněvadž jemu předcházející rozhodnutí nebylo vydáno k tomu příslušným orgánem, ale jen ředitelem inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, tj. fyzickou osobou bez příslušného zákonného oprávnění.

Pravomoc ředitele daného inspektorátu přitom nemohla být založena ani § 9 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČOI“), neboť dle něho platí, že „ředitel inspektorátu uloží kontrolované osobě […] pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za opakované porušení povinností v průběhu jednoho roku ode dne poslední kontroly lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč.“ Ředitel inspektorátu je tedy oprávněn ukládat pokuty pouze v rozsahu do 1.000.000,- Kč, resp. 2.000.000,- Kč.

V dané věci však byla žalobci původně v prvoinstančním rozhodnutí uložena pokuta ve výši 5.000.000,- Kč, tj. pokuta, kterou § 9 odst. 1zákona o ČOI vůbec neumožňuje řediteli inspektorátu uložit.

Žalobce má sídlo v Praze, tj. v obvodu, který vůbec nespadá do působnosti inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, který vydal prvoinstanční rozhodnutí. Rovněž většina smluv odkazovaných žalovaným v rozhodnutí o odvolání byla fyzicky uzavřena v sídlech prodejců automobilů nacházejících se mimo územní obvod daného inspektorátu. Žalobce v obvodu tohoto inspektorátu vůbec činnost posuzovanou ze strany žalovaného nevykonává (úvěrové smlouvy v zastoupení žalobce uzavírají subjekty od žalobce odlišné) a žalobce v tomto obvodu nemá ani žádnou svou pobočku či provozovnu. Je tedy zřejmé, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušným inspektorátem ČOI.

Na tomto závěru pak nemohou ničeho změnit ani tvrzené úkony ČOI ještě před zahájením tohoto řízení, které žalovaný zmiňuje v rozhodnutí o odvolání. V posuzovaném případě bylo totiž nutné aplikovat zákonná pravidla týkající se místní příslušnosti správního orgánu dle § 11 odst. 1 správního řádu. Případné pověření inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického tvrzené v rozhodnutí o odvolání by tak bylo rovněž nedůvodné, resp. nezákonné.

Žalobce odkázal na § 9 odst. 4 zákona o ČOI, dle něhož platí, že „Řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se ředitel inspektorátu nebo inspektor o porušení povinnosti podle odstavců 1 až 2 dověděl, nejpozději však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.“ Zákon o ČOI tedy v souladu s principy správního trestání obsahuje časové omezení možnosti ČOI s dozorovanými subjekty (tedy i s žalobcem) zahájit řízení o uložení pokuty a možnosti těmto subjektům uložit pokutu. Dvouletá prekluzivní lhůta je pak obsažena i v § 21 odst. 3 ZSÚ, po jejímž uplynutí odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká.

Dle napadeného rozhodnutí se však žalobce měl porušení svých zákonných povinností údajně dopustit v souvislosti se sjednáváním celkem 38 konkrétních smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v letech 2011 až 2014. Uzavření celkem 30 z těchto 38 smluv, tj. jejich převážná většina, však spadá do období před 1. 7. 2013, tj. do období, které zahájení správního řízení, v jehož průběhu došlo k vydání prvoinstančního rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání, předchází o více než 2 roky. Ohledně těchto smluv tedy nebylo vůbec možné řízení o uložení pokuty s žalobcem zahájit.

ČOI se nadto o údajném pochybení žalobce prokazatelně dozvěděla již v době před uplynutím zmíněných zákonných prekluzivních dob, což samo o sobě rovněž svědčí o nezákonnosti rozhodnutí o odvolání. Žalovaný se o postupu žalobce při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem totiž dozvěděl minimálně dne 22. 5. 2013, tj. více než dva roky před zahájením správního řízení, v jehož rámci došlo k vydání rozhodnutí o odvolání, a to v souvislosti s podnětem týkajícím se úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a p. T. dne 12. 12. 2011. ČOI tedy přestože o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem uplatňovaném ze strany žalobce věděla minimálně již od května roku 2013, zahájila s žalobcem správní řízení až v červnu 2015, tj. po více než dvou letech.

Žalovaný nadto při vydání rozhodnutí o odvolání zcela ignoroval § 9 odst. 4 větu druhou zákona o ČOI, dle kterého: „Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.“ Žalobce namítá, že v době uložení pokuty, tj. v době kdy rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci, již od uzavření celkem 31 tam zmiňovaných smluv o spotřebitelském úvěru uplynuly více než 3 roky a žalobci tudíž i z tohoto důvodu nebylo možné v souvislosti s těmito smlouvami žádnou pokutu uložit.

Ani v případě izolované aplikace § 21 odst. 3 ZSÚ, na kterou odkazuje žalovaný, by žalobci nebylo možné žádnou pokutu uložit, neboť jak uvedeno shora, žalovaný se o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prokazatelně dozvěděl více než dva roky před zahájením správního řízení vůči žalobci, tj. správní řízení bylo zahájeno až po uplynutí dvouleté subjektivní prekluzivní lhůty.

Žalovaný v rozhodnutí o odvolání zrušil prvoinstanční rozhodnutí a správní řízení zastavil z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pouze ve vztahu k úvěrové smlouvě uzavřené s p. T. ze dne 12. 12. 2011.

Ve vztahu k ostatním smlouvám o spotřebitelském úvěru žalovaný na str. 13 a 14 rozhodnutí o odvolání obecně konstatoval, že k použití § 9 odst. 4 zákona o ČOI „[…] v tomto případě není důvod, neboť zákon o spotřebitelském úvěru, z jehož porušení je odvolatel viněn, obsahuje vlastní pravidla pro ukládání pokut, na tato pravidla ostatně odkazuje i sám odvolatel. Konkrétně je zde v ust. § 21 odst. 3 stanoveno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.“ Tato argumentace žalovaného není dle žalobce správná.

Ustanovení § 9 zákona o ČOI obsahuje pro případ porušení ZSÚ přesně vymezené pravomoci ČOI ve vztahu k žalobci, jakožto osobě podléhající jejímu dohledu. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ČOI tak např. dává řediteli inspektorátu pravomoc uložit peněžitou pokutu kontrolované osobě, která mimo jiné „poruší ostatní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2,“ tedy i kontrolované osobě, která poruší podmínky ZSÚ. Ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI pak výslovně uvádí, že tam uvedené lhůty se vztahují právě k porušení „povinnosti podle odstavců 1 až 2,“ tedy i k porušení ZSÚ. Z těchto ustanovení tedy bez dalšího vyplývá, že ohledně porušení povinností dle ZSÚ je ČOI oprávněna zahájit s kontrolovanou osobou (s žalobcem) správní řízení, resp. uložit kontrolované osobě pokutu, pouze ve lhůtách dle § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Tyto lhůty však žalovaný dle žalobce nedodržel, jak popsáno shora. Tím překročili svou pravomoc dle zákona o ČOI, čímž porušili mimo jiné i základní principy v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterých státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Dle názoru žalobce žalovaný ve své argumentaci rovněž pomíjí, že charakter prekluzivních lhůt dle § 9 odst. 4 zákona o ČOI a dle § 21 odst. 3 ZSÚ je odlišný.

Ze znění § 21 odst. 3 ZSÚ - „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do …“ - je zřejmé, že se svým charakterem jedná o hmotněprávní normu, která upravuje podmínky zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt dle § 20 ZSÚ. Co se týče § 9 odst. 4 zákona o ČOI, z jeho znění – „Řízení o uložení pokuty lze zahájit do …“ - vyplývá, že se naopak jedná o normu procesní, která upravuje podmínky, za kterých je možné zahájit řízení o uložení pokuty, tedy i podmínky, za kterých bylo možné zahájit správní řízení vůči žalobci. Taktéž z tohoto důvodu § 21 odst. 3 ZSÚ nemůže být ve vztahu speciality k § 9 odst. 4 zákona o ČOI, a lhůty dle § 9 odst. 4 tohoto zákona tak byla ČOI, resp. žalovaný povinen respektovat.

Dle žalobce pak zmiňované rozdíly v délkách lhůt dle ZSÚ a dle zákona o ČOI v žádném případě nemohou být vykládány v neprospěch žalobce tak, že se (i přes shora popsané rozdíly v jejich charakteru) automaticky uplatní lhůty delší, jak nesprávně činí žalovaný v rozhodnutí o odvolání.

Žalobce proto namítl, že již se shora uvedených důvodů je jak prvoinstanční rozhodnutí, tak rozhodnutí o odvolání nicotné a nezákonné.

F. Vady řízení

Dle mínění žalobce ve správním řízení platí, že správní orgány jsou obecně povinny si důkazy pro své rozhodnutí nejen opatřit, ale tyto také následně řádně zákonným způsobem provést. Správní orgány však na tuto svou povinnost zcela rezignovaly, když vůbec žádné dokazování ve správním řízení – ať už v první stupni či v řízení o odvolání – neprováděly. Žalovaný absenci jakéhokoliv dokazování v rozhodnutí o odvolání připouští, současně ale uvádí, že „Byť je tedy neprovedení listinných důkazů v přítomnosti odvolatele procesním pochybením, nemohlo mít v tomto případě podle názoru odvolacího orgánu žádný vliv na zákonnost následně vydaného rozhodnutí.“ Tyto závěry považoval žalobce za nesprávné.

Z textu rozhodnutí o odvolání, jakož i prvoinstančního rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že správní orgány svá tvrzení ohledně údajného porušení ZSÚ ze strany žalobce zakládají toliko na dokumentech opatřených v rámci kontroly v roce 2014, resp. na kontrolních zjištěních ČOI. Správní orgány však žádný z těchto dokumentů v souvislosti s kontrolou v roce 2014, resp. učiněná kontrolní zjištění, která dle textu rozhodnutí o odvolání a prvoinstančního rozhodnutí mají dokládat porušení povinností ze strany žalobce, předmětem standardního dokazování v rámci správního řízení vůbec neučinily. Takový procesní postup je však dle žalobce nezákonný.

Správní orgány přitom byly povinny předmětem dokazování učinit nejen důkazy, jež si ČOI opatřila v minulosti v souvislosti s kontrolou v roce 2014, ale i další důkazy předložené žalovaným zejména v rámci odvolacího řízení, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci (zejména rozhodnutí Obvodního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015).

Za účelem provedení dokazování (které se však ve správním řízení vedeném s žalobcem v rozporu se zákonem vůbec nekonalo) a umožnění žalobci uplatnit v plném rozsahu jeho základní procesní práva byly správní orgány dále povinny ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 51 odst. 1 téhož zákona nařídit standardní ústní jednání, a žalobci tím umožnit uplatnit jeho procesní práva v plném rozsahu, tj. např. umožnit žalobci bezprostředně konfrontovat správní orgán se svými poznámkami a připomínkami. Této své zákonné povinnosti nedbaly a v průběhu správního řízení žádné ústní jednání nenařídily.

Povinnost správního orgánu nařídit za účelem provedení dokazování ústní jednání je přitom bez dalšího dána již jen tím, že předmětné správní řízení bylo svým charakterem řízením sankčním ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v rámci něhož je bez dalšího nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což bez nařízení ústního jednání v zásadě nelze. Žalobce navíc žalovaného v průběhu správního řízení o nařízení ústního jednání opakovaně žádal.

I pokud by správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností o tom dle § 51 odst. 2 správního řádu informovat žalobce a následně i sepsat protokol dle jeho § 18 odst. 1. To se však nestalo.

Nadto dle žalobce platí, že správní orgán je povinen si podklady pro vydání rozhodnutí opatřit v průběhu správního řízení a nikoliv ještě před jeho zahájením. ČOI rovněž tyto své zákonné povinnosti zcela ignorovala, když si veškeré jí tvrzené podklady (důkazy) pro své rozhodnutí opatřila již před zahájením správního řízení, tyto navíc ani zákonem předvídaným způsobem neprovedla, a žalobci tak neumožnila dostatečné uplatnění jeho procesních práv.

Z rozhodnutí o odvolání, jakož i z prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že jediným podkladem pro udělení sankce žalobci ve správním řízení byly právě výsledky kontroly v roce 2014, tj. Protokol o kontrole ze dne 9. 9. 2014 a Dodatek k Protokolu o kontrole ze dne 17. 12. 2014. Výsledky kontroly v roce 2014, která byla toliko opakováním kontroly v roce 2013, však v daném případě podkladem pro vydání těchto rozhodnutí být nemohly, a to již z toho důvodu, že kontrola v roce 2014 byla od počátku nezákonná a neměla být vůbec provedena.

Svůj závěr o tom, že v případě kontroly v roce 2014 se jednalo o nezákonnou opakovanou kontrolu, opřel žalobce o názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, č.j. 2 Afs 144/2004 - 110.

Platí přitom, že správní orgán je oprávněn v minulosti již jednou provedenou kontrolu opakovat pouze za předpokladu existence výslovného zákonného zmocnění, které však zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole, neobsahuje. Zjišťování skutečností pro rozhodnutí správního orgánu se totiž má obecně dít pouze jedenkrát v rámci jednoho řízení (jedné kontroly). Z logiky věci přitom v právním státě není přípustné, aby ČOI či jakýkoliv jiný správní orgán při nezměněném skutkovém stavu jednou provedenou a řádně ukončenou kontrolu svévolně opakovaly jen za tím účelem, aby mohly v neprospěch subjektů kontroly své již jednou vyslovené závěry přehodnotit, resp. změnit.

Dalším důvodem nezákonnosti kontroly v roce 2014 jako takové je skutečnost, že tato byla zahájena a vedena místně nepříslušným inspektorátem žalovaného. Účastník řízení má totiž sídlo v Praze, tj. v obvodu, který vůbec nespadá do působnosti inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického. Nadto kontrola v roce 2014 byla bezdůvodně zahájena odlišným inspektorátem, než který prováděl kontrolu v roce 2013.

Konečně nemožnost použít výsledky nezákonně vedené kontroly v roce 2014 jako podklad pro uložení jakékoliv sankce vyplývá dle žalobce z jednoho ze základních ústavních pravidel, a totiž, že důkazy pro vydání rozhodnutí ve správním řízení musejí být vždy získány zákonným způsobem (§ 51 odst. 1 správního řádu a čl. 2 odst. 2 Listiny).

Žalobce již v rámci svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí v souvislosti s procesním postupem ČOI namítl, že ČOI má zákonem danou povinnost opatřit si ze své vlastní iniciativy pro své rozhodnutí dostatečné množství podkladů svědčících nejen v neprospěch žalobce, ale i v jeho prospěch (§ 3 a § 50 správního řádu).

ČOI, resp. žalovaný však tuto zásadu v tomto správním řízení nerespektovali, když např. dřívější rozhodovací praxi svědčící nepochybně ve prospěch žalobce ve svých rozhodnutích v zásadě pominuli, resp. ji odpovídajícím způsobem nezohlednili. Správní orgány obdobně pominuly i žalobcem namítanou skutečnost, že zákonná ustanovení obsahující pravidla pro výpočet RPSN jsou v mnoha ohledech nejasná a umožňují vícero výkladů a že ani odborná veřejnost není v této otázce zcela jednotná, resp. že současné názory ČOI ohledně aplikace ZSÚ jsou spíše ojedinělé a mnohými odborníky považovány za zcela nelogické a nesprávné.

S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem žalobce namítl, že za daných okolností kromě flagrantního excesu co do výše sankce nemohly správní orgány učinit ani vlastní závěr o porušení povinností ze strany žalobce.

V posuzovaném případě pak došlo mimo jiné k tomu, že správní orgány vykládají smluvní ujednání mezi žalobcem a jeho klienty tak, že mezi žalobcem a jeho klienty dochází k nějakému jednostrannému započtení poplatku (resp. k jeho „okamžitému zaplacení“ spotřebitelem). Existence tohoto jednostranného započtení je pak předpokladem k závěru správních orgánů, že způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem zastávaný žalobcem není správný. Žalobce však opakovaně namítal, že mezi ním a jeho klienty k žádnému jednostrannému započtení poplatku nedochází. Pokud správní orgány měly za to, že obsah ujednání mezi žalobcem a jeho klienty je jiný, než jak vyplývá z jeho znění a než tvrdí žalobce, bylo jejich povinností skutečný obsah předmětného ujednání učinit předmětem dokazování.

To však správní orgány ve správním řízení vedeném s žalobcem nerespektovaly, když svůj výklad obsahu úvěrových smluv mezi žalobcem a jeho klienty zakládají pouze na jejich subjektivním hodnocení těchto smluv, aniž by však tento měl jakoukoliv oporu ve smluvních ujednáních mezi žalobcem a jeho klienty a aniž by k němu opatřily a provedly jakékoliv důkazy či toto hodnocení opřely o platné právo.

Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí správní orgán skutek, za který žalobci uložil peněžitou sankci ve výši několika milionů korun, konkretizoval pouze tak, že uvedl čísla smluv, v jejichž souvislosti se měl žalobce porušení ZSÚ údajně dopustit. Dále smlouvy správní orgán ve výroku rozhodnutí blíže nekonkretizoval. Zcela tak absentují svou povahou základní údaje jako např. informace o tom, mezi jakými osobami byly předmětné smlouvy uzavřeny, jakého dne byly uzavřeny, popř. kde byly uzavřeny. Tyto údaje jsou však pro identifikaci skutku dle žalobce nezbytné.

Identifikace skutku ve výroku rozhodnutí pouze prostřednictvím interního čísla žalobce dostatečná nepochybně není, neboť na základě takového čísla není skutek objektivně identifikovatelný např. i pro třetí osoby, které účastníky řízení nebyly. Nadto není možné bez dalšího zcela vyloučit, že žalobce se v budoucnu s dostatečným časovým odstupem rozhodne číselnou řadu smluv opakovat, a pod stejným číslem tak budou v budoucnu uzavřeny i další smlouvy o spotřebitelském úvěru. V takovém případě by mohl např. vzniknout spor ohledně otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k nově uzavřeným smlouvám. I z tohoto důvodu je identifikace skutku, tak jak ji provedl správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí, objektivně nedostatečná.

Správní orgán přitom ve výroku prvoinstančního rozhodnutí odkazuje na Protokol o kontrole a Dodatek k Protokolu o kontrole. Tento postup však není způsobilý identifikaci skutku přímo ve výroku rozhodnutí jakkoliv nahradit. Není možné specifikaci uvádět odkazem na dokument, který součástí rozhodnutí ani není.

Nadto správní orgán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí uvádí, že žalobce se údajně dopustil porušení § 5 odst. 1 ZSÚ tím, že „v postavení věřitele … neuvedl správnou výši…,“ aniž by správní orgán specifikoval, kde konkrétně měl žalobce předmětné údaje uvést. Povinnost věřitele dle odkazovaného § 5 odst. 1 ZSÚ je ale zcela jiná, když dle toho ustanovení „Věřitel poskytne spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy.“ Obdobně i skutková podstata správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. b) ve znění do 24. 2. 2013 zní „(1) Věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že […] b) v rozporu s § 5 odst. 1 neposkytne spotřebiteli před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu.“

Obdobně správní orgán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí dále uvádí, že žalobce se údajně dopustil porušení § 6 odst. 1 ZSÚ tím, že „v postavení věřitele …. neuvedl správnou výši…“ Ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve znění zák. č. 43/2013 Sb., ale uvádí, že „Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem.“ I skutková podstata správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. d) ve znění do 24. 2. 2013 zní „(1) Věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že […] d) v rozporu s § 6 odst. 1 neposkytne spotřebiteli ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně informace podle přílohy č. 3 k tomuto zákonu.“

Správní orgán tedy spatřuje porušení ZSÚ v tom, že žalobce určité informace „neuvedl,“ přičemž povinnosti, jež měl žalobce porušit, i skutková podstata správních deliktů, kterých se měl žalobce dopustit, se vztahuje k jednání, které je svým charakterem odlišné. Lze tedy uzavřít, že žalobci byla výrokem prvoinstančního rozhodnutí uložena pokuta za jednání, které správním deliktem dle ZSÚ vůbec není. Navíc správní orgán za toto jednání uložil žalobci „úhrnnou pokutu,“ ačkoliv ZSÚ ani zákon o ČOI správnímu orgánu takovýto druh pokuty uložit vůbec neumožňuje.

Shora uvedené nedostatky prvoinstančního rozhodnutí žalovaný v rozhodnutí o odvolání neodstranil. Naopak i výrok tohoto rozhodnutí obsahuje vady, když v něm žalovaný neuvedl, že odvolání žalobce se v rozsahu, v jakém žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, zamítá (což však bylo jeho povinností).

Žalobce při nahlížení do správního spisu vedeného ve věci v sídle inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického dne 31. 8. 2015 zjistil, že obsahem spisu je řada dokumentů, které ředitel inspektorátu ve svém prvoinstančním rozhodnutí nijak (patrně účelově) nezmiňuje, ač tyto by nepochybně měly mít na rozhodnutí o uložení pokuty žalobci vliv (viz např. Oznámení ze dne 4. 7. 2013 či Odpověď na podnět ze dne 11. 7. 2013). Skutečnost, že i tyto dokumenty, které v prvoinstančním rozhodnutí nejsou jakkoliv zmíněny, jsou z hlediska rozhodování o uložení pokuty účastníku řízení relevantní, vyplývá již z § 17 odst. 1 správního řádu, dle kterého spis tvoří dokumenty, „které se vztahují k dané věci.“

Nadto jednotlivé dokumenty jsou do spisu pouze volně vloženy a některé z nich překvapivě nejsou ani nijak očíslovány či jinak označeny. V této souvislosti je relevantní rovněž skutečnost, že při nahlížení do předmětného správního spisu žalobci vůbec nebyl předložen „soupis všech [jeho] součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy,“ který musí v souladu s § 17 správního řádu každý spis povinně obsahovat.

K tvrzení žalovaného v rozhodnutí o odvolání o tom, že „Spis, tak jak byl odvolacímu orgánu předán orgánem prvního stupně, obsahuje soupis všech součástí včetně data jejich vložení, jednotlivé dokumenty ve spisu jsou označeny číslem shodným s označením v soupisu,“ žalobce uvedl, že v době, kdy do správního spisu nahlížel, tento žádný „soupis všech součástí včetně data jejich vložení“ neobsahoval a žalobci takový soupis nebyl ani předán (což je v obdobných případech běžné). Nadto, v době nahlížení do spisu se v tomto vyskytovaly dokumenty, které v rozporu s tvrzením žalovaného v rozhodnutí o odvolání očíslovány nebyly, jak uvedeno shora.

Žalobce proto namítl, že způsob vedení správního spisu ze strany inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického je, resp. byl zmatečný a odůvodňuje obavu, že s jeho obsahem mohlo být v průběhu správního řízení ze strany správního orgánu účelově manipulováno.

Dvojinstančnost správního řízení se dle žalobce konkrétně projevuje mimo jiné v tom, že nadřízený správní orgán nesmí jakkoliv ovlivňovat rozhodování orgánu prvního stupně – v daném případě inspektorát Královéhradecký a Pardubický – v tom smyslu, že by mu např. dával pokyny, jakým způsobem má určité otázky vážící se k výkonu jeho dozorové pravomoci posuzovat. Pokud by totiž bylo připuštěno, aby nadřízený správní orgán takovéto pokyny orgánu nižšího stupně udílel, bylo by řízení o odvolání prakticky obsoletní, neboť v takovém případě by již rozhodnutí orgánu prvního stupně de facto odráželo myšlenky a závěry odvolacího orgánu, a o výsledku odvolacího řízení by tak již bylo předem rozhodnuto.

Žalovaný však v odůvodnění rozhodnutí o odvolání vyvrací existenci ustálené správní praxe ČOI ohledně výkladu a aplikace ZSÚ mimo jiné tím, že žalovaný „poté, co byl zaznamenán problém v dosazování do vzorce výpočtu RPSN“ vydal „pokyn ke kontrole tohoto úvěrového produktu, který inspektoráty začaly uplatňovat. Je tedy zřejmé, že žalovaný inspektorátu Královéhradeckému a Pardubickému v minulosti udělil výslovný pokyn v tom smyslu, jakým způsobem mají jeho pracovníci při kontrole předmětných úvěrových smluv žalobce postupovat a jak mají způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobce posoudit. O způsobu rozhodnutí ze strany ředitele inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, jakož i následně žalovaného o podaném odvolání, tedy bylo v zásadě předem rozhodnuto, a jakákoliv procesní argumentace žalobce ve správním řízení (byť podpořená mimo jiné i rozhodnutím obecných soudů), resp. jeho snaha správní orgány přesvědčit o nesprávnosti jejich závěrů, tak byla zbytečná.

G. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů

V této žalobní námitce se žalobce vrátil k otázce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že v průběhu kontroly ze strany ČOI zahájené dne 23. 1. 2014, na jejíchž závěrech ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického založil své rozhodnutí, uplatnil řadu procesních i věcných námitek a výhrad ke zjištěním ČOI týkajících se zejména skutečnosti, že závěry inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického ohledně tvrzeného porušování ZSÚ neodpovídají skutečnosti, resp. že tyto závěry jsou nelogické a zjevně nesprávné. Současně na podporu těchto svých tvrzení předložil řadu dokumentů.

Správní orgán prvého stupně se však v rozporu se svými zákonnými povinnostmi s těmito námitkami, výhradami a dokumenty předloženými žalobcem nejenže vůbec nevypořádal a neuvedl důvody, pro které se s nimi neztotožňuje, ale tyto dokonce v prvoinstančním rozhodnutí ani nezmínil. Žalobci tak např. i přes opakované námitky vůbec nevysvětlil, proč v roce 2013 považoval způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobce za správný, resp. zákonný a proč v rámci správního řízení tento stejný způsob (navíc ve vztahu ke stejným smlouvám) shledal v rozporu se ZSÚ, a jakými úvahami se při tomto svém pro žalobce zásadním obratu v aplikaci ZSÚ řídil.

Žalobce dále namítl, že vady prvoinstančního rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti nebylo v této konkrétní věci možné zhojit v rámci odvolacího řízení. Z prvoinstančního rozhodnutí je totiž zřejmé, že toto v rozsahu vypořádání se s námitkami žalobce zcela postrádalo jakékoliv odůvodnění, které tak musel nově vytvořit až žalovaný v rozhodnutí o odvolání. Skutečnost, že v daném případě se nejednalo jen o jakési doplnění dílčích nedostatků odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, ale fakticky o jeho kompletní nahrazení odůvodněním žalovaného dokládá i rozsah obou rozhodnutí – zatímco prvoinstanční rozhodnutí čítá pouhých 10 stránek, rozhodnutí o odvolání má již stránek 39. V důsledku tohoto postupu žalovaného tak došlo k tomu, že žalobce se o úvaze správního orgánu ohledně jím namítaných skutečností dozvěděl až v rámci rozhodnutí o odvolání. Takovýto postup je však nepřípustný, neboť jím byl mimo jiné porušen princip dvojinstančnosti řízení.

Žalovaný se v žádném rozsahu nevypořádal s jednou z hlavních námitek žalobce, a totiž existencí pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, kterými soudy potvrdily správnost výpočtu RPSN a