8 Ads 162/2018 — Nejvyšší správní soud

32 Ad 8/2017- 43 - text  11 32 Ad 8/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou v právní věci žalobce: V. Š., narozen X bytem X zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5 v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalované o námitkách č. I, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X; proti rozhodnutí žalované o námitkách č. II, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X a proti rozhodnutí žalované o námitkách č. III, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, takto: I. Věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 32 Ad 8/2017, sp. zn. 32 Ad 9/2017 a sp. zn. 32 Ad 10/2017, se spojují ke společnému projednání a budou nadále vedeny pod sp. zn. 32 Ad 8/2017. II. Rozhodnutí žalované o námitkách č. I, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X; rozhodnutí žalované o námitkách č. II, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X a rozhodnutí žalované o námitkách č. III, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera náhradu nákladů řízení ve výši 14 157 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se včas podanými samostatnými žalobami domáhal přezkoumání: a) rozhodnutí žalované č. I, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. I, č. j. X, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. I“). Tímto rozhodnutím byla podle § 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zdp“) zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu poskytnutím příplatku k důchodu podle ustanovení § 25 odst. 7 písm. a) a b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen ,,zákon o soudní rehabilitaci“) s odůvodněním, že uvedený zákon podmiňuje vznik nároku na příplatek k důchodu skutečností, že rehabilitovaná osoba vykonávala trest odnětí svobody nebo byla ve vazbě. Tato podmínka však není v případě žalobce splněna, neboť žalobce byl dle předloženého usnesení Okresního soudu Jičín ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody v důsledku násilného vystěhování. b) rozhodnutí žalované č. II, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. II, č. j. X, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. II“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální. c) rozhodnutí žalované č. III, ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. III, č. j. X, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. III“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, zvláštní příspěvek k důchodu některým osobám a jednorázová peněžní částka některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 (dále jen ,,zákon o účastnících národního boje“). II. Obsah žalob 2. Žalobce obdobně jako v námitkách brojil proti nesprávnému právnímu posouzení žalobou napadených rozhodnutí. Uvedl, že dne 15. 5. 1953 byli ze svého domova v X násilně vystěhováni žalobce, jeho rodiče V. a M. Š. a mladší bratr V.. Stalo se tak na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů ze dne 20. 2. 1953, za souhlasu Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 18. 4. 1953, č. j. 155/V-taj.53. Do svého domova se žalobce a jeho rodina mohli vrátit až na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955, uzavřené žalobcovým otcem a Okresním národním výborem v Hořicích. 3. Žalobce poukázal na usnesení Okresního soudu Jičín ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, podle něhož byl rehabilitován podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, pokud jde o nezákonné zbavení ,,osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v X.“ Dále uvedl, že podle § 33 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích, se toto ustanovení za uvedených předpokladů použije ,,obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku…, i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Žalobce má za to, že pokud soud uznal, že podle uvedeného ustanovení byl žalobce omezen na osobní svobodě a splňuje předpoklady pro rehabilitaci, vyplývá z toho pro žalobce i nárok na odškodnění bez ohledu na to, jakou formou byla žalobcova svoboda omezena. Dle jeho názoru je třeba v případě napadených rozhodnutí ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, příslušná ustanovení nařízení vlády č. 622/2004 Sb., jakož i zákona č. 357/2005 Sb. aplikovat „obdobně“ i na jeho případ, nehledě na jeho věk, neboť v tomto ohledu žádné věkové limity zákon neuvádí. 4. Uvedl, že předmětem sporu není, zda na něho dopadá zákon o soudní rehabilitaci, neboť Okresní soud v Jičíně ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2016 č. j. 25 Nt 1601/2014-30 jeho účast na soudní rehabilitaci jednoznačně deklaroval. Pokud byl násilně vysídlen, tak osobní svobody zbaven byl, jinak by nemohl být rehabilitován. 5. Navrhl, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil žalované nahradit mu náklady řízení za právní zastoupení určené podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a příslušné režijní paušály dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015-52. III. Vyjádření žalované 6. Ve vztahu k rozhodnutí č. I žalovaná uvedla, že předmětem daného sporu je posouzení, dopadá-li na žalobce zákon o soudní rehabilitaci. Připomněla relevantní na věc dopadající právní úpravu (viz níže). 7. Uvedla, že v odůvodnění žalobcem předloženého usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, jímž byl žalobce rehabilitován podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť byl v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nezákonně zbaven osobní svobody tím, že tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v X, se uvádí, že rozsudkem Lidového soudu v Hořicích ze dne 12. 3. 1953/ sp. zn. T8/53, byl odsouzen V. Š., nar. X (tj. žalobcův otec), pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle ustanovení § 36 trestního zákona č. 86/1950 Sb. a pro trestný čin rozkrádání majetku lidových družstev dle § 245 odst. 1 písm. a) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, k propadnutí mění a dalším trestům. Dále se v odůvodnění citovaného usnesení uvádí, že žalobcův děd J. Š., nar. X, byl odsouzen pro trestný čin poškozování majetku lidových družstev dle ustanovení § 46 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Následně byla celá rodina žalobce vysídlena. Usnesením Lidového soudu v Hořicích ze dne 2. 7. 1953, č. j. T B /53-139, bylo trestní stíhání proti otci i dědovi žalobce v celém rozsahu zastaveno. Důvodem byla amnestie prezidenta republiky. Tím se odvolání proti odsuzujícímu rozsudku stalo bezpředmětným. 8. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se jeho ustanovení užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Žalovaná uvedla, že pro aplikaci ust. § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci musí být splněny dvě základní skutečnosti. Jednak prokázání zbavení osobní svobody žadatele v rozhodném období (ať už formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby), jednak prokázání existence rozhodnutí, jímž byl žadatel za toto příkoří rehabilitován. Žalovaná se proto zaměřila na to, zda byla prokázána podmínka zbavení osobní svobody žalobce, a to buď formou výkonu trestu, nebo formou vazby, jak vyžaduje zákon o soudní rehabilitaci. 9. Žalovaná namítla, že z usnesení Okresního soudu v Jičíně vyplývá, že za činy, které jsou zahrnuty v § 2 a § 4 zákona o soudní rehabilitaci, byl odsouzen otec a prarodič žalobce. Současně se v odůvodnění uvádí, že žalobce nemohl být trestně stíhán a následně souzen, neboť mu v době vystěhování (15. 5. 1953) bylo pouhých 6 let (ročník 1947). Dle žalované je prokázáno, že žalobce nebyl zbaven osobní svobod