8 Afs 59/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 3/2019- 108 - text  15 31 Ad 3/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: Personální agentura Hradec Králové s.r.o. IČO 04912365 se sídlem 503 02 Lochenice, Lochenice 101 zastoupena JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem AK ARROWS, s.r.o. IČ 06717586, se sídlem 110 00 Praha 1 – Nové Město, V Jámě 699/1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem 128 01 Praha 2, Na Poříčním právu 376/1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2018, čj. MPSV-2018/206657-422/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodl dne 20. 11. 2018 o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – generální ředitelství ÚP ČR, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, kterým orgán I. stupně odejmul žalobkyni dle § 63 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) povolení ke zprostředkování zaměstnání, udělené rozhodnutím Úřadu práce ze dne 27. 5. 2016, čj. UPCR-2016/37456/4, které nabylo právní moci dnem 14. 6. 2016. K odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání došlo z důvodu porušení povinnosti podle ust. § 309 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce). 2. V odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně je uvedeno, že obdržel 28. 6. 2018 oznámení Státního úřadu inspekce práce o udělení pokuty agentuře práce, která jako zaměstnavatel porušila pracovněprávní předpisy na úseku agenturního zaměstnávání. Přílohou tohoto oznámení byl příkaz, vyhotovený Oblastním inspektorátem práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 11. 8. 2017, z něhož plyne, že agentura práce porušila svoji povinnost podle ust. § 309 odst. 5 zákoníku práce, když nezabezpečila, aby mzdové podmínky jejích zaměstnanců nebyly horší než podmínky srovnatelných zaměstnanců uživatele. Za toto porušení povinnosti byla agentuře práce Inspektorátem práce uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč. 3. Dále odůvodnění rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že žalobkyně se tak dopustila spáchání správního deliktu na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., zákona o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) tím, že jako agentura práce nesplnila povinnost, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přidělených zaměstnanců k uživateli RUBENA a.s., v kontrolovaném období listopad 2016 – březen 2017 nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Zde pak správní orgán odkazuje na Dohodu agentury práce s uživatelem o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce ze dne 5. 9. 2016 (sjednána na dobu neurčitou od 5. 9. 2016), konkrétně na její čl. III, o sjednání pracovních podmínek, kde v bodě 2 byl uveden odkaz na kolektivní smlouvu, ve které je v bodě 6 stanovena jednotná týdenní pracovní doba 37,5 hodiny týdně; a dále na čl. IV., o sjednání mzdových podmínek – zde s odkazem na Seznam (obsahující seznam prací a hodinové mzdy zaměstnanců uživatele), který je přílohou č. 2 cit. Dohody. V příloze je uvedena mzda pro pracovní činnost, kterou kontrolovaní zaměstnanci vykonávali – vulkanizace na lisech stř. 31001, základní mzda při zaučení 96,67 Kč za hodinu, následně hodinová mzda ve výši 123,- Kč. Dle čl. IV. Dohody jsou hodinové mzdy uvedeny včetně příplatků, základní mzda při zaučení platí vždy do konce měsíce, ve kterém končí doba zaučení. Po záuční době platí hodinová mzda uvedená v Seznamu a přidělený zaměstnanec ji obdrží pouze za předpokladu, že bude odvádět práci ve stejném množství a kvalitě jako zaměstnanec uživatele. V případě, že nebude zaměstnanec plnit výkonovou normu uživatele nebo odvede nekvalitní práci, bude mzda snížena. 4. Kontrola zjistila, že v období od listopadu 2016 do března 2017 agentura práce jako zaměstnavatel nevyplatila srovnatelné mzdy včetně příplatků ke mzdě v souladu s podmínkami, které byly sjednány v Dohodě, v této souvislosti byly zjištěny nedostatky u zaměstnance V. B., R. S., M. U., A. C., T. D., V. C., I. S. Vesměs došlo k tomu, že zaměstnancům nebyly vyplaceny příplatky a práce přesčas byly převedeny bez vyplacení mzdy a příplatků do následujícího období. Kontrolovaným zaměstnancům nebyla stanovena týdenní pracovní doba v souladu s kolektivní smlouvou v rozsahu 37,5 hodiny. 5. Dále rozhodnutí orgánu I. stupně uvádí, že žalobkyně svoji vinu za porušení § 309 odst. 5 zákoníku práce nerozporuje, nicméně v průběhu řízení uváděla, že poškozeným zaměstnancům poskytovala kompenzace formou hrazení nákladů stravování a ubytování, nabídla důkazy čestnými prohlášeními zaměstnanců o tom, že jim byla dlužná mzda dorovnána a doklady o nápravě stavu. Orgán I. stupně ve svém odůvodnění připomněl, že je potřebné oddělit rovinu správního trestání v rámci řízení, vedeného Státním úřadem inspekce práce, které ve svém důsledku případně udělí pokutu dle příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti, a řízením, vedeným Úřadem práce, které směřuje k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Orgán I. stupně zdůvodnil s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), že může považovat za nepochybně zjištěný skutkový stav pravomocným rozhodnutím Inspektorátu práce, kdy tento již dalším dokazováním nelze nijak vyvrátit. Na základě proběhnuvšího správního řízení o uložení pokuty měl žalovaný za prokázané, že agentura práce porušila povinnosti, stanovené § 309 odst. 5 zákoníku práce a Úřad práce se tak zabýval mírou intenzity porušení právních předpisů, které považuje v souvislosti s ustanovením § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti za závažné. 6. Úřad práce přitom zohlednil společenskou nebezpečnost uvedeného protiprávního jednání, shledal ji vysokou, především s ohledem na míru zásahu takového jednání do sféry zákonem chráněného zájmu, kdy žalobkyně využila slabšího postavení dotčených zaměstnanců a toho svým jednáním využila ke svému obohacení. Vzhledem k uvedenému a vzhledem k intenzitě rozsahu a závažnosti porušení příslušných právních předpisů žalobkyní správní orgán uzavřel, že uložená pokuta Státním úřadem inspekce práce se v dané věci nejeví jako dostatečný trest a přistoupil proto k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. 7. V odvolání žalobkyně poukázala na to, že orgán I. stupně odmítl provést další dokazování ve věci a jeho odůvodnění tak zcela chybí logická správní úvaha, neboť nebyl zkoumán skutkový stav jako celek, nebylo reagováno na faktický dopad věci na jednotlivé zaměstnance, chování odvolatele po spáchání správního deliktu a jeho schopnost nadále vykonávat činnost v souladu s právními předpisy. Takový formální postup odporuje výkladu i důvodové zprávě zákona o zaměstnanosti. Konečně i uložená pokuta 80.000,- Kč představuje 8 % z maximální možné výše a je tedy patrné, že inspektorát práce hodnotil spáchaný správní delikt jako méně závažný, s nízkou společenskou škodlivostí. 8. Odvolací orgán – žalovaný – poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 11. 2018 zejména na smysl institutu odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, za takový považuje s odkazem na ustanovení § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti zamezení porušování pracovněprávních předpisů na úseku agenturního zaměstnávání, resp. eliminaci agentur práce, které se závažným způsobem dopustily vybraných porušení. Zákonodárce dal úřadu práce možnost zohlednit, jak intenzivně agentura práce předmětná ustanovení zákoníku práce porušila a též zvážit, zda pokuta uložená orgány inspekce práce v určité výši je postačujícím trestem. Žalovaný je pak přesvědčen, že zahájení správního řízení úřadem práce na základě pravomocného příkazu oblastního inspektorátu práce ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání odvolateli je v souladu s ustanovením § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť shledal, že zjištěné porušení ust. § 309 zákoníku práce bylo v daném případě takové intenzity, že uložená pokuta není dostačujícím trestem a podmínky odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání byly naplněny. Závažnost a rozsah porušení předmětného ustanovení zákoníku práce jsou důkladně popsána a konkretizována v rozhodnutí orgánu I. stupně, je řádně odůvodněno i v čem je spatřována závažnost tohoto porušení, zejména se jedná o nezabezpečení srovnatelných pracovních a mzdových podmínek dočasně přidělených zaměstnanců s pracovními a mzdovými podmínkami srovnatelného zaměstnance uživatele, což se jeví jako zásah do základních práv dotčených zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, tedy, základních práv ukotvených v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Úřad práce uvedl, že základní právo na rovné pracovní a mzdové podmínky, resp. spravedlivou odměnu, je nutné chápat jako chráněný zájem a že při hodnocení míry porušení předmětné