7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Ad 5/2023- 75 - text  - 11 - 52 Ad 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, PhD., v právní věci žalobce: D. B., IČ X zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Mrověcem sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, IČ 75046962 sídlem Kolářská 451/2,147 00 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6902/1.30/21-7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal u zdejšího soudu přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil tím rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký a Pardubický kraj ze dne 22. 6. 2022, č. j. 1587/8.30/21-28, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků na úseku zaměstnanosti podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o zaměstnanosti“), a dále podle §35 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen jako „zákon o inspekci práce“), za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 170 000,- Kč a uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč. Svou žalobu odůvodnil následujícím způsobem. 2. Žalobce označil jako stěžejní žalobní bod pochybení správního orgánu I. stupně a žalovaného spočívající ve skutečnosti, že žalobci nikdy nebylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného řádně doručeno, když doručováno bylo do datové schránky Mgr. Martina Mrověce, aniž by tento advokát disponoval plnou mocí ho opravňující v přestupkovém řízení za žalobce jednat. Žalobce zmocnil uvedeného advokáta k jeho zastoupení v rámci podání námitek proti kontrolním zjištěním v řízení vedeném pod sp. zn. I8-2020-566, k čemuž byla udělena zvláštní plná moc dne 30. 9. 2020. V daném případě však plná moc udělená žalobcem uvedenému advokátovi neobsahovala žádné ze zmocnění předpokládaných v ust. § 33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jako „s.ř.“), které by zakládalo zastoupení na základě plné moci v přestupkovém řízení. Pokud tedy správní orgán prvního stupně i přesto doručoval příkaz ze dne 8. 2. 2021, č. j. 1587/8.30/21-4, kterým bylo řízení zahájeno, k rukám advokáta Mgr. Martina Mrověce, a nikoliv k rukám žalobce v souladu s ust. § 19 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jako „s.ř.“), jednalo se o zásadní procesní pochybení, neboť uvedený příkaz nebyl nikdy žalobci doručen, advokátem podaný odpor z opatrnosti nebyl podáním dle 37 s.ř., tudíž nebylo nikdy řízení zahájeno. 3. Dále žalobce v žalobě argumentoval již proti samotnému žalovanému rozhodnutí. Žalobce je toho názoru, že obě rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, jelikož nereflektovala námitky žalobce a nesplňují požadavky dle § 68 odst. 3 s.ř., žalobce žalovanému vytýká, že se nedostatečně vypořádal s námitkami obviněného ohledně důvodů pro změnu místa výkonu práce svých zaměstnanců, neprovedl obviněným navrhované důkazy, aniž by toto jakkoli odůvodnil, účelově vyložil právní předpisy tak, aby došlo k poškození obviněného, nezabýval se dostatečně otázkou naplnění materiální stránky údajného přestupkového jednání, nedostatečně odůvodnil své správní úvahy co do závažnosti spáchaného skutku, či uložené sankce, a nedostatečně odůvodnil výši uložené sankce, zejména co se týče majetkových poměrů obviněného. Strany výkonu nelegální práce zaměstnankyň žalobce žalovaný uvedl pouze obecnou argumentaci, která mimo jiné poukazuje na možnost zaměstnávat cizince až za situace, kdy na tuto pozici nelze obsadit vlastní pracovní sílu. Tento argument je však zcela lichý, jelikož žalobce poskytuje autentické thajské masáže, tudíž je logické, že zaměstnává masérky thajského původu. Mylný je též argument správních orgánů o možnosti vyslat pracovníka na dlouhodobou pracovní cestu. Žalovaný uznává, že maximální doba pracovní cesty není stanovena, zároveň však délku pracovní cesty žalovanému vytýká, přičemž zcela pominul, že žalobce musel tímto způsobem řešit akutní nedostatek zaměstnanců především z důvodu nečinnosti orgánů státní správy. K této skutečnosti správní orgány odmítly bez řádného odůvodnění provést další navrhované důkazy, což způsobuje nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Podle názoru žalobce se správní orgány uchylují k pouhým obecným tezím, jako příklad uvádí žalobce argument žalovaného, že pokud není žalobce právním odborníkem, tak by si měl zajistit služby erudovaných odborníků. Toto však žalobce činní v mnoha oblastech svého podnikání, často se radí i se samotnými správními orgány, což žalovaný nijak nezohlednil v rámci správního uvážení. 4. Nedostatečnost odrazu správního uvážení správního orgánu prvního stupně v rámci jeho rozhodnutí, která byla následně potvrzena napadeným rozhodnutím, se naplno projevuje zejména v otázce hodnocení závažnosti protiprávního jednání, kterého se měl žalobce dopustit. Žalobce toto pochybení namítal již ve svém dovolání, žalovaný však tuto námitku odbyl konstatováním, že napadené rozhodnutí obsahuje posouzení všech kritérií dle § 37 a násl. zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“). V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně není uvedeno, jakými okolnostmi případu se správní orgán prvního stupně zabýval, jaký byl význam a rozsah následků jednotlivých přestupků, jaký byl konkrétní způsob spáchání přestupků ve vztahu k závažnosti přestupků, či dokonce jaké ze zákonem uvedených polehčujících či přitěžujících okolností byly v rámci rozhodování uplatněny. Obdobně zcela chybí úvahy týkající se přiměřenosti ukládané sankce, a to i za situace, že sankce byla v průběhu řízení několikrát měněna. V obou rozhodnutích zcela absentují jakékoli správní úvahy týkající se této zásadní části obou rozhodnutí. Odpověď žalovaného na námitku žalobce, že neexistuje „ceník pokut“ ani jednotná rovnice, je úsměvná, jelikož nelze uznat obviněného v rámci přestupkového řízení vinným a následně mu uložit sankci s odůvodněním, že taková výše je zcela odpovídající poměrům daného případu. Je povinností správního orgánu, aby své myšlenkové pochody v rámci správního uvážení podrobně vyložil v rámci odůvodnění rozhodnutí tak, aby byly takové úvahy zcela přezkoumatelné a obviněnému byla jednoznačně sdělena informace, na základě kterých úvah byla výše stanovena v té a té výši. Tyto úvahy správního orgánu I. stupně však v rozhodnutí zcela absentují. Tuto skutečnost pak následně posvětil žalovaný, v čemž žalobce spatřuje další zásadní procesní pochybení zakládající nezákonnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí prvního stupně. 5. Na základě všeho výše uvedeného žalobce navrhnul, aby zdejší soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 6. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěrech obsažených v žalovaném rozhodnutí a navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 7. Krajský soud přezkoumal žalobu dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen jako „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 8. Předně soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). 9. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavn