7 Ads 52/2014 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 4/2023- 115 - text  14 30 Ad 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., ve věci žalobce: Jiří Píša, IČO 493 39 923 se sídlem podnikání Haškova 1055, Třebechovice pod Orebem zastoupen Mgr. Miroslavem Bulvou, advokátem Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o. sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha s adresou pro doručování Malé náměstí 124, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem, Kolářská 451/13, 746 01 Opava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023, čj. 7509/1.30/22-4, sp. zn. S8-2022-148 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný v zásadě zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále také jen „inspektorát práce“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 7. 2022, čj. 5454/8.30/22-12, kterým byl žalobce (jako podnikající fyzická osoba) shledán vinným ze spáchání přestupku na úseku zaměstnanosti podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o zaměstnanosti“), když umožnil fyzickým osobám uvedeným ve výroku č. I. prvostupňového rozhodnutí závislou práci spočívající v provádění výkopových prací mimo pracovní poměr, čímž měl porušit ustanovení § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Za spáchání tohoto přestupku mu byla uložena pokuta ve výši 130.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím změnil ve výroku č. I. prvostupňového rozhodnutí pouze zjevnou nesprávnost v psaní, a to datum narození jedné z fyzických osob, které měl žalobce umožnit závislou práci mimo pracovní poměr. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že na základě spisové dokumentace dospěl k závěru, že spáchání předmětného přestupku bylo prokázáno, že je řádně popsáno v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a že důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy inspektorátu práce, kterými se při jejich hodnocení řídil, a vypořádání se s návrhy a námitkami žalobce, shledal souladnými s ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 3. Žalovaný se dále zabýval otázkou naplnění formální stránky přestupku dle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a ztotožnil se s inspektorátem práce, že v daném případě žalobce umožnil výkon závislé práce ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí uvedeným fyzickým osobám mimo pracovněprávní vztah. Dále se zabýval naplněním jednotlivých znaků závislé práce, tj. osobním výkonem práce (J. J., R. K. a L. B.), vztahem nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, výkonem práce jménem zaměstnavatele i znakem soustavnosti vykonávané práce. 4. K poukazu žalobce na spolupráci se společností Profi Moving s. r. o., která pro něj působila jako subdodavatel na základě ústně uzavřené smlouvy, žalovaný uvedl, že toto nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ze spisové materie nevyplývá, že by se J. J. ani samotný žalobce při poskytování součinnosti při kontrole inspektorátu práce zmínili o tom, že by snad při zajištění výkopových prací na předmětném pracovišti měla figurovat společnost Profi Moving s. r. o. a že by snad měl J. J. vystupovat vůči žalobci tak, že jedná za tuto společnost a že by R. K. a L. B. měli být pracovníci právě této společnosti. K tvrzení žalobce, že J. J. měl jednat za zmíněnou společnost, a poukazu na písemné zmocnění žalovaný podotkl, že žalobce v této rovině ničeho nedoložil a ani neuvedl, o jaké zmocnění se mělo jednat, pouze tvrdil, že mu předkládal uzavřené dohody s pracovníky. Ani žalobcem předložená e-mailová komunikace ze dne 1. 7. 2019 dle žalovaného o výkonu práce na daném pracovišti, resp. o jednání J. J. za společnost Profi Moving s. r. o., nic nevypovídá. 5. Žalovaný má zato, že v daném případě byla naplněna formální stránka předmětného přestupku, přičemž jednáním žalobce došlo k porušení zákonem chráněného zájmu na výkonu závislé práce v některém ze základních pracovněprávních vztahů. 6. Závěrem se žalovaný zabýval výší uloženého správního trestu s tím, že uloženou pokutu shledal odpovídající všem zákonným kritériím a okolnostem daného případu, reflektující zjištěné osobní a majetkové poměry žalobce, která naplňuje smysl a účel správního trestání, tj. odpovídá jak funkci preventivní, tak represivní. II. Shrnutí žalobních bodů 7. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, event. současně se zrušením napadeného rozhodnutí zastavení správního řízení a přiznání nákladů řízení. 8. Předně uvedl, že mezi účastníky je nepochybné (a žalovaným samotným bylo opakovaně uváděno), že na věc dopadá a klíčovým je zákon o inspekci práce ve znění účinném od 31. 7. 2019 do 29. 7. 2020 (tedy účinném v době zahájení řízení, tj. ke dni 13. 8. 2019). Ocitoval jeho ustanovení § 36 s tím, že má za to, že důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí spočívají jak v jeho odst. 2, tak i v odst. 3, což v následujících dvou žalobních bodech podrobně rozvedl. Zánik odpovědnosti žalobce dle § 36 odst. 2 9. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v daném případě měl žalovaný rozhodnout o zániku trestnosti na základě prekluze skutku, a to už po samotném přezkoumání časové souslednosti. Poukázal na to, že ve správním řízení nastala skutečnost, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, konkrétně se jedná o zánik odpovědnosti žalobce za správní delikt uplynutím času. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti. Shrnul, že správní trestání je doménou práva veřejného. Pro postup správního úřadu při vyvození odpovědnosti za správní delikt lze ústavně konformním výkladem dovodit, že i zde bez dalšího platí princip zakotvený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, když nadto ve smyslu čl. 10 Ústavy je součástí právního řádu i Úmluva, jejíž ustanovení mají přednost před zákonem (viz i čl. 7). Po účinnosti nového zákona proto platí, že vyvození odpovědnosti a uložení postihu za správní delikt je nutno posoudit podle právní úpravy platné v době, kdy k jednání došlo, avšak jen, není-li právní úprava účinná v době vydání rozhodnutí pro postihovanou osobu příznivější. Pokud nová právní úprava již původní skutkovou podstatu předmětného deliktu nepřevzala, zanikla „trestnost“, tj. i povinnost státního orgánu sankcionovat jednání, které původně bylo porušením povinnosti („postižitelnost jednání“), a k vyvození odpovědnosti a uložení sankce již nemůže dojít. Je proto zřejmé, že správní orgány měly podmínky pro zánik odpovědnosti za správní delikt, kterého se měl žalobce dopustit, posuzovat podle zákona účinného v době, kdy ke skutku došlo. 10. K počátku běhu propadné lhůty došlo dle žalobce již ke dni 13. 8. 2019 (okamžikem zahájení kontroly), případně alt. nejpozději ke dni 8. 10. 2019, kdy byl žalobci doručen protokol o kontrole ze dne 4. 10. 2019, čj. 13999/8.71/19-7 vč. shrnutí výsledků kontroly. I kdyby se tak stalo k nejzazšímu okamžiku (tedy k 8. 10. 2019), s ohledem na tříletou délku prekluze práva ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 došlo k zániku odpovědnosti žalobce za delikt nejpozději ke dni 8. 10. 2022, tedy téměř půl roku před vydáním napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť bylo vydáno v době, kdy již žalobce nemohl být z důvodu uplynutí subjektivní lhůty shledán za správní delikt odpovědným. Žalovaný, resp. prvoinstanční správní orgán měl z důvodu zániku odpovědnosti žalobce za správní delikt řízení zastavit. Zánik odpovědnosti žalobce dle § 36 odst. 3 11. Dle žalobce nerespektoval žalovaný ani ustanovení § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce ve znění účinném od 31. 7. 2019 do 29. 7. 2020, dle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat. 12. Žalobce uvedl, že opakovaně namítal, že správní orgán nepřihlédl k okolnostem, za nichž mělo k tvrzenému jednání dojít, především pak upozorňoval na prokazatelně podvodné jednání J. J., který cíleně vytvářel dojem, že jedná jménem společnosti Profi Moving s. r. o., což dokládal příslušnými listinami. Osoby kolem sebe tak uváděl v omyl, že smlouvy, resp. dohody jsou uzavírány formou subdodávky této společnosti, která řádně zaměstnává další osoby, mimo jiné R. K. a L. B.. Žalobce neměl důvod domnívat se, že předk