31 A 32/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

31 A 32/2025- 64 - text  15 31 A 32/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobkyně: S. K. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců , IČ 00007064, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2025, č. j. MV-81836-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, č. j. OAM-1840-59/PP-2019 zamítlo dle § 87e odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky a současně dle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců žalobkyni stanovilo lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovaná odvolání žalobkyně proti rozhodnutí orgánu I. stupně zamítla a toto rozhodnutí potvrdila. 2. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). II. Žalobní argumentace 3. Žalobkyně namítá, že postup a rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu se zákonem. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu, což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci případu a chybné aplikaci některých ustanovení zákona o pobytu cizinců. Správní orgány podle ní rovněž porušily zásady zakotvené ve správním řádu, zejména zásadu zákonnosti a materiální pravdy (§ 2 odst. 1 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), jakož i povinnost šetřit oprávněné zájmy dotčených osob (§ 2 odst. 3 a 4 správního řádu). 4. Dále žalobkyně namítá, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, jak vyžaduje § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku uvedených nedostatků považuje napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neodpovídá požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu. 5. Žalobkyně uvádí, že správní orgány nesprávně posoudily otázku, zda splňuje podmínky pro postavení rodinného příslušníka občana EU podle § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019. Tvrdí, že toto ustanovení na její situaci dopadá, a odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané v jejích předchozích řízeních (rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2021, č. j. 2 Azs 63/2021-63, a rozsudek ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75), jakož i na účel Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), zejména čl. 3 odst. 2. 6. Podle žalobkyně žalovaná nepřihlédla k ekonomickým a citovým vazbám mezi ní a jejím synem R., které přetrvávají i přes jeho výkon trestu odnětí svobody. Žalobkyně zdůrazňuje, že se synem sdílí společnou domácnost od jeho narození. Celá rodina, včetně žalobkyně, je navíc zcela ekonomicky závislá na synových podnikatelských aktivitách. Skutečnost, že syn vykonává trest odnětí svobody, podle ní neznamená zánik společné domácnosti, neboť kontakt se synem je nadále pravidelně udržován prostřednictvím návštěv a telefonních hovorů. 7. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány neprovedly jí navrhované důkazy, zejména výslech její osoby a syna, což je podle ní v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu) i judikaturou NSS (např. rozsudek č. j. 1 Azs 314/2021-47). Pokud správní orgány návrhy na provedení důkazů odmítly, měly toto rozhodnutí řádně odůvodnit. 8. Žalobkyně zdůrazňuje, že na území České republiky pobývá od roku 2007 a za tuto dobu si ona i její rodina vytvořily významné sociální a ekonomické vazby. Vycestování by tyto vazby zpřetrhalo. K důkazu odkazuje na protokol o výslechu manžela ze dne 11. 9. 2018, z něhož vyplývá, že děti žalobkyně považují Českou republiku za svůj domov, absolvovaly zde školní docházku, naučily se jazyk a vytvořily si zde přátelské vazby. V Turecku se naopak cítily nešťastné a izolované. Rodina je navíc ekonomicky závislá na podnikatelských aktivitách syna R., který se stal jejím živitelem. 9. Podle žalobkyně se správní orgány vůbec nezabývaly dopady rozhodnutí na její děti, zejména H., B. a nezletilou J. K., které žijí v České republice převážnou část svého života. Vycestování rodičů by pro ně znamenalo zásadní zásah do jejich života. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022-47, podle něhož nelze posuzovat přiměřenost zásahu do rodinného života bez zjištění jeho konkrétní kvality. 10. Správní orgány podle žalobkyně nesprávně dovodily, že odloučení žalobkyně od rodiny by bylo přiměřené, protože manžel i syn vykonávají trest odnětí svobody. Žalobkyně namítá, že tento závěr ignoruje skutečnost, že rodinné vazby přetrvávají a jsou realizovány v maximální možné míře prostřednictvím návštěv a telefonních kontaktů. Podle žalobkyně by nucené vycestování znamenalo dlouhodobé odloučení od syna a nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, což je v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je součástí českého právního řádu. Navrhla proto, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc ji vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 11. Ve vyjádření k žalobě žalovaná nejprve stručně rekapitulovala obsah žalobních námitek, které se shodují s námitkami uplatněnými v odvolání, a poté se k nim podrobně vyjádřila. 12. Žalovaná zdůraznila, že z právní úpravy ani z čl. 2 odst. 2 či čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES nelze dovodit právo na udělení pobytového oprávnění rodiči zletilého občana EU bez prokázání závislosti na tomto občanu. V této souvislosti žalovaná poukázala na to, že v průběhu legislativního procesu byla definice čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES upřesněna doplněním věkových a dalších limitů pro rodinné příslušníky občanů EU a že i z čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/EU plyne, že se jedná o ustanovení dopadající na osoby závislé na občanu EU, nikoli opačně. Podle žalované nelze ani z judikatury Soudního dvora EU vyvodit, že by existovalo právo na sloučení rodiny dospělých občanů EU s jejich rodiči bez dalších specifických podmínek. 13. K námitce nepřiměřeného zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že vzhledem k okolnostem případu nejde o zásah nepřiměřený. Zdůraznila, že žalobkyně je v produktivním věku, zdravotně způsobilá a schopná být výdělečně činná, přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že by rodina nebyla finančně zabezpečená. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně nemohla obstát v zemi původu, ani že by její rodina nemohla následovat do domovského státu. 14. Žalovaná dále uvedla, že všechny děti žalobkyně, s výjimkou syna R., nemají na území České republiky platné oprávnění k pobytu a opakovaně jim byla uložena povinnost opustit území členských států EU. Syn R. je již dospělý a může na území pobývat bez rodičů, ostatní děti jsou státními příslušníky Turecké republiky a ze správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by bránily jejich vycestování. Žalovaná nezpochybňuje, že žalobkyně sdílela se synem společnou domácnost od jeho narození, avšak nelze učinit závěr, že by na něm byla v současnosti závislá, neboť syn vykonává trest odnětí svobody. 15. Žalovaná rovněž poukázala na to, že manžel žalobkyně i její syn spáchali na území České republiky zvlášť závažný zločin jako členové organizované skupiny, kdy napomáhali jiným přepravit se přes území České republiky, tento čin organizovali a získali pro sebe prospěch velkého rozsahu. Podle žalované lze obtížně předpokládat, že by žalobkyně, pokud s nimi žila ve společné domácnosti, o těchto protiprávních aktivitách nevěděla. 16. K námitce, že nucené vycestování žalobkyně povede k dlouhodobému odloučení od syna, žalovaná uvedla, že tuto skutečnost nelze klást k tíži správním orgánům, neboť protiprávního jednání se dopustil syn žalobkyně a oba museli být srozuměni s tím, že se po určitou dobu nebudou moci stýkat. Zdůraznila, že mohou zůstat v telefonickém kontaktu a po výkonu trestu může syn matku následovat. 17. Žalovaná uzavřela, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, zamítnutím žádosti nedošlo k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života a nic nebrání jejímu vycestování do domovského státu. Navrhla proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem 18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního