52 A 23/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

52 A 23/2025- 60 - text 10 52 A 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: Prager Fischhandel s.r.o., IČO 27620468 sídlem Jelení 2123/10, 251 01 Říčany v zastoupení JUDr. Pavel Brach, LL.M., advokát sídlem Klapálkova 3132/4, 149 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2025, č. j. KUPA-10196/2024-13, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto, odboru dopravních a správních agend, č.j. MUVM/032329/2024 AJ, ze dne 24. 4. 2024, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se žalobce dopustil přestupku podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a to tím, že dne 26. 10. 2023 v čase 16:10 hodin v obci Vysoké Mýto, na silnici č. I/35 u domu č.p. 386, v blízkosti křižovatky ul. Husova a Gen. Svatoně (GPS 49°56'49.593N 16°9'37.792E), ve směru jízdy na Hradec Králové, jako provozovatel vozidla reg. značky XXX nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, když byla automatizovaným technickým prostředkem UNICAM/CAM19002236, používaným bez obsluhy, neznámému řidiči tohoto vozidla naměřena okamžitá rychlost jízdy 62 km/h, po odečtení možné odchylky +/- 3 km/h výsledná rychlost 59 km/h, čímž tento neznámý řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci 50 km/h o 9 km/h. Neznámý řidič tohoto vozidla se dopustil porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, což naplnilo skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 téhož zákona, zatímco provozovatel vozidla se dopustil přestupku dle ust. § 125f odst. 1 tohoto zákona, a to pro porušení ust. § 10 odst. 3 tohoto zákona. 2. Žalobce považuje předmětná správní rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná, což dále rozvádí v několika explicitně vymezených žalobních bodech. V rámci prvního žalobního bodu stojí námitka nenaplnění typových znaků skutkové podstaty daného přestupku. V podstatě je polemizováno nad naplněním materiální stránky (znaku) daného přestupku, když „…nejsou zjevné závěry prokazující konkrétní okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán.“ Žalobce tak namítá nezjevnost myšlenkového procesu správních orgánů o naplnění znaku protiprávnosti u daného přestupku. Žalobce také poukazuje na "bagatelnost" skutku překročení rychlosti, a to slovy: „…se jednalo pouze o překročení nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h o 9 km/h.“ V dalším bodě žalobce argumentuje nedostatečným a nespolehlivým prokázáním daného skutku, tj. samotného překročení rychlosti, komplexní sadou důkazů. Třetí a nejobsáhlejší žalobní bod se věnuje domnělému zkrácení práva žalobce k nahlížení do spisu a vyjádření se k podkladům rozhodnutí. 3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém právním názoru vysloveném v žalovaném rozhodnutí, na které se plně odkázal. In concreto se žalovaný vyjádřil k podstatě a smyslu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla tak, jak je koncipována v zákoně o silničním provozu (č. 361/2000 Sb.). K námitce porušení procesních práv žalobce pak žalovaný uvedl, že žalobce nebyl být krácen na svých právech. 4. Na prvním místě musí soud poukázat na to, že sama okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nepředstavuje bez dalšího porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). 5. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ Za předpokladu, že se soud ztotožní s dílčí argumentací účastníka řízení, tak může na takovou skutečnost příhodně odkázat. 6. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 7. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situ