2 Azs 178/2022 — Nejvyšší správní soud

31 A 13/2025- 54 - text  11 31 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové, soudce Mgr. Ondřeje Bartoše a soudkyně JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: S. T. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 7064 sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. Box 21, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného ze dne 5. 3. 2025, takto: I. Postup, jímž žalovaný pro nepřijatelnost odmítl a vrátil žádost žalobce ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM-0349642/DO-2025, o dočasnou ochranu v České republice, byl nezákonným zásahem. II. Žalovanému se přikazuje přijmout žádost žalobce o dočasnou ochranu v České republice a vést o ní řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 122 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se zápůrčí zásahovou žalobou (§ 82 a násl. soudního řádu správního – s. ř. s.) domáhal přezkumu postupu žalovaného, který mu jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice (podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace), kterou podal dne 8. 1. 2025, vrátil jako nepřijatelnou z důvodu, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. 2. V řízení vyšlo najevo, že žalobce se vzdal dočasné ochrany udělené mu původně v Rumunsku. Nepřijetí jeho žádosti důvodu, že mu byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, tak nemohlo obstát a krajský soud žalobě vyhověl. II. Žaloba 3. Žalobce tvrdil, že je osobou, na kterou se vztahuje Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Z důvodu trvajícího konfliktu na Ukrajině vycestoval na území Evropské unie. Zemí vstupu bylo Rumunsko, kde mu byla udělena dočasná ochrana. Cílovou zemí žalobce však byla Česká republika. Protože žalobce nedisponoval biometrickým pasem, nebyl mu z Rumunska umožněn vstup do schengenského prostoru. To se změnilo až 1. 1. 2025, kdy Rumunsko plně vstoupilo do schengenského prostoru a v souvislosti s tím byly zrušeny pozemní hraniční kontroly. Teprve poté mohl žalobce odcestovat do ČR, kde žije jeho nejbližší rodina (matka a bratr), která je zde plně integrována. 4. Dne 8. 1. 2025 podal žalobce žádost o udělení dočasné ochrany v ČR, která mu byla vrácena jako nepřijatelná, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Žalobce se proto rozhodl vzdát se dočasné ochrany v Rumunsku. Za tím účelem navštívil Velvyslanectví Rumunska v Praze, kde požádal o zrušení rumunské dočasné ochrany. Dne 5. 2. 2025 obdržel potvrzení, které dokládá, že mu byla dočasná ochrana v Rumunsku zrušena a že odevzdal průkaz povolení k pobytu č. 0197827. 5. Dne 5. 3. 2025 žalobce opětovně požádal o udělení dočasné ochrany v ČR. Jeho žádost však byla znovu posouzena jako nepřijatelná z důvodu, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Žalobce označil tento postup za rozporný se směrnicí Rady (EU) č. 2001/55/ES. 6. Žalobce se domáhal soudního přezkumu tohoto postupu navzdory ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 65/2022 Sb. Navrhoval, aby soud tuto výluku ze soudního přezkumu neaplikoval pro rozpor s právem EU – v této souvislosti odkázal na judikaturu českých soudů i SDEU. 7. Nezákonnost zásahu spatřoval žalobce v tom, že odepření registrace osoby, která již byla v minulosti registrována v jiném členském státě, je v rozporu se směrnicí Rady (EU) č. 2001/55/ES (směrnice o dočasné ochraně) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) č. 2022/382. Tvrdil, že prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice k dočasné ochraně v čl. 28 taxativně stanoví důvody, pro které mohou členské státy vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany: důvod spočívající v podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě směrnice nezná. Zákon č. 65/2022 Sb. tedy v této otázce odporuje směrnici o dočasné ochraně. Tento závěr podpořil žalobce odkazem na čl. 16 Preambule směrnice o dočasné ochraně, čl. 15 prováděcího rozhodnutí, čl. 11 směrnice o dočasné ochraně; odkázal i na praxi v jiných členských státech EU a judikaturu. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem č. 65/2022 Sb. Vycházel z toho, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Rumunsku. Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě EU. K naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti žádosti tedy postačí, pokud cizinec získal v jiném členském státě dočasnou ochranu. Žalobce pak do žádosti neuvedl informace o tom, že v ČR pobývají jeho rodinní příslušníci, kteří jsou držiteli dočasné ochrany; žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně, ani o udělení dočasné ochraně z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona. Žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce vyhodnotit jako nepřijatelnou. 9. Žalovaný uznal, že stávající judikatura krajských soudů převážně pokládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. za rozporné s právem EU, konkrétně se směrnicí č. 2001/55/ES. V souvislosti s touto otázkou inicioval Nejvyšší správní soud řízení o předběžné otázce před SDEU. Ten v rozsudku ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23, na jednu z položených otázek odpověděl tak, že článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady č. 2022/382 neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud ho nezískala. Podle žalovaného však tento případ nelze vztáhnout na případ žalobce, která již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal (neměl o ni pouze požádáno); přesto z odůvodnění rozsudku vyplývá, že skutečnost, zda již bylo cizinci vydáno jiným členským státem povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, je při posuzování žádosti relevantní, stejně jako to, zda žadatel spadá do jedné z kategorií uvedených v čl. 2 prováděcího rozhodnutí. Žalovaný z toho dovozoval, že v případě, že již jiný členský stát EU vydal žadateli povolení k pobytu, měla by být jeho žádost o dočasnou ochranu vyhodnocena negativně. 10. Žalovaný opakovaně poukázal na rozhodovací praxi českých soudů, které zastávají opačné stanovisko, a také na dokument Komise EU nazvaný „Často kladené otázky“, kde Komise EU dospěla k závěru, že o udělení dočasné ochrany lze opakovaně žádat v různých členských státech, přičemž to, že je cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Z čl. 26 směrnice o dočasné ochraně pak Komise EU dovodila, že udělením dočasné ochrany v jednom členském státě zaniká dříve udělená dočasná ochrana v jiném členském státě. Žalovaný však vyjádřil přesvědčení, že jak krajské soudy, tak i Komise EU se ve svých závěrech mýlí a že tyto závěry nenacházejí ve směrnici o dočasné ochraně oporu; tuto argumentaci následně podrobně rozvedl s odkazy na jednotlivá ustanovení směrnice o dočasné ochraně, předkládací zprávu k návrhu směrnice a další dokumenty. Zabýval se také výkladem čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a tím, jaké důsledky má rozhodnutí členských států toto ustanovení neaplikovat. 11. Žalovaný uzavřel, že česká právní úprava unijní úpravě neodporuje, proto postup žalovaného vůči žalobci nebyl nezákonným zásahem. IV. Doplnění vyjádření žalovaného a návrh na položení předběžné otázky SDEU 12. Žalovaný ve svém doplnění k žalobnímu vyjádření, podaném v návaznosti na rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, a následnou judikaturu NSS, navrhl předložení nové předběžné otázky SDEU ohledně souladu důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s právem EU. Nejvyšší správní soud po rozsudku SDEU C-753/23 opakovaně judikoval, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s právem EU. Podle této judikatury může být žádost zamítnuta, nikoli označena za nepřijatelnou, a to pouze tehdy, pokud je jisté, že žadatel bude i nadále požívat dočasné ochrany v jiném členském státě EU a současně neučiní žádný krok ke vzdání se tohoto oprávnění. 13. Žalovaný s tímto závěrem nesouhlasil a označil za vhodné, aby se k otázce vyjádřil přímo SDEU. Za tím účelem přednesl rozsáhlou polemiku se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že možnost či právo zvolit si členský stát, v němž bude vysídlená osoba požíva