9 As 87/2015 — Nejvyšší správní soud

52 Ad 8/2017- 104 - text pokračování - 9- 52Ad 8/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: Bc. Ing. R. Š., zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem, se sídlem Hošťálkova 392/1b, 169 00 Praha 6, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 22.3.2016, č.j. 1469-4/2016-900000-302, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22.3.2016, č.j. 1469-4/2016-900000-302 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jana Vydry, advokáta, náklady řízení ve výši 20 734 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Vymezení věci: Žalovaný rozhodnutím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku po projednání v poradní komisi zamítl podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., služebního zákona (dále jen „služební zákon“) odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) č.j. 68918-2/2015-590000-11 ze dne 14.12.2015 6 a uvedené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl podle § 149 odst. 1 služebního zákona zamítnut uplatněný nárok žalobce na náhradu cestovních výdajů, které žalobce uplatnil podáním cestovního příkazu č. HK15/005137 ze dne 2.11.2015 služebnímu funkcionáři z důvodu jeho převedení na jiné služební místo do jiného místa služebního působiště dle rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel (dále jen „GŘC“) ze dne 27.9.2012, s tím odůvodněním, že se žalobce již přestěhoval, proto mu nárok na výplatu cestovních výdajů nevznikl. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně namítal, že místem jeho trvalého pobytu je město Cheb, kde žalobce vlastní byt, přičemž byl na základě výběrového řízení s účinností od 1.1.2013 ustanoven na nové služební místo 1. zástupce ředitele Celního úřadu pro Pardubický kraj v místě služebního působiště Pardubice. Do února 2014 řešil žalobce svoji bytovou otázku pronájmem bytu v Pardubicích, v únoru 2014 byl vyslán na služební cestu na GŘC v Praze, následně po ukončení služební cesty zakoupil byt na adrese Závodu míru v Pardubicích, který financoval hypotéčním úvěrem. Dne 20.6.2014 předložil žalobce nadřízenému funkcionáři ke schválení cestovní příkaz a vznesl tím nárok na proplacení cestovních výdajů podle § 149 služebního zákona, dále nárok na náhradu nezbytných nutných výdajů spojených s úpravou bytu podle § 154 odst. 1 písm. d) služebního zákona a nárok na příspěvek na přestěhování podle § 154 odst. 2 služebního zákona. Žalobce byl poučen o tom, že uplatněné nároky se vzájemně vylučují, proto setrval pouze na požadavku náhrady cestovních výdajů, neboť tvrdil a stále tvrdí, že se nepřestěhoval, neboť úpravy jeho bytu tak, aby byl trvale obyvatelný, nebyly dokončeny, jednalo se dle žalobce pouze o chybně uplatněné již vzniklé dílčí náklady rekonstrukce bytu. Dle žalobce k faktickému přestěhování vůbec nedošlo, neboť k 31.12.2015 ukončil služební poměr v bezpečnostním sboru. Žalobce trval na tom, že veškeré osobní věci a vybavení domácnosti má v Chebu, vybavení rekonstruovaného bytu v Pardubicích je pouze strohého, základního charakteru. Žalobce nezměnil svůj trvalý pobyt ani doručovací adresu. Den faktického přestěhování žalobce byl odvozen od původně žalobcem dne 20.6.2014 uplatněného vyúčtování na základě faktury za provedené zednické práce na částku 14 843 Kč, tedy jako den přestěhování bylo stanoveno datum 30.5.2014. Žalobce v odvolání namítal porušení ust. § 180 odst. 1 služebního zákona, neboť tvrdil, že nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný v žalovaném potvrzujícím rozhodnutí zdůraznil tu okolnost, že žalobce svůj byt v Chebu inzeroval k prodeji jako plně vybavený, z čehož dovodil, že žalobce neplánoval přesun vybavení bytu v Chebu. Žalovaný zdůraznil, že řízení o cestovních náhradách je návrhovým řízením, tedy že povinnost prokázat okolnosti vzniku nároku na výplatu cestovních výdajů jsou na straně žalobce. Žalovaný shodně jako správní orgán prvního stupně uzavřel, že žalobce se přestěhoval nejpozději v červenci 2014, proto odmítl důvodnost uplatněných cestovních výdajů do tvrzeného místa bydliště v Chebu v měsíci listopadu v roce 2015. Žaloba a vyjádření žalovaného: Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žalobce uplatnil v žalobě shodné námitky, jako učinil v odvolání. Tedy žalobce zejména sporoval řádné zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností ve smyslu ust. § 180 odst. 1 služebního zákona, neboť trvá na tom, že se z Chebu do místa nového služebního působiště nikdy nepřestěhoval, nestihl tak učinit z důvodu ukončení služebního poměru ke dni 31.12.2015. Žalobce zdůraznil, že ze služebního zákona nevplývá povinnost příslušníka ozbrojeného sboru přestěhovat se v určitém termínu do místa nového služebního působiště, stejně tak není pojem „přestěhování“ definován. Žalobce má za to, že z pouhého faktu zakoupení bytu, nelze naplnění pojmu přestěhování dovozovat. Žalobce trvá na tom, že uplatňoval skutečné vynaložené cestovní výdaje, neboť v bytě v Pardubicích přespával vždy čtyři dny v týdny, zbylé tři dny trávil v Chebu. Pokud jde o pobyt žalobce v Pardubicích v době od 29.9.do 8.10.2015, pak v tyto dny zajišťoval žalobce z důvodu rehabilitace nadřízeného funkcionáře tímto způsobem svoji dosažitelnost. K tomuto tvrzení navrhl žalobce provedení důkazu výslechem služebního funkcionáře, ředitele Celního úřadu pro Pardubický kraj, plk. Mgr. J. P. Zakoupený byt v Pardubicích považoval žalobce po celou dobu za provizorium. Dle žalobce neexistuje faktura za dokončovací práce. Ve vztahu k údajnému důkaznímu břemeni na straně žalobce, tento poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 87/2015- 33, podle kterého je věcí služebního funkcionáře, aby zjistil ve věci rozhodné skutečnosti. Žalobce navrhl provedení důkazu usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 27.10.2016, č.j. GI-TC-279-30/2016, jímž byla podle § 159a odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že i přes skutečnost, že mu měl zaniknout podle § 149 odst. 1 písm. a) služebního zákona, nejpozději v červenci 2014 nárok na náhradu cestovních výdajů při změně služebního poměru, neoznámil, že se přestěhoval do místa služebního působiště a tím, že nadále uplatňoval náhrady cestovních výdajů způsobil, že mu byly v období 1.7.2014- 26.8.2015 neoprávněně vyplaceny náhrady cestovních výdajů v celkové výši 91 991 Kč, neboť ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Žalobce navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na skutkovém a právním zhodnocení věci tak, jak jej předestřel v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Posouzení věci soudem: Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů, a to podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), přičemž ve věci bylo rozhodnuto po provedení ústního jednání a po doplnění dokazování. Při jednání soudu byl proveden důkaz usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 27.10.2016, č.j. GI-TC-279-30/2016, z nějž vzal soud za prokázané, že se Generální inspekce bezpečnostních sborů zabývala skutkovými okolnostmi skutečného bydliště žalobce v době trvání jeho služebního poměru, a to zejména otázkou, zda skutečně, jak tvrdil žalovaný, došlo nejpozději k měsíci červenci roku 2014 k faktickému přestěhování žalobce z Chebu do místa jeho nového služebního působiště v Pardubicích. Generální inspekce bezpečnostních sborů přitom dospěla k závěru, že nelze na základě skutkových zjištění uzavřít, že se žalobce fakticky přestěhoval. Soud nepřehlédl, že bylo činěno poměrně podrobné dokazování, včetně porovnání odběru tepla, vody a elektrické energie na odběrných místech v bytech žalobce v Chebu a v Pardubicích, přičemž výše odběru prokázala delší pobyt žalobce v bytě v Chebu. Nedošlo přitom u žalobce ani ke změně místa trvalého pobytu, ke změně doručovací adresy či ke změně praktického ošetřujícího lékaře. Ve vztahu k samotnému pojmu „přestěhování“ se z usnesení podává, že Generální inspekce bezpečnostních sborů respektuje právní názor zakotvený v usn. Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3Tdo 1489/2015 ze dne 23.3.2016, které akcentuje vůli příslušníka bezpečnostního sboru na určitém místě trvalé žít a m