2 Azs 8/2004 — Nejvyšší správní soud

30 Az 17/2019- 52 - text  14 30 Az 17/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci žalobce: O. CH. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3,170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. srpna 2019, č. j. OAM-260/LE-BA02-LE24-2019, ve věci mezinárodní ochrany, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II. Obsah žaloby 2. Toto rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou. Namítl, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl jako účastník zkrácen na svých právech, proto rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany. Má za to, že žalovaný porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve vazbě na § 2 odst. 4 téhož zákona). Dále porušil ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, jelikož nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, ustanovení § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci - rozhodnutí tak nelze považovat za přesvědčivé. Žalovaný měl porušit i ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, jelikož nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, ustanovení § 52 správního řádu, jelikož neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci a ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje úvahy, jimiž byl žalovaný veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu. Žalobce je rovněž toho názoru, že bylo porušeno ustanovení § 12, 14 a 14a zákona o azylu. Poukázal i na nerespektování čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte – napadeným rozhodnutím měl být žalobce bez řádného důvodu oddělen od svých dětí. Proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Tento názor zopakoval i v replice k vyjádření žalovaného ze dne 22. 11. 2019 a doplnil, že správní orgán zcela rezignoval na zjištění skutkového stavu směrem k faktické možnosti vnitřního přesídlení na Ukrajině, čímž se dopustil nerespektování judikatury správních soudů týkající se této problematiky. 3. Žalobce v podané žalobě (a posléze i ve zmíněné replice) převážně upozorňoval na skutečnost, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav věci a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, což vedlo zejména k nesprávné aplikaci ustanovení § 14 a 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce poukázal na nebezpečí vážné újmy, které mu jakožto civilistovi hrozí v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Konstatoval, že pochází z Luhanské oblasti, která je kontrolována proruskými separatisty. Shledává tak, že jeho případný návrat do vlasti by mohl být spojen s hrozbou svévolné a selektivní sankce jak od ozbrojených skupin, tak od samozvaných orgánů státní moci. V souladu s touto problematikou vyjádřil obavy, že by byl v případě návratu na Ukrajinu povolán do armády a musel by bojovat se zbraní proti svým bývalým sousedům. 4. Ke svému dosavadnímu životu žalobce podotkl, že v České republice pobývá s určitými přestávkami od roku 2005, posledních 7 let již nepřetržitě, o vysokém stupni jeho integrace svědčí to, že svou výpověď učinil v českém jazyce. V České republice (dále také „ČR“) má dvě děti, které tu navštěvují školské zařízení. S jejich matkou nežije. V místě, kde měl naposledy ve vlasti registrován pobyt, skutečně nikdy nebydlel a v případě návratu by se tak dle jeho slov stal „bezdomovcem“. 5. Žalovaný nerespektoval ustálenou judikaturu správních soudů, která se zvláště opírá o premisu, že: „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“. Možnost vnitřního přesídlení správní orgán nezkoumal ve vztahu k individuálnímu případu žalobce. Ten závěry o situaci po možném návratu na Ukrajinu podpořil i dalšími materiály, jako např. zprávou Mezinárodní organizace pro migraci „National Monitoring System Report Of The Situation Of Internally Displaced Persons June 2018“, z níž se podává, že se situace na oblasti zaměstnanosti vnitřně vysídlených osob zhoršuje. Osoby mají potíže s nalezením zaměstnání. Žalobce se dále vyjádřil i k otázce využití státní sociální podpory, jejíž získání je problematické. Tato pomoc rovněž nemá stačit k úhradě stravy, ubytování, oblečení a léků. Tzv. vnitřní vysídlenci jsou (dle zmíněných materiálů) diskriminováni na trhu práce. V neposlední řadě odkázal žalobce i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 6. 2019, č. j. 43 Az 11/2017 – 72, v němž nadepsaný soud dovodil, že skutkový stav, který vzal správní orgán v potaz, nemá oporu ve správním spisu. Tytéž závěry přitom žalobce vztahuje i na svůj případ. Otázku možného vnitřního přesídlení měl žalovaný uzavřít dle žalobce toliko: „odůvodněním jeho formální možností bez toho, aby se žalovaný jakkoliv zabýval faktickou možností vnitřního přesídlení na základě řádného zjištění skutkového stavu a posouzení kritérií vyjmenovaných v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017, č. j. 32 Az 8/2016-45.“ Žalobce tak poukazoval na následující kritéria. Zda je jiná část země pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany dostupná, zda přesun do jiné části země je účinným prostředkem proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti, zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Jelikož napadené rozhodnutí posouzení těchto kritérií neobsahuje, je nepřezkoumatelné, věcně nesprávné a nezákonné. Žalovaný měl pro své závěry vycházet z informací, které by mu poskytly různé zdroje a ty posuzovat komplexně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39). 6. Již zmíněná replika k vyjádření žalovaného ze dne 22. 11. 2019 se nesla ve shodném argumentačním duchu. Žalobce nad výše uvedené poukázal toliko na to, že má v ČR děti a tuto skutečnost shledává jako relevantní pro možnost udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení § 14 a § 14a písm. d) zákona o azylu. Trvá na tom, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný se vyjádřil k podané žalobě přípisem ze dne 21. 10. 2019. Žalobu považuje za nedůvodnou a trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že žalobní argumentace je obecná, přičemž odkazuje pouze na ustanovení zákona o azylu a správního řádu. Žalovaný podotkl, že nesouhlasí s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají žalobcem namítaná porušení zákonných ustanovení a doplnil, že v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany vycházel z informací, které k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl sám žalobce a ze skutkového stavu, který zjistil řádným procesním postupem. Žalovaný je toho názoru, že není povolán k tomu, aby domýšlel a doplňoval důvody žalobce k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv formě. K výčtu ustanovení, která měl správní orgán dle podané žaloby porušit, konstatoval, že se jedná pouze o námitku formulovanou v obecné rovině, přičemž žalobce ji nijak nekonkretizuje, ani nevysvětluje, jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán dopustit. 8. Žalovaný má za to, že žalobce může svůj pobyt v ČR legalizovat jinými způsoby a tím zajistit svůj rodinný život. Mezinárodní ochrana primárně neslouží k účelům legalizace pobytu a ani není jejím cílem přispívat ke slučování rodiny. 9. K námitce žalobce, že ten pochází z Luhanské oblasti, která je kontrolována proruskými separatisty, přičemž se obává návratu z důvodu tamní bezpečnostní situace, žalovaný sdělil, že žalobce má možnost usídlit se například v některé z oblastí, která je pod plnou kontrolou centrální vlády v Kyjevě. Lze řešit i situaci, která byla nastíněna, tedy že by se žalobce po návratu na Ukrajinu stal bezdomovcem a neměl by zajištěné základní životní potřeby (k této problematice odkázal žalovaný na zprávu Informace MZV ČR, č. j. 131227-6/2019-LPTP ze dne 15. 8. 2019, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí.) 10. Ani námitka možného povolání do armády nebyla žalovaným shledána jako důvodná. Žalovaný konstatoval, že: „že v současnosti jsou na tzv. linii dotyku nasazeni pouze vojáci z povolání a dobrovolníci. Obava jmenovaného z narukování nemůže být azylově relevantní i z důvodu, že i podle českého právního řádu je nenastoupení k výkonu vojenské služby nebo její maření dle §§ 369 – 374 zákona č. 40/2009 Sb. trestným či