9 As 202/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 4/2016- 73 - text 11 pokračování 31Ad 4/2016 Číslo jednací: 31Ad 4/2016 - 73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka v právní věci žalobce: JOHN FOX, s.r.o., IČO 275 44 974, se sídlem v Hradci Králové, Rybova 1902, zast. JUDr. Františkem Divíškem, advokátem AK PPS advokáti s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015, čj. 2015/1618-422/1 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žaloba směřuje proti rozhodnutí žalovaného (o odvolání) ze dne 3. 12. 2015, čj. 2015/1618-422/1, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – generální ředitelství, Praha 7, Dobrovského 1278/25, ze dne 18. 12. 2014, čj. MPSV-UP/19345/14/ÚPČR/4, které podle § 63 odst. 2 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen zákon o zaměstnanosti) odňalo právnické osobě JOHN FOX, s.r.o. v Hradci Králové, Rybova 1902 („agentura práce“), povolení ke zprostředkování zaměstnání, udělené pravomocným rozhodnutím Úřadu práce ze dne 19. 9. 2011, pod čj. UPCR-2011/4308-4. Orgán I. stupně shledal u žalobce porušení § 63 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti tím, že žalobce opakovaně nesplnil svoji povinnost v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 31. ledna 2013, a nesdělil za kalendářní rok 2012 a následně do 31. 1. 2014 nesdělil za kalendářní rok 2013 Úřadu práce údaje, vyžadované dle § 59 odst. 2 cit. zákona, a to : a) Počet volných míst, na která bylo požadováno zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. a), b) Počet umístěných fyzických osob, z toho počet uchazečů o zaměstnání umístěných na základě dohody s Úřadem práce podle § 119a, c) Počet zaměstnanců, kteří byli dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, přičemž se má uvést zvlášť počet občanů České republiky, počet občanů Evropské unie, počet občanů ostatních členských států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska a počet ostatních cizinců podle státní příslušnosti. V žalobě se žalobce nejdříve zabývá odůvodněním místní příslušnosti dle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s., a dále uvádí, že s odnětím povolení ke zprostředkování zaměstnání nesouhlasí, neboť závěry žalovaného považuje za nesprávné a nezákonné. Žalobce tvrdí, že svoji oznamovací povinnost za roky 2012 a 2013 řádně splnil, za rok 2012 byla splněna v první polovině ledna 2013, kdy bylo postupováno zcela s doporučením Úřadu práce, kdy na internetové adrese portálu MPSV vyplnil elektronický formulář, který prostřednictvím webové stránky žalovaného odeslal. Oznamovací povinnost za rok 2013 byla splněna dne 7. 1. 2014, a to sdělením, které bylo vyhotoveno písemně a odesláno prostřednictvím České pošty na adresu Úřadu práce. Žalobce je však přesvědčen, že zákonné podmínky pro odnětí povolení by nebyly splněny ani v případě, že by splnění oznamovací povinnosti nebylo v řízení prokázáno a v této souvislosti poukazuje na ust. § 63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti, který váže odnětí povolení k opakovanému nesplnění oznamovací povinnosti, uložené § 59. Podmínkou je totiž opakované porušení, tedy alespoň dvakrát a v této souvislosti pak odkazuje na znění § 140 odst. 1 písm. d) cit. zákona, kdy je nesplnění povinnosti správním deliktem. Skutečnost, že je správním deliktem i nesplnění povinnosti oznámit údaje dle § 59 zákona o zaměstnanosti, žalobce odvozuje i z komentáře k cit. ustanovení § 59 (viz Steinichová, L., Zákon o zaměstnanosti: komentář, Praha: Wolters Kluwer a.s., 2010) – Odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnávání je přitom následkem, tj. sankcí/trestem, opakovaného spáchání uvedeného správního deliktu, a z tohoto důvodu důsledek správní sankce/správního trestání je nutné též považovat za správní delikt/správní sankci. V napadeném rozhodnutí žalovaný vychází z opačného závěru, což je nesprávné. Tento závěr odvozuje žalobce z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně (dále jen NSS), ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 As 17/2007, z něhož plyne, že „Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů“. Žalobce proto dovozuje, že trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu, jako trestání za trestné činy, podpůrně tak lze použít zásady trestního práva (zde odkaz na rozhodnutí NSS ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 2 As 9/2008, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002) či (Ústavního soudu – ze dne 13. 6. 2002, nález III. ÚS 611/01, či ze dne 11. 7. 2007, nález II. ÚS 192/05). Žalovaný se nevypořádal s jednou ze stěžejních námitek žalobce, vztahující se k aplikaci zásad správního trestání. Ze samotného textu § 63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti je recidiva (opakované porušení) obsažena přímo jako zákonná podmínka pro odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Analogicky k trestněprávnímu pojetí recidivy je přitom nutno konstatovat, že recidiva je případ, kdy pachatel, který byl dříve pravomocně uznán vinným ze spáchání správního deliktu, spáchá nový správní delikt. Toto odpovídá i čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který vychází z presumpce neviny, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu, resp. správního orgánu, nebyla vina vyslovena. Tuto zásadu je pak nutné aplikovat i v rámci správního trestání, tedy i v posuzovaném případě. Žalobce je tak přesvědčen, že odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání nepochybně musí předcházet pravomocné rozhodnutí o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Žalobce se o tom, že z jeho strany již k porušení oznamovací povinnosti došlo, vůbec nedozvěděl, právní jistota v podobě pravomocného rozhodnutí o správním deliktu dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti nebyla nastolena a spáchání deliktu tak bylo zcela ponecháno pouze na předběžné úvaze a posouzení ze strany Úřadu práce ČR – Generálního ředitelství a žalovaného, jako předběžné otázky. Správní orgán si tak posoudil předběžnou otázku nesplnění oznamovací povinnosti, tedy spáchání správního deliktu, což je mimo aplikaci zásad o správním trestání. Rozhodnutí o správním deliktu dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti zcela chybí, o skutečnosti, že by žalobce porušil svoji povinnost dle § 59 odst. 2 cit. zákona za r. 2012 či 2013 nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto a nebylo zahájeno ani žádné správní řízení. Tvrzení žalovaného, že zákon nestanoví, aby byla podmínka pro odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnávání vázána na opakované konstatování orgánů inspekce práce o porušování povinností, je nedůvodné. V § 141 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je pak uvedeno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 roků ode dne, kdy byl spáchán, lhůta je prekluzivní a správní orgán k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Pokud nemůže být subjekt shledán vinným (agentura je povinna oznámit informace dle § 59 odst. 2 do 31. ledna, odpovědnost za r. 2012 by tak zanikla ke dni 1. 2. 2014 a za r. 2013 ke dni 1. 2. 2015) a za tvrzení porušení takového povinnosti ho již nelze postihnout a uložit žádnou sankci, tedy ani odejmout povolení ke zprostředkování zaměstnávání. V dalším pak žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, Pl. ÚS 14/07, z něhož plyne, že „nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem“. ÚS tak stanoví, že v pochybnostech je třeba výklad veřejnoprávní normy provést ve prospěch obviněného a žalobce má za to, že z hlediska systematického, logického i teleologického výkladu zákona o zaměstnanosti nemůže výklad ust. § 63 ve spojení s § 59 tak, jak ho učinil žalovaný, obstát. Žalobce považuje za absurdní možnost, kdy by agentura práce doručila ohlášení za příslušný rok opakovaně k 1. 2. příslušného roku, a to např. v r. 2010 a 2015, stejně by muselo být povolení odňato, ačkoliv odpovědnost subjektu za správní delikt podle ust. § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti za pozdní dodání ohlášení by již zanikla. Judikatura Ústavního soudu opakovaně zdůrazňuje, že pouhý jazykový výklad je neudržitelným momentem používání práva. Správní řád pak ve svém § 2 odst. 3 upravuje povin