6 As 286/2018 — Nejvyšší správní soud

30 A 90/2019- 100 - text  13 30 A 90/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: Purum s. r. o., IČ: 62414402 sídlem Národní 961/25, 110 00 Praha 1 zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Pelikánem sídlem Máchova 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové za účasti: 1. Obec Opatovice nad Labem sídlem Pardubická 160, 533 45 Opatovice nad Labem 2. Povodí Labe s. p. sídlem Víta Nejedlého 951/8, 500 03 Hradec Králové 3. Zdravý a bezpečný Březhrad, IČ: 22677496 sídlem Obvodní 42/28, 503 32 Hradec Králové zastoupen advokátem Mgr. Ing. Jánem Bahýľem sídlem Kotlářská 912/29, 602 00 Brno 4. Statutární město Hradec Králové sídlem Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové 5. Český svaz ochránců přírody – Základní organizace „Orlice“ Hradec Králové sídlem Lhotecká 179, 500 09 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 14. srpna 2019, č. j. KUKHK-14266/UP/2019/Kd, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Dne 26. 2. 2019 vydal Magistrát města Hradec Králové, jako stavební úřad prvého stupně, rozhodnutí č. j. MMHK/036750/2019 ST1/JÍ (dále jen „Územní rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 23. 5. 2014 o umístění stavby s názvem: Doplnění technologie ČOV o fyzikálně – chemické čistění průmyslových odpadních vod (dále jen „Stavba“ či „Předmětná stavba“). 2. K odvolání žalobce o věci rozhodoval žalovaný, který svým rozhodnutím ze dne 14. 8. 2019, č. j. KUKHK-14266/UP/2019/Kd, změnil výrokovou část Územního rozhodnutí, neboť z odkazovaných ustanovení zákona vypustil § 149 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jinak po obsahové stránce odvolání žalobce zamítl a Územní rozhodnutí stavebního úřadu prvého stupně potvrdil. 3. Posledně uváděné rozhodnutí žalovaného nyní žalobce napadá žalobou ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Obsah žaloby 4. Žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je stiženo vadou nezákonnosti a svou právní argumentaci shrnul do čtyř žalobních bodů. Žalobní body jsou řazeny obdobně jako důvody vedoucí stavební úřad prvého stupně k zamítnutí žádosti žalobce o vydání Územního rozhodnutí. 5. Prvním z důvodů, proč došlo k zamítnutí žádosti žalobce o vydání Územního rozhodnutí, bylo nesouhlasné stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu města Hradec Králové vydané podle § 79 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zákon o odpadech“). Uvedený zákon byl nahrazen novou právní úpravou, konkrétně zákonem č. 541/2020 Sb., o odpadech (pozn. krajského soudu). 6. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 13. 6. 2019, č. j. KUKHK-18698/ZP/2019/Le/4, bylo ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, ze dne 11. 12. 2018, zn. SZ MMHK/226334/2018, ve znění stanoviska ze dne 18. 1. 2019, zn. SZ MMHK/012441/2019. V Územním rozhodnutí bylo v jeho výrokové části uvedeno, že důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce je i nesouhlasné závazné stanovisko ve smyslu § 149 odst. 3 správního řádu. K uvedenému závěru však žalovaný nedospěl, a proto došlo z jeho strany k dílčí změně Územního rozhodnutí a vypuštění § 149 odst. 3 správního řádu z jeho výrokové části. 7. Žalobce se domnívá, že pokud žalovaný přisvědčil jeho odvolací námitce a dospěl k závěru, že nesouhlasné závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, nemělo být důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce o vydání Územního rozhodnutí (neboť bylo zrušeno), měl žalovaný věc vrátit stavebnímu úřadu prvého stupně k novému projednání a ne měnit výrok jeho rozhodnutí. 8. Dále žalobce uvedl, že se domnívá, že předmětné (nyní již zrušené) nesouhlasné závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, nemělo být vůbec vydáváno. Stavební úřady totiž na projednávanou věc aplikovaly zákon č. 185/2001 Sb., ve znění novely obsažené v zákoně č. 225/2017 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2018. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o vydání Územního rozhodnutí v roce 2014, měla být na celé řízení aplikována právní úprava platná a účinná v době zahájení řízení. Opačný výklad porušuje princip nepřípustnosti retroaktivity. 9. Dle žalobce se tak žalovaný vůbec nevypořádal s jeho námitkou, že bez ohledu na výše uvedené bylo závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, vydáno vadně, neboť bylo vydáno podle zákona o odpadech, ačkoli žádost žadatele takovému posouzení jeho záměru vůbec neměla podléhat. 10. Druhým důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce o vydání Územního rozhodnutí bylo nesouhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí podle § 9a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o EIA“). Žalobce již ve svém odvolání namítal, že pokud měl stavební úřad prvého stupně za to, že žalobce k žádosti nedoložil některý z dokladů potřebných pro vyřízení jeho žádosti, v tomto případě doklad vydaný podle §9a odst. 6 zákona o EIA, bylo povinností správního orgánu postupem podle § 86 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a § 45 odst. 2 správního řádu žalobce vyzvat k doplnění takových dokladů a odstranění vad žádosti. 11. Žalovaný sice přisvědčil námitce žalobce, že stavební úřad prvého stupně měl postupovat podle § 86 odst. 4 stavebního zákona a vyzvat stavebníka k předložení chybějící náležitosti, ovšem z důvodnosti námitky žalobce, kterou žalovaný konstatoval, nevyvodil příslušný závěr, tj. nevrátil věc stavebnímu úřadu prvého stupně k novému projednání. 12. Dále žalobce uvedl, že mu nelze klást k tíži, že marně uplynula lhůta podle § 9a odst. 3 zákona o EIA, neboť se tak stalo v důsledku opakovaných nesprávných rozhodnutí stavebního úřadu prvého stupně, která byla žalovaným z důvodu jejich nezákonnosti rušena. 13. V neposlední řadě žalobce zdůraznil, že jedním ze čtyř důvodů pro zamítnutí žádosti o vydání Územního rozhodnutí na Předmětnou stavbu bylo „Nesouhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí podle § 9a zákona č. 100/2001 Sb. (EIA)“. Žalobce však již ve svém odvolání namítal, že stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 11. 2018, č. j. MZP/2018/550/1595, není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 3 správního řádu. V dopise Ministerstva životního prostředí ze dne 26. 6. 2019, č. j. MZP/2019/550/793 – Ko, který si vyžádal sám žalovaný, ministerstvo uvedlo, že vydalo vyjádření, že z hlediska zákona č. 100/2001 Sb. v souladu s § 9a odst. 6 tohoto zákona mu nebyla předložena ze stany stavebníka (žalobce) dokumentace pro navazující řízení včetně úplného popisu případných změn záměru. 14. Třetím důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce o vydání Územního rozhodnutí byl nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací města Hradec Králové. Žalobce již ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně namítal, že jeho záměr – rozšíření stávající čistírny odpadních vod o čistý ekologický provoz s moderními technologiemi – není v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací. 15. Dále žalobce uvedl, že expertní posouzení JUDr. PhDr. J. P. ze dne 18. 7. 2014, o něž stavební úřad prvého stupně opírá svůj názor na soulad záměru s územně plánovací dokumentací, není relevantním podkladem pro vydání správního rozhodnutí v předmětné věci, neboť jde o dokument zpracovaný na objednávku dle zadání správního orgánu. 16. Žalobce namítal nesprávnost postupu žalovaného, neboť tento neměl postupovat podle § 96b stavebního zákona ve znění platném a účinném od 1. 1. 2018. V předmětném řízení mělo být po celou dobu postupováno dle právní úpravy stavebního zákona platné a účinné před 1. 1. 2018, tedy před novelou vnášející do stavebního zákona dikci § 96b. Žalovaný nebyl dle názoru žalobce oprávněn obrátit se s žádostí o posouzení záměru s územně plánovací dokumentací na orgán územního plánování a stavební úřad prvého stupně neměl vycházet z vyjádření JUDr. PhDr. J. P. (tuto skutečnost následně bagatelizoval sám žalovaný, který uvedl, že zmíněné vyjádření je zcela bezvýznamné, neboť odvolací orgán soulad záměru s územně plánovací dokumentací sám ověřil). 17. Dílčí a třetí část třetího žalobního bodu v žalobě spočívá v tvrzení žalobce, že jeho žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby není v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací. Po