5 Azs 19/2020 — Nejvyšší správní soud

31 A 57/2025- 39 - text  11 31 A 57/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: D. M. zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců IČ 00007064, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 25. 9. 2025, č. j. MV-139400-4/SO-2025, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2025, č. j. MV-139400-4/SO-2025, se zrušuje a věc se žalované vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 21 404 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 29. 10. 2025, domáhal přezkumu rozhodnutí žalované, uvedené v záhlaví rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání ve věci žádosti žalobce o vydání cizineckého pasu podle § 113 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tuto žádost zamítlo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 16. 7. 2025, č. j. OAM-25718-17/CD-2025 ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 14. 8. 2025, č. j. OAM-25718/20/CD/2025 pro nesplnění podmínky uvedené v § 113 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců. II. Žalobní argumentace 2. Žalobce namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, neboť správní orgány vycházely převážně ze zastaralých a obecných podkladů, z nichž část pochází z roku 2022 a nejnovější zpráva týkající se stavu armády je z 19. 6. 2023, tedy z období před ázerbájdžánskou ofenzivou, která začala 19. 9. 2023. Je nepochybné, že tato ofenziva mohla zásadním způsobem změnit poměry v arménské armádě, včetně přístupu k výcviku branců a plnění branné povinnosti, a tím i zvýšit rizika šikany a nebojových úmrtí v armádě. Správní orgány se podle žalobce omezily na obecné informace o zemi původu a branné povinnosti, aniž by provedly individuální posouzení jeho situace. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 55 A 15/202238, z něhož vyplývá, že při absenci informací o zacházení s osobami bez jazykových a sociálních vazeb na zemi původu může být riziko porušení práv podle čl. 2 a 3 Úmluvy zvýšené, a současně že pokud jsou ve věci uplatněna myslitelná tvrzení žalobce podložená více zdroji, s nimiž se správní orgán nijak nevypořádá, nelze považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný a přetrvávají obavy, že by žalobce mohl být vystaven jednání ve smyslu čl. 2 nebo 3 Úmluvy. Žalobce dále zdůrazňuje, že rozhodující není samotná skutečnost, že v České republice žádal o mezinárodní ochranu, nýbrž vliv dřívějšího působení jeho matky na možnost, že by se stal terčem jednání porušujícího čl. 2 nebo čl. 3 Úmluvy, přičemž správní orgány k této okolnosti nezjistily žádné informace a tyto faktory neposuzovaly v jejich souhrnu, ale pouze izolovaně a na základě obecných a zastaralých podkladů. 3. Žalobce namítá, že správní orgány věc nesprávně právně posoudily, neboť jeho obavy nelze považovat za prima facie neopodstatněné. Uvádí, že se obává šikany a problémů zejména v souvislosti s prokazatelnými obtížemi, jimž v minulosti čelila jeho matka, přičemž existenci určitého nebezpečí připustilo i Ministerstvo vnitra v azylovém řízení, ačkoliv azyl udělen nebyl. Armáda je podle žalobce prostředím uzavřeným vnějšímu dohledu, a proto může představovat prostor vhodný pro šikanu či odvetu ze strany sympatizantů předchozího režimu. Žalobce zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že jemu ani jeho rodině nebyl udělen azyl, nemůže být rozhodující, neboť azyl je institutem ultima ratio. I v situaci, kdy zjištěné nebezpečí nedosahuje intenzity pronásledování, je nutné se jím zabývat, zejména v kontextu dalších individuálních okolností případu. 4. Za nesprávné považuje žalobce rovněž odkazování na obecnou legitimitu branné povinnosti či existenci náhradní vojenské služby. Správní orgány se měly zabývat tím, zda v důsledku poměrů v armádě a vztahů mezi branci nehrozí reálné riziko újmy na životě, zdraví či ponižujícího zacházení. Žalobce poukazuje na zprávy ve spise, z nichž vyplývá výskyt šikany a vyššího počtu nebojových úmrtí v arménské armádě, přičemž tyto případy nejsou oficiálně vysvětleny a lidskoprávním organizacím nejsou poskytovány informace. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 55 A 15/2022‑38, který se zabýval aktuálností a vypovídací hodnotou obdobných podkladů a upozornil na nízkou objasněnost případů šikany a týrání v arménské armádě. 5. Žalobce dále kritizuje tvrzení správních orgánů o existenci oficiálních mechanismů ochrany před nevhodným zacházením v armádě. Tyto informace podle něj vycházejí ze zprávy ZÚ v Jerevanu, která však sama upozorňuje na časté selhávání systému a nemožnost ověřit jeho funkčnost zvenčí, přičemž nebylo posuzováno, zda by tyto mechanismy byly skutečně dostupné právě žalobci. 6. Konečně žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, podle kterého nelze plnění branné povinnosti samo o sobě považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, avšak pouze za předpokladu, že jde o službu v regulérní armádě demokratického státu a že odpírání služby z důvodu svědomí není sankcionováno nepřiměřeně. Uvádí, že arménská praxe je vůči odpíračům vojenské služby tvrdá, což potvrdil i Evropský soud pro lidská práva ve věci Adyan a ostatní proti Arménii (stížnost č. 75604/11), kde bylo konstatováno, že náhradní služba je nastavena tak, aby případné odpírače vojenské služby od jejich využití co nejvíce odradily svou délkou. Z toho žalobce dovozuje, že by nebylo přiměřeně zacházeno ani s ním, a to s ohledem na jeho dlouhodobý pobyt mimo Arménii, nízké kulturní začlenění a problémy jeho matky. Navrhl proto, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc ji vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované 7. Žalovaná odmítla námitky žalobce a odkázala na správní spis i na napadené rozhodnutí. Uvedla, že napadené rozhodnutí splňuje požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a že žádost žalobce byla posouzena v souladu se zákonem. 8. Žalovaná zdůraznila, že podle § 113 odst. 6 zákona o pobytu cizinců se cizinecký pas vydává mimo jiné cizinci s povolením k trvalému pobytu, který nemá platný cestovní doklad a doloží, že si jej nemůže nezávisle na své vůli opatřit. V řízení však žalobce tuto podmínku nesplnil. Z jeho žádosti vyplynulo, že důvodem je jeho neabsolvování vojenské služby v Arménské republice a dlouhodobý pobyt mimo vlast, přičemž poukazoval na bezpečnostní situaci v Arménii a poměry v arménské armádě. 9. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že plnění branné povinnosti vůči vlastnímu státu je obecně považováno za legitimní státoobčanskou povinnost a odkázala i na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Při posouzení splnění podmínek § 113 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců vycházela zejména z Informace MZV ČR č. j. 114111‑6/2023‑MZV/LPTP ze dne 19. 6. 2023 a poukázala na to, že v Arménské republice neprobíhá vojenský konflikt a je zde dostupná možnost alternativní (civilní) služby. Obavy žalobce proto nepovažovala za relevantní a uvedené důvody neshledala jako důvody nezávislé na jeho vůli, které by mu bránily opatřit si arménský cestovní doklad. Navrhla proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Jednání 10. Při jednání konaném dne 26. 2. 2026 zástupce žalobce nejprve odkázal na rozhodování správních orgánů v jiných řízeních vedených ohledně žalobce a členů jeho rodiny, která nakonec vyústila v udělení trvalého pobytu žalobci i celé jeho rodině. Uvedl, že pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že situace žalobce je natolik kritická, že odůvodňuje udělení povolení k trvalému pobytu, mělo by to být zohledněno i při posuzování podmínek pro vydání cizineckého pasu. Uvedl, že žalobce a jeho bratr, kteří v České republice studují, jsou živiteli celé rodiny, přičemž matka žalobce je vážně nemocná a otec je v invalidním důchodu. Podle žalobce by bylo v rozporu s tím, že mu Česká republika poskytla trvalý pobyt, pokud by byl nucen opustit rodinu a odcestovat do Arménie k výkonu vojenské služby, případně tam vykonat trest odnětí svobody za její nenastoupení. Zástupce žalobce rovněž poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle něhož je správní orgán povinen zabývat se přiměřeností i tehdy, pokud to zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví, a musí tak činit vždy, pokud to cizinec namítne. Podmínku spočívající v objektivních okolnostech, které žalobci brání opatřit si cestovní doklad, je tak třeba hodnotit v ši