1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

51 A 22/2017- 49 - text  11 51 A 22/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: J. B. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Černého 517/13, Praha 8, PSČ 182 00 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2017, č. j.: KUJI 55276/2017, sp. zn. OOSČ 505/2017 OOSC/182, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 6. června 2017, sp. zn. MHB - DoP/397/2017-11, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“ nebo i jen „silniční zákon“), jehož se měl dopustit tím, že „na dálnici č. 01, v km I05, ve směru jízdy na Prahu, k. o. Petrovice, kraj Vysočina, kde je nejvyšší dovolená rychlost 130 krn/h, bylo dne 23. 0l. 2017 v 14:13 hodin silničním rychloměrem PolCam PC 2006, obsluhovaným hlídkou Policie ČR - dálniční oddělení Velký Beranov, naměřeno, že jako řidič osobního automobilu tovární značky BMW 535, registrační značky x, jel mimo obec rychlostí 159 km/h“. Při zvážení maximální možné odchylky měřícího zařízení při rychlosti nad 100 km/h + 3 km/hod. byla skutečná rychlost měřeného vozidla nejméně 154/km, a tedy žalobce při řízení vozidla měl překročit nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou zákonem o silničním provozu o méně než 30 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč, jakož i povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1.000,-Kč. Žalobce napadl žalované rozhodnutí včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem. II. Obsah žaloby 2. Žalobce předně namítal nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spočívající podle něho v tom, že stranou zájmu správních orgánů zůstalo, zda bylo měření provedeno v souladu s návodem k obsluze, ačkoliv takový požadavek jednoznačně vyplývá z výroku ověřovacího listu k použitému rychloměru. Správní orgány se proto měly dle jeho názoru ex offo zabývat tím, zda videozáznam z měření splňuje alespoň základní požadavky návodu k obsluze, a to zda videozáznam zachycuje měření rychlosti od jeho začátku do jeho konce a dále, zda v průběhu měření (ne)došlo k přiblížení měřícího a měřeného vozidla. 3. K tomu žalobce prý z opatrnosti dodává, že videozáznam neobsahuje ce1ý průběh měření rychlosti a dále že v průběhu měření došlo k přiblížení měřícího a měřeného vozidla. Dále žalobce namítal, že záznam o provedeném měření rychlosti je nepoužitelným důkazním prostředkem, neboť byl získán v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, č1. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Měření rychlosti totiž bylo provedeno skrytým způsobem, neboť rychloměr byl umístěn v policejním vozidle v civilním provedení, a žalobce tedy nebyl nijak informován o tom, že je jeho jednání zachycováno orgánem veřejné moci na videozáznam, který bude následně užit jako důkaz o jeho vině z přestupku. 4. Žalobce přitom zastává názor, že aby mohl orgán veřejné moci právo vykonávat určitou kontrolu skrytým způsobem, musí takové jeho oprávnění výslovně vyplývat ze zákona. V tomto směru odkazoval zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009-119, z něhož dovozoval, že Policie České republiky nemá zmocnění k provádění měření rychlosti utajeným způsobem, z čehož je nutné podle něho dovodit, že byť se jedná o zavedenou praxi, je taková praxe nezákonná. Zcela utajené měření rychlosti nadto nesleduje podle žalobce zákonem předvídaný účel měření rychlosti, kterým je zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, neboť pokud by policisté skutečně chtěli dosáhnout snížení rychlosti u co nejvíce řidičů, měření rychlosti by prováděli tak, aby byli co nejlépe vidět, neboť asi každý řidič zpomalí, pokud ví, že m:ůže být změřen a za případné překročení rychlosti sankcionován. Krom toho žalobce poukazoval na to, že se policisté museli po dálnici řítit minimálně stejnou rychlostí, jakou jel žalobce, a tedy policisté údajné nebezpečí vznikající z jednání žalobce ještě násobili tím, že jej pronásledovali. 5. Vzhledem k výše uvedenému proto považuje žalobce měření použitým rychloměrem za nezákonné, zvláště když pro změření překročení rychlosti musí Policie ČR také překračovat rychlost, tedy zvyšovat nebezpečí pro provoz na pozemních komunikacích. Krom toho, pokud by skutečně jel rychlostí, jaká je mu kladena za vinu, byl k takovému jednání donucen vozidlem Policie ČR, které na něj před změřením najíždělo a žalobce se mu tedy snažil ujet. K tomu žalobce navrhoval provést jako důkaz výslech svého spolujezdce. 6. Dále žalobce namítal, že správní orgán nijak neodůvodnil, z čeho a jak dovodil, že od naměřené rychlosti se mají odečítat právě 3 % naměřené rychlosti. Takový postup je tak podle názoru žalobce nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť z žádného z podkladů rozhodnutí nevyplývá, že by měla být odečítána právě tato odchylka. 7. V poslední námitce týkající se měření rychlosti žalobce uvedl, že „z videozáznamu vyplývají pochybnosti o metrologických vlastnostech rychloměru, neboť videozáznam trpí vadami obrazu, které zřejmě vznikají v důsledku zkratu, a nelze vyloučit, že tato vada má vliv na přesnost měření rychlosti. Žalobce proto požaduje přezkoušení použitého rychloměru dle § 11a odst. 1 zákona o metrologii a o přerušení tohoto řízení, než bude přezkoušení provedeno, neboť se jedná o předběžnou otázku.“ 8. V žalobním bodu nazvaném jako „Další námitky“, označil žalobce žalované rozhodnutí za zmatečné, neboť žalovaný v jeho rámci rozhodoval též o námitce podjatosti, kterou žalobce podal proti správnímu orgánu prvého stupně. Žalobce zastává názor, že žalovaný měl o námitce podjatosti rozhodnout zvlášť, neboť nelze směšovat řízení o námitce podjatosti a její vyřízení s řízením o odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Krom toho má být o námitce rozhodováno usnesením a žalovaný měl rozhodovat pouze o námitce podjatosti proti starostovi Havlíčkova Brodu, a nikoliv již o námitce podjatosti proti ostatním zaměstnancům obecního úřadu. 9. Mimo to je názor žalovaného, že oprávněné úřední osoby nemohou být odměňovány podle kritérií, která by snižovala jejich nezávislost, ničím nepodložený, a proto nepřezkoumatelný. Podle žalobce mělo být provedeno jím navržené dokazování, kterým by bylo možné jednoznačně prokázat nebo vyvrátit, zda tvrzený důvod podjatosti lze či nelze vyloučit. Žalobce dodal, že přístup k odměnám a počtu vydaných rozhodnutí či objemu uložených pokut jednotlivými úředníky nemá. Podle jeho názoru tedy nadále zůstala pochybnost o nepodjatosti úředních osob. 10. Žalobce má napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná i z toho důvodu, že z nich nelze zjistit, jakou časovou verzi příslušných právních předpisů správní orgány užily při rozhodování. Není tak podle něho zřejmé, zda bylo postupováno v souladu s § 7 odst. 1 přestupkového zákona a v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Došlo tak podle žalobce rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť ani jeden ze správních orgánů se nezabýval tím, zda novější právní úprava není pro žalobce příznivější. 11. Poslední žalobní námitkou bylo žalobcovo tvrzení, že správní orgán překročil svoji pravomoc, když mu výrokem závazně určil, že pokutu a náklady řízení musí uhradit na bankovní účet správního orgánu. Žalobce by totiž jinak mohl pokutu a náklady řízení uhradit i jinak, např. v hotovosti na pokladně úřadu. Této možnosti, kterou žalobce považuje za daleko jednodušší a levnější, však byl zbaven. 12. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. 13. Žalobce, resp. jeho zástupce, v závěru žaloby požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. 14. K tomu krajský soud již na tomto místě konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 15. Žalo