29 A 11/2017

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 2016/13591/SPR-SR-HAL, č. j. 67776/2017, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o silničním provozu“ nebo „silniční zákon“), a uložil mu pokutu ve výši 1.500,- Kč.

Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel osobního motorového vozidla porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, stanovená tímto zákonem. Řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není známa, překročil dne 30. 8. 2016 ve 14:03 hodin v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov, na silnici I. třídy č. 14, v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 64 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h, rychlost jízdy 61 km/h. Tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. téhož zákona.

Žalobce shrnul žalobní námitky do několika bodů. V prvním z nich namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost výroku rozhodnutí, ve kterém nebylo uvedeno ustanovení, dle kterého byla žalobci uložena pokuta, ani ustanovení, dle kterého správní orgán postupoval při její výměře. Výrok neobsahoval všechny skutkové okolnosti nezbytné k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Dále žalobce zpochybňoval naměřenou rychlost vozidla v kontextu dané křižovatky, umístění dopravních značek a způsob měření. Podle dalšího nebylo dle žalobce prokázáno, že použitý rychloměr má znaky automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, v dalším označil rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v souvislosti s tím, že správní orgán nijak nezdůvodnil závěr, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu a proto žalobce závěr o naplnění skutkové podstaty považuje za nepřezkoumatelný, resp. nepodložený. Namítal protiústavnost skutkové podstaty daného správního deliktu, absenci zavinění provozovatele vozidla jakožto znaku skutkové podstaty správního deliktu, porušení práva na spravedlivý proces v kontextu s posouzením, zda nová právní úprava nebyla pro žalobce příznivější. Nepřezkoumatelné označil žalobce rozhodnutí také v souvislosti s tím, že se správní orgán vůbec nezabýval tím, zda bylo měření provedeno na schváleném úseku, v dalším žalobním bodu uvedl, že byl zkrácen na svém právu účastnit se dokazování, neboť správní orgán doplňoval správní spis i poté, co bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání a nové dokazování po doplnění správního spisu již nenařídil. Námitku podjatosti považuje za nesprávně vyřízenou, závěr o její opožděnosti za zcela nepodložený. V posledním žalobním bodě, s odkazem na internetové stránky České televize - reportáž programu ČT 24, namítl nezákonnou negativní diskriminaci českých provozovatelů vozidla při řešení přestupků dle § 125f silničního zákona, neboť správní orgány zjištěné přestupky spáchané vozidlem provozovaným v zahraničí nestíhá, což žalobce současně považuje za protiústavní.

Pro výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části V. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a není třeba jej proto již jen z tohoto důvodu znovu opakovat.

Žalovaný se ve svém vyjádření v plné míře odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož obsah de facto okopíroval.

Relevantně se vyjádřil pouze ke dvěma žalobním námitkám, a to k porušení práva na spravedlivý proces v kontextu s posouzením, zda nová právní úprava nebyla pro žalobce příznivější, a k absenci zavinění provozovatele vozidla jakožto znaku skutkové podstaty správního deliktu, resp. k legisvakanční lhůtě zákona č. 183/2017 Sb., zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále také „doprovodný zákon“ nebo „zákon č. 183/2017 Sb.“)

Dle svého přesvědčení přistoupil žalovaný k řízení odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným (a ničím nevyvráceným) skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Žalobu navrhl jako nedůvodnou zamítnout.

K jednání soudu dne 5. 11. 2018 se dostavil pouze zástupce žalobce, žalovaný svoji neúčast omluvil. Protože předvolání k jednání bylo oběma stranám řádně doručeno, nebránila v souladu s ustanovením § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), žádná zákonná překážka v projednání věci v nepřítomnosti žalovaného.

Po zahájení jednání zástupce žalobce plně odkázal na písemné vyhotovení žaloby a za stěžejní v této označil námitku nesprávného vyřízení námitky podjatosti správním orgánem, která byla odmítnuta pro její opožděnost. Správní orgán však neměl dle zástupce žalobce o námitce vůbec rozhodovat, neboť orgánem příslušným k rozhodnutí o ni byl nadřízený orgán správního orgánu.

Za další námitku zásadního charakteru zástupce žalobce označil nesprávný popis jednání ve výroku napadaného rozhodnutí, kde je uvedeno, že žalobce měl jet v místě křižovatky rychlostí 61 km v hodině, přičemž k měření došlo úsekovým rychloměrem, který měří rychlost na počátku a konci 100 metrového úseku. V daném případě však měla křižovatka úsek toliko 25 metrů a spekulace, jakou rychlostí tedy měl jet žalobce v úseku křižovatky, není ničím reálně podložena. Žalobce tak považuje napadený výrok za neprokázaný. V daném případě tedy vznikají reálné pochybnosti o rychlosti jízdy žalobce v určeném místě, a tedy nelze postupovat jinak, než v pochybnostech v jeho prospěch.

Dále zástupce žalobce při jednání vyzdvihl, že v daném místě zcela chyběla potřebná značka B20A, respektive nebyl v tomto směru proveden žádný důkaz o jejím umístění, pouze úředním záznamem, který však podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) důkazem potřebným k prokázání takové skutečnosti není.

Žalobce je dále přesvědčen, že měření neprobíhalo v řádné součinnosti s policií ČR, neboť zde zcela formalisticky byla dohoda na 4 roky, která plyne z rozhodnutí o určení úseku měření, které je však samostatnou podmínkou, a nemůže být bráno jako řádná dohoda.

Za zcela podstatné zástupce žalobce při jednání označil to, že dle § 24b) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“) je nutné v případě zřízení rychloměrného měření toto označit pomocí dopravních značek. Pokud se žalovaný bránil tím, že toto proběhlo na webových stránkách, žalobce takové zveřejnění nemůže považovat za dostatečné a odpovídající zákonným podmínkám, neboť přeci není možné, aby si řidič před vyjetím hledal na webových stránkách pro svoji cestu podrobné informace. K tomu odkázal zástupce na rozhodnutí NSS, rozsudek ze dne 15. 4. 2009, č.j. 1 As 30/2009-70 (veškerá rozhodnutí NSS uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách NSS – www.nssoud.cz), který hovoří o tom, že i případný obsah internetových stránek je v daném případě potřebné provést jako důkaz. V daném případě se tak vůbec nestalo a došlo tedy k vadě řízení a žalobce se k uvedenému neměl možnost vůbec vyjádřit. Ani vyhláška k zákonu neumožňuje měření skrytým způsobem, vyhláška naopak obsahuje dopravní značku, která označuje úsek měření rychlosti obecní policií. K tomu současně dodal, že ustanovení § 79a silničního zákona vyžaduje, aby měření rychlosti bylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti provozu. Je přitom dle zástupce žalobce známo, že asi každý řidič zpomalí, pokud ví, že bude změřen, zatímco pokud je měření prováděno skrytě, sice dojde ke zjištění více přestupků, to je ale represe, a nikoli zákonem požadovaná prevence.

Poté soud stručně, v rozsahu, který žalobce označil za dostatečný, konstatoval obsah správního spisu a písemné vyjádření žalovaného ze dne 15. 1. 2018.

Závěrem jednání zástupce žalobce přednesl žalobní návrh ve stejném znění, jak jej uvedl v žalobě. Navrhl tedy zrušení žalobou napadených rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Správní orgán obdržel od Městské policie Trutnov oznámení o přestupku (automatizované měření rychlosti jízdy) ze dne 16. 9. 2016 s fotodokumentací, o spáchání přestupku neznámým řidičem motorového vozidla registrační značky, spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v katastru obce Mladé Buky, jak rozvedeno výše v předmětu tohoto rozsudku.

Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla Výzvu ze dne 31. 10. 2016 podle § 125h odst. 1 silničního zákona. Žalobce na ni zareagoval přípisem, doručeným správnímu orgánu dne 1. 11. 2016, v němž oznámil, že v tento den měl uvedené vozidlo pan A. K. Doručovací adresa řidiče.

S odkazem na vyjádření žalobce vyzval správní orgán prvého stupně pana A. K. k podání vysvětlení dle § 60 zákona o přestupcích a to Výzvou ze dne 22. 11. 2016, zaslanou na jeho doručovací adresu. Zásilka však byla po úložní době vrácena odesílateli zpět s označením, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky, kdy mu bylo zanecháno poučení s tím, že zásilka byla připravena k vyzvednutí ode dne 24. 11. 2016.

Následně se správní orgán pokusil doručit Výzvu k podání vysvětlení podle ustanovení § 60 zákona o přestupcích A. K. na adresu trvalého bydliště. I tato písemnost se však správnímu orgánu vrátila zpět s uvedením důvodu nedoručení „Adresat Nieznany“ (neznámý).

Protože se správnímu orgánu nepodařilo doručit písemnosti na adresy uvedené provozovatelem vozidla (žalobcem), zaslal Výzvu k podání vysvětlení podle ustanovení § 60 zákona o přestupcích, ze dne 9. 1. 2017, žalobci.

Žalobce na výzvu k podání vysvětlení reagoval tak, že přípisem ze dne 12. 1.2017 sdělil správnímu orgánu emailovou adresu řidiče vozidla, pana A. K. Současně uvedl, že mailová komunikace s panem K. by měla být bezproblémová.

Dne 6. 2. 2017 zaslal správní orgán na mailovou adresu údajného řidiče mail, ve kterém jej žádal o sdělení doručovací adresy. Dne 14. 2. 2017 A. K. na tento mail odpověděl, že se koncem roku 2016 stěhoval, a proto si korespondenci na adrese nepřevzal. Sdělil správnímu orgánu novou doručovací adresu, kterou byla.

Prověrkou v dostupných evidencích Policie ČR bylo zjištěno, že A. K. není nijak evidován, tedy nemá veden pobyt ani ubytování v České republice dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. O žádný druh pobytového oprávnění ani o vízum v minulosti nežádal. Dále bylo zjištěno, že v minulosti nežádal ani o vízum či jiné pobytové oprávnění jiného členského státu EU, na základě kterého by byl oprávněn na územní ČR přechodně pobývat. Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, poskytl správnímu orgánu i informaci ohledně existence osoby A. K. z polských informačních systémů, kdy správnímu orgánu dne 24. 4. 2017 sdělil, že osoba nebyla nalezena v polských informačních systémech.

S odkazem na vyjádření A. K. v mailu doručeném správnímu orgánu dne 14. 2. 2017, předvolal správní orgán prvého stupně tuto osobu k podání vysvětlení dle § 60 zákona o přestupcích na den 23. 3. 2017 v 8:00 hodin s tím, že vyjádření lze případně správnímu orgánu zaslat písemnou formou a opatřit úředně ověřeným podpisem. Výzva správního orgánu ze dne dne 21. 2. 2017, zaslaná na novou doručovací adresu byla tak jako v předchozích několika pokusech o doručení vrácena odesílateli zpět s označením, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky, kdy mu bylo zanecháno poučení s tím, že zásilka byla připravena k vyzvednutí ode dne 23. 2. 2017.

Dne 9. 3. 2017 obdržel správní orgán písemnost (podací pošta Praha 1), ve které bylo uvedeno, že tak jako v den sepsání dané písemnosti, bude se i dne 23. 3. 2017 A. K. nacházet v Polsku a k podání vysvětlení se tedy nebude moci dostavit. K požadavku správního orgánu ohledně úředního podpisu vyjádření, uvedl, že zastává názor, že tento není třeba a správní orgán jej nemá právo vyžadovat. K předmětnému přestupku uvedl, že v daný den a dobu byl ve stresu a je možné, že přestupek spáchal.

Z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, kdy správní orgán do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, řízení o přestupku dne 3. 5. 2017 v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil.

Dne 12. 5. 2017 zahájil proti žalobci jakožto provozovateli předmětného vozidla správní řízení a současně ho vyrozuměl o provedení důkazů mimo ústní jednání, dne 13. 6. 2017 v 8:00 hodin v budově Městského úřadu Trutnov. Závěrem uvedeného úkonu pak správní orgán prvého stupně poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Uvedené oznámení bylo doručeno do datové schránky žalobce dne 14. 5. 2017.

Na základě výše uvedeného správní orgán prvého stupně dne 13. 6. 2017 provedl důkazy listinami obsaženými ve spise, o čemž svědčí Protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání z téhož dne. Jak vyplývá z následného rozhodnutí správního orgánu, žalobce možnosti seznámit se se spisovým materiálem nevyužil.

Po provedení důkazů mimo ústní jednání obdržel správní orgán písemnost „plná moc“ zaslanou společností ODVOZ VOZU s.r.o., se sídlem Americká 362/11, 120 00 Praha-Vinohrady. Plnou mocí zmocnil žalobce uvedenou společnost k zastupování ve správním řízení vedeném pod sp. zn. 2016/13591/SPR-SR-HAL.

Dne 16. 6. 2017 vyrozuměl správní orgán v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu žalobce o ukončení dokazování a možnosti seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, stejně tak jako vyjádření se k těmto podkladům. Oznámení bylo zmocněnci žalobce doručeno do datové schránky. Termín pro seznámení se s podklady rozhodnutí byl stanoven na 12. 7. 2017 v 8:00 hodin v budově Městského úřadu Trutnov. Žalobce ani jeho zástupce se v daný termín nedostavili. Nevyužili ani možnosti, o které byli poučeni, a to sice o možnosti seznámit se po předchozím telefonickém či jiném projednání s podklady rozhodnutí i v jiném termínu.

Dne 27. 6. 2017 byl správnímu orgánu doručen žalobcův mail označený „NÁMITKA PODJATOSTI.“ Žalobce jím vznesl námitku podjatosti vůči všem zaměstnancům Městského úřadu Trutnov, včetně starosty, místostarosty a tajemníka úřadu. Jejich podjatost shledal žalobce v tom, že jsou motivováni naplňovat rozpočet města Trutnov v jeho příjmové části, kterou mimo jiné tvoří příjem z pokut.

Správní orgán se k podání žalobce ze dne 27. 6. 2017 vyjádřil dne 30. 6. 2017, kdy téhož dne bylo jeho vyjádření doručeno do datové schránky zmocněnce žalobce. Uvedl, že žalobcova námitka podjatosti je postavena na obecných důvodech, které jsou bez reálných podkladů vyvozovány z důsledků, které vyplývají z ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, který zní: „pokuta uložená orgánem obce je příjmem obce, jejíž orgán ve věci rozhodoval v prvním stupni. Pokuta uložená jiným správním orgánem České republiky je příjmem státního rozpočtu této republiky“ a dalších právních předpisů upravujících výkon státní správy. Příkladem správní orgán uvedl zákon o silničním provozu a správní řád. Zákonné postavení Městského úřadu Trutnov a dalších správních orgánů tedy bylo zřejmé před samotným zahájením předmětného správního řízení a nelze mít za to, že by se o něm žalobce dozvěděl bezprostředně před podáním námitky. Současně správní orgán ve svém vyjádření žalobce vyzval, aby v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu: „Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“ doplnil podání o poznatky, svědčící o podjatosti uvedených osob včetně příslušných důvodů (informací, tvrzení), aby o případné námitce mohlo být usnesením rozhodnuto, neboť z podání doručenému správnímu orgánu není zřejmý konkrétní poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, který by mohl signalizovat podjatost výše uvedených osob. Závěrem správní orgán shrnul, že s námitkou žalobce naložil jako s neformálním podnětem, neboť námitka nebyla podána neprodleně.

Dle sdělení Magistrátu města Liberec ze dne 10. 7. 2017 A. K.byl jako osoba podezřelá ze spáchání přestupku označen v několika správních řízeních, vedených tímto správním orgánem. Stejnou zkušenost má i zdejší soud z vlastní činnosti (např. 29A 7/2011).

Dne 13. 7. 2017 správní orgán prvého stupně vydal rozhodnutí o správním deliktu č. j. 67776/2017, v němž uložil žalobci pokutu ve výši 1.500,- Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1. 000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, kterým napadl rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v plném rozsahu.

Na výzvu správního orgánu k odstranění nedostatků podání ve smyslu ustanovení § 37 správního řádu žalobce nereagoval.

O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno.

Nezákonně a nepřezkoumatelně rozhodoval dle žalobce správní orgán o uložené sankci, kdy zohlednil pouze ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Výrok rozhodnutí tak neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. S ohledem na blanketní dispozici ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, měl správní orgán ve výroku rozhodnutí konkrétně specifikovat právní normu, na kterou blanketní právní norma (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu) odkazuje. K uvedenému žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9. 4. 2015, č.j. 60 A 10/2014-33. Ve spojitosti s uvedeným namítl žalobce i absenci ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona ve výroku rozhodnutí, a to s odkazem na rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2006, č.j. 2 As 111/2015-42 .

Krajský soud má za to, že správní orgán ve výroku svého rozhodnutí dostatečně konstatoval právní normu, dle které uložil sankci žalobci, když nezastírá, že uvedení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, by navíc konkretizovalo výměru zákonného rámce. Absence tohoto navazujícího ustanovení není však sama o sobě způsobilá být důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. K judikatuře uvedené k námitce (rozh. KS v Ústí nad Labem, pob. Liberec ze dne 9. 4. 2015) má krajský soud za to, že není příliš přiléhavá, neboť upravuje právní kvalifikaci skutku, na jejíž formulaci jsou bezesporu kladeny judikaturou vyšší nároky.

Ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí této povinnosti je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši. Správní orgán na str. 7 a 8 svého rozhodnutí velice podrobně popsal, jakými kritérii se při určení výměry pokuty řídil. Tato kritéria krajský soud shledal v naprostém souladu s ustanovením § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu i s žalobcem uváděným rozhodnutím NSS ze dne 7. 4. 2006, dle kterého: „principy právní jistoty pak vyžadují, aby ten, komu je ukládán trest, neměl naprosto žádnou pochybnost o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel je mu ukládána sankce.“ Krajský soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že správní orgán vyměřil pokutu s ohledem na zákonná kritéria uvedená v § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu a dostál tak své povinnosti. Námitka absence odkazu na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu není důvodná.

Pro nesrozumitelnost je dle žalobce výrok rozhodnutí nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje všechny skutkové okolnosti nezbytné k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, který je žalobci kladen za vinu. Dle rozsudku NSS ze dne 11. 9. 2015, č.j. 111/2015-42 však: „Z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ Z výroku dle žalobce nelze dovodit, že údajné porušení pravidel silničního provozu nemělo za následek dopravní nehodu, ačkoliv tyto skutečnosti jsou znakem skutkové podstaty správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu. Z výroku nelze dle žalobce dovodit ani to, jaká dopravní značka měla být jednáním řidiče žalobcova vozidla porušena.

Ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se „právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odstavce 2 a 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Jde o podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, nikoli o skutkovou podstatu, jak se žalobce mylně domnívá. Skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla je vyjádřena v § 125 f odst. 1 zákona o silničním provozu - ke spáchání deliktu dojde porušením primární povinnosti stanovené provozovateli vozidla § 10 odst. 3 silničního zákona, podle něhož je povinen zajistit, aby v případě užívání vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Znakem skutkové podstaty není absence následku v podobě dopravní nehody ani zjištění přestupku automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Výrok správního orgánu proto odpovídá požadavkům § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), i ustálené judikatuře NSS, která dovodila, že ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí být správní delikt vždy specifikován tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným (např. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2As 85/2016, rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7Afs 59/2013). Popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu dle krajského soudu umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a bylo věcí řízení ve věci přestupku a následně odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu. Krajský soud považuje námitku za nedůvodnou.

Jestliže ve výroku rozhodnutí správní orgán uvedl, že „rychlost jízdy byla stanovena místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50km/h“ a že řidiči vozidla „byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v.č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 64 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3km/h, rychlost jízdy 61 km/h “ je zřejmé, že jednáním řidiče byla porušena zákazová dopravní značka nejvyšší povolené rychlosti 50km/h, která mu tuto nejvyšší povolenou rychlost zakazovala překročit.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dále žalobce shledal v tom, že tato jsou zjevně „šablonovitá“. Krajský soud z úřední činnosti takový poznatek nemá (přestože žalobce ve své žalobě vyjadřuje přesvědčení, že jej mít „musí“). Deliktní jednání, která jsou předmětem rozhodnutí, nejsou skutkově složitými věcmi. K jejich prokázání není zapotřebí žádné složité dokazování a bývají spolehlivě prokázána listinami založenými ve správních spisech (např. záznamy pořízenými automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, které dokumentují dobu, úsek měření, rychlost projíždějícího vozidla, rychlostní limit a samotná měřená vozidla, listiny prokazující vlastnosti měřicího přístroje, smlouvy o poskytování služeb formou nájmu a dodávek, ověřovací listy Českého metrologického institutu, veřejnoprávní smlouvy…). Listiny ve spisech založené jsou ve vzájemném souladu, a je možno je považovat za dostačující pro objasnění skutkového stavu věci, neboť tvoří ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Nelze správnímu orgánu vytýkat, že ve skutkově totožných věcech svá zjištění dokládá stejnými listinami, které pak z logiky věci i totožně ve svých rozhodnutích (jejich odůvodněních) hodnotí. Jestliže žalobce v žalobě uvádí pravděpodobnost, že oprávněná úřední osoba při přípravě rozhodnutí nezvážila konkrétní okolnosti daného případu dostatečně důkladně, není krajskému soudu z takto obecně formulované námitky zřejmé, jaké „konkrétní okolnosti“ měl žalobce na mysli. Krajský soud shledal, že správní orgán měl dostatečnou oporu pro odůvodnění svého rozhodnutí ve správním spisu a v odůvodnění pečlivě uvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto podkladů a při výkladu právních předpisů. Za šablonovité rozhodnutí správního orgánu nelze označit.

Dále žalobce namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je v rozporu se skutečností, neboť „v místě křižovatky“ nepochybně nebyla nejvyšší dovolená rychlost stanovena místní úpravou (tj. zákazovou dopravní značkou č. B 20a) na 50 km/h, ale platila zde obecná úprava, tj. 90 km/h.

S odkazem na § 3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 29/2015 Sb. (která sice nebyla účinná v době spáchání údajného správního deliktu, ale dle názoru žalobce se zde uplatní z důvodu retroaktivity in mitius), a na § 2 písm. w) a § 2 písm. x) zákona o silničním provozu na satelitním snímku vyznačil hranice předmětné křižovatky žlutými čarami (obrázek č. 1 obrazové přílohy). Aby „v místě křižovatky“ platil rychlostní limit 50 km/h stanovený dopravní značkou č. B 20a („50“), musela by dle žalobce tato dopravní značka být umístěna za hranicemi této křižovatky, neboť platnost jakékoli zákazové dopravní značky umístěné před hranicí křižovatky je touto hranicí ukončena.

Žalobce dané místo ohledal a zjistil, že žádná dopravní značka č. B 20a za hranicemi předmětné křižovatky umístěna není. Uzavřel proto, že v předmětné křižovatce neplatil rychlostní limit 50 km/h, ale 90 km/h. Výrok je tak dle žalobce v rozporu se skutečností, současně je mu kladeno za vinu jednání, které nebylo protiprávní.

Žalobce namítl, že i kdyby v křižovatce platil rychlostní limit 50 km/h, výrok o vině by neměl podklad ve spisovém materiálu, ani v odůvodnění. Nezjištěný řidič totiž měl jeho vozidlem dle výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně překročit rychlost o 11 km/h „v místě křižovatky“.

Z výstupu z rychloměru se sice podává, že vozidlu byla změřena rychlost 64 km/h, resp. 61 km/h po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h. S ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření rychlosti) však tento údaj představuje nikoli okamžitou rychlost měřeného vozidla v určitém místě (např. v místě křižovatky, dlouhé zhruba 25 m, obrázek č. 2 obrazové přílohy), ale jeho průměrnou rychlost v celém měřeném úseku (dlouhém 117 m).

Tuto skutečnost dle žalobce správní orgány nereflektovaly, a uzavřely, že bylo prokázáno, že nezjištěný řidič s vozidlem žalobce „v místě křižovatky“ překročil rychlost o 11 km/h, ačkoli k tomu neměly způsobilý důkaz. Na základě výstupu z úsekového rychloměru totiž nelze dle žalobce dovozovat, jakou rychlostí jel nezjištěný řidič v části měřeného úseku. Nelze tak nad veškerou pochybnost vyloučit, že právě „v místě křižovatky“ jel řidič rychlostí x