5 Azs 63/2004 — Nejvyšší správní soud

32 Az 2/2021- 39 - text  14 32 Az 2/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: O. Y. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 I. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2021, č. j. OAM-725/ZA-ZA11-ZA22-2020, ve věci mezinárodní ochrany, II. takto: III. Žaloba se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět řízení 1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II. Obsah žaloby 2. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Žalovaný dle jeho názoru porušil ustanovení § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád), dále porušil ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, neboť mu v zemi původu hrozí pronásledování pro příslušnost k sociální skupině movitých osob dle § 12 písm. b) zákona o azylu, resp. vážná újma dle § 14a stejného zákona. 3. Žalobce má za to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a nezákonností. Dopustil se nesprávného právního posouzení věci, když nevyhodnotil povahu a intenzitu hrozícího nebezpečí v zemi původu jako dostatečnou pro poskytnutí mezinárodní ochrany a odchýlil se od ustálené judikatury správních soudů týkající se přiměřené pravděpodobnosti pronásledování a nebezpečí vzniku vážné újmy. 4. Žalobce shrnul důvody podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že pochází z Doněcku, z oblasti, která je nyní součástí neuznané Doněcké lidové republiky (dále také jen „DLR“). Z vlasti naposledy odjel v roce 2016, následně pobýval v České republice (dále také jen „ČR“) v rámci povolení k dlouhodobému pobytu. Toto povolení si však nemohl prodloužit, protože vypršela platnost jeho cestovního dokladu. Chtěl si vyřídit nový cestovní doklad, ale ukrajinská ambasáda ho odmítla. Na Ukrajině by si jej vyřídit nemohl, neboť má adresu registrovanou v Doněcku, kam se ale nemůže, byť jen krátkodobě za účelem vyřízení dokladů, vrátit. Návratu do vlasti se obává nejen z důvodu stále probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale zejména kvůli adresnému nebezpečí zatčení, mučení a nelidského a ponižujícího zacházení, které mu de facto hrozí od tamních státních orgánů. 5. Dále žalobce uvedl, že na území DLR vlastní sbírku historických automobilů, o kterou spolu s dalšími automobily v jeho vlastnictví má zájem vedoucí Oddělení pro boj s organizovaným zločinem Ministerstva státní bezpečnosti DLR, muž jménem A. S. (dále také jen „A. S.“). Dotyčný již od jeho manželky získal dva vozy s dokumentací, zároveň mu zabavil i sbírku historických vozů a poté po žalobci žádal předání technických průkazů k těmto historickým vozům. Když žalobce odmítl, začal mu vyhrožovat. V roce 2016 uvedený muž spolu s dalšími muži provedl v žalobcově domě domovní prohlídku a zabavil mu peníze. Hledané dokumenty nenašli. Uvedený muž žalobci začal vyhrožovat. Žalobce opustil území DLR i Ukrajiny. Následně mu uvedený muž ještě několikrát vyhrožoval telefonicky, vydíral i jeho manželku. Žalobce se obává, že bude v souvislosti s popsanými problémy s vysoce postaveným funkcionářem DLR v případě návratu do vlasti vystaven pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu pro příslušnost k sociální skupině movitých lidí. Uvedl, že v DLR je běžnou praxí (vyplývá to z veřejně dostupných informačních zdrojů) svévolné a násilné zabavování majetku movitým osobám. V rámci své výpovědi uvedl, že mu již byla bez náhrady zabavena jedna z jeho dvou továren. Dále se obává nebezpečí vzniku vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a v souvislosti s nadále přetrvávajícím válečným konfliktem se obává i vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. 6. V další části žaloby žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se testu „přiměřené pravděpodobnosti“ nežádoucího důsledku návratu do země původu a dovolává se uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k možnosti vnitřního přesídlení je dle žalobce nedostatečné, obecné, postrádající individualizaci k jeho případu. Žalobce rovněž popírá, že by žádost o mezinárodní ochranu podal za účelem legalizace pobytu na území ČR. Namítl, že žalovaný neshledal jeho výpověď za nevěrohodnou, důvod neudělení azylu však spatřoval v tom, že o mezinárodní ochranu požádal až po nějaké době pobytu v ČR. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že „.čas podání žádosti by stěžovateli neměl být sám o sobě k tíži a správní orgán žádost nemůže a priori posuzovat jako účelovou k legalizaci pobytu“ (podle rozsudku jmenovaného soudu sp. zn. 5 Azs 6/2011). 7. Dále žalobce namítal, že žalovaný v rozporu s ustanovením § 23c písm. c) zákona o azylu neshromáždil žádné informace o situaci v DLR, k této záležitosti se ani nevyjádřil a neposoudil situaci v místě bydliště žalobce. Uvedl, že žalovanému doložil fotokopie dokumentace k historickým vozům. Žalovaný však upřednostnil zásadu hospodárnosti řízení před řádným zjištěním skutkového stavu, uvedené dokumenty nepřeložil a nevěnoval jim pozornost. Pochybnosti žalovaného o vlastnictví daných vozů jsou dle žalobce nepodložené, žalovaný měl ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudek sp. zn. 4 Azs 103/2007) vycházet z žalobcovy věrohodné výpovědi, což neučinil a namísto toho bez jakékoliv opory ve spise zpochybnil vlastnictví vozů a jejich zabavení. Jeho úvaha je proto nepřezkoumatelná. Žalobce namítl, že ohledně některých odlišných jmen vlastníků na technických průkazech vozidel žalovaný své pochybnosti poprvé vznesl až v napadeném rozhodnutí, přičemž v průběhu správního řízení žalobce s uvedenými pochybnostmi nekonfrontoval a nedal mu možnost je vyjasnit, což považuje za hrubé pochybení žalovaného (odkázal v tomto směru na rozsudky Krajského soud v Hradci Králové sp. zn. 30 Az 37/2018 a 30 Az 16/2019). 8. Za nedostatečné a nepřezkoumatelné má žalobce i posouzení možnosti využití prostředků vnitrostátní ochrany. Odůvodnění žalovaného, že se neobrátil s žádostí o pomoc na nikoho krom svého kamaráda - generálního prokurátora, považuje za vágní. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poukázal na to, že pro účely posouzení existence možností využití ochrany vlastního státu před nestátními původci pronásledování nestačí, pokud se žalovaný zabývá tím, jak vypadá systém poskytování ochrany před kriminálním jednáním v dané zemi. Stěžejní je naopak posouzení otázky, jak tento systém funguje v praxi a zda samotný žadatel mohl spoléhat na to, že jemu konkrétně by zabezpečil účinnou ochranu před pronásledováním. Těmto požadavkům žalovaný nedostál. 9. Žalobce nesouhlasí ani s argumentem žalovaného, že se mohl ve vlasti přesídlit na území kontrolované ukrajinskou vládou. Namítl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne 24. 1. 2008, čj. 4 Azs 99/2007-93), je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost takového řešení. Žalovaný shrnul legislativní rámec úpravy vnitřně vysídlených osob, ale již neposuzoval, jak je tato legislativa aplikována. Neposoudil individuální situaci žalobce, nereagoval na jeho tvrzení, že se nemůže vnitřně přesídlit kvůli chybějícím dokladům, které nemůže vyřídit jinak, než aby se za tím účelem vrátil do DLR a vystavil se tak reálnému nebezpečí vzniku vážné újmy. Žalovaný se nijak nezabýval problémy, kterým čelí vnitřně přesídlené osoby při hledání ubytování a zaměstnání, možnost využití vnitřního přesídlení posoudil zcela formálně. V této souvislosti žalobce poukázal na to, že osoby z východní Ukrajiny bývají v ostatních částech Ukrajiny diskriminovány právě kvůli samotnému východnímu původu, ať již při hledání práce či ubytování. Poukázal v tomto směru na zprávu UNHCR 2019 či Human Rights Watch - World Report 2019 – Ukrajina a další. 10. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané žaloby. Uvedl, že námitky žalobce neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí a nemohou zpochybnit žalovaným učiněné závěry. Odkázal na obsah správního spisu a vyjádřil přesvědčení, že se v důkazním řízení zabýval vším, co žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si všechny podklady potřebné pro své rozhodnutí. 12. Žalovaný setrval na svém závěru, že žalobce požádal o udělení mezinárod