1 As 157/2012 — Nejvyšší správní soud

76 A 9/2012- 137 - text pokračování - 25 - 76A 9/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. S., bytem J., zast. JUDr. J. N., advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 4, proti žalovanému Celnímu ředitelství Olomouc, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2012, č. j. X P 39/11, ve věci přestupku, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2012, č. j. X, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 8.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : [1] Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Šumperk ze dne 24. 11. 2011, čj. X, a to tak, že slova „Pan J. S., nar. X, bytem J. (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, v areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 8:47 hodin při kontrolním, vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky X (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně největší povolené hmotnosti u přívěsu minimálně od 255 kg (tj. o 1,4 %). U ostatních kontrolovaných hmotnostních limitů se neprokázalo jejích překročení“ žalovaný v napadeném rozhodnutí nahradil slovy: „Pan J. S., nar. 2. 7. 1971, bytem J. (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 v 8:47 hodin při kontrolním vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky 2M1 5350 (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), překročil největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“ (resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidla na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně došlo k překročení největší povolené hmotnosti motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolené hmotnosti přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 % a největší povolené hmotnosti jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %“. [2] Žalovaný napadeným rozhodnutím dále slova „Na základě ustanovení § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích ukládá Celní úřad Šumperk za přestupek sankci pokuty ve výši 2.000 Kč (slovy: dva tisíce korun českých)“ nahradil slovy „Na základě ustanovení § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích ukládá Celní úřad Šumperk za přestupek sankci pokuty ve výši 10.000 Kč (slovy: deset tisíc korun českých)“. Ostatní ustanovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 11. 2011 zůstala nedotčena. [3] V žalobě žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, chybně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobce došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius ze strany žalovaného, když pokutu ve výši 2.000 Kč uloženou správním orgánem I. stupně změnil na pokutu ve výši 10.000 Kč. Tím byl porušen § 82 zákona o přestupcích. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolací orgán změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části týkající se rozsahu překročení zákonných limitů, když v původním rozhodnutí bylo uvedeno, že byla překročena největší povolená hmotnost u přívěsu minimálně o 255 kg (tj. o 1,4 %), zatímco v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že byla překročena největší povolená hmotnost motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolená hmotnost u přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 %, a největší povolená hmotnost jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaný tuto změnu provedl a jaké závěry z ní vyvozuje, když dále při ponechání ostatních výroků ponechal v platnosti závěr správního orgánu prvního stupně, že došlo k porušení § 15 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2002 Sb. (správně by mělo jít o porušení více ustanovení tohoto paragrafu). Na druhou stranu rozšířením množství žalobcem porušených ustanovení by žalovaný porušil § 90 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu. V průběhu celého správního řízení žalobce namítal, že vážení nebylo provedeno řádně na vážicí zóně odpovídající požadavkům stanoveným metrologickým předpisem MP 009-04, a to jmenovitě ustanovení 2.3.1. o vážicí zóně a ustanovení 6.2.2. o požadavcích na kvalitu vozovky tvořící vážicí zónu. Skutečnost, zda vážicí zóna splňuje výše uvedené požadavky, správní orgán prokazoval listinným důkazem - popisovým listem stanoviště při silnici I/34 Svitavy. Tento popisový list ale vymezuje vážicí zónu jen v délce 20 m (a šířce 3 metrů) a pouze pro tento úsek 20 m dokládá kvalitu vážicí zóny, co se týče sklonu (podélný sklon maximálně 1,6 %, příčný sklon maximálně 0,8 %). Uvedeným listinným důkazem tedy není prokázáno, zda vážicí zóna stanoviště při silnici I/34 Svitavy po celé své délce 44 m splňuje požadavky na její kvalitu. Návrh žalobce, aby bylo provedeno místní šetření na místě vážení, správní orgán zamítl z důvodu, že z popisového listu a ve spise založené fotodokumentace lze dostatečně zjistit mimo jiné i délku, šířku a sklon stanoviště pro umístění vážního zařízení. K důkazní hodnotě popisového listu viz výše, pokud jde o fotodokumentaci, tak ta nezachycuje v podstatě nic jiného než vážené vozidlo - nejsou z ní zřejmé jakékoliv délkové, šířkové či výškové poměry v místě vážení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že vážní zónou pro nízkorychlostní kontrolní vážení může být jakékoliv ad hoc vybrané místo, které splňuje podmínky stanovené metrologickým předpisem a že pracovníci provádějící kontrolní vážení jsou před zahájením nízkorychlostního kontrolního vážení toto místo povinni prověřit, aby se ujistili, že vážní zóna splňuje stanovené předpisy. Jak již žalobce uvedl výše, v řízení nebylo prokázáno, že vážicí zóna v celé své délce 44 m splňuje podmínky stanovené metrologickým předpisem a už vůbec se správní orgán nezabýval tím, zda odpovědní pracovníci skutečně provedli prověření místa před započetím vážení ve smyslu výše uvedeném. Tedy ani tato skutečnost nebyla prokázána. Přesto žalovaný uzavřel, že „je nepochybně zjevné, že místní šetření by v daném případě bylo nadbytečné a neúčelné. Stejně tak by bylo v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů - zejména se zásadou procesní ekonomie a rychlosti řízení - i neprovedení důkazu výslechem svědků“ (které navrhoval žalobce). Obdobně žalovaný argumentuje i pod bodem 5 napadeného rozhodnutí. Z tohoto výroku žalovaného je pak bez zjevných pochybností zřejmé, že žalovaný nad práva obviněného na spravedlivý proces, na to, aby správní orgán zjistil v průběhu dokazování stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a při svém rozhodnutí vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, postavil ekonomii a rychlost řízení. Porušení práv žalobce na řádný proces žalovaný nešikovně potvrzuje i v další své argumentaci. V odstavci pod bodem 4 opakovaně tvrdí, že „odvolatel (žalobce) byl oprávněn během kontrolního vážení požadovat, aby mu bylo prokázáno, že vážní zóna splňuje všechny stanovené podmínky. To však neučinil, přestože tak učinit mohl … žalobce tedy měl možnost dostatečně hájit svá práva, mohl si zákonnost postupu pracovníků provádějících kontrolní vážení hned na místě ověřit a tím také prokázat, že žádné předpisy neporušil. Bez jakéhokoliv závažného důvodu tak neučinil. Ke krácení práv žalobce tedy v žádném případě dojít nemohlo“. Z této argumentace je tedy zřejmé, že žalovaný přiznává žalobci právo v rámci prokazování v přestupkovém řízení požadovat prokázání parametrů vážicí zóny. Toto právo dle žalovaného však žalobci náleželo pouze při předmětném vážení, ne však již v samotném správním řízení, kde ho žalobce opakovaně navrhoval. Takový postup však nemá oporu v žádném ustanovení správního řádu ani přestupkového zákona. V neposlední řadě je nutno odkázat i na porušení ustanovení správního řádu týkajícího se provádění důkazu listinou. Ač žalovaný tvrdí, že vycházel z listinných důkazů založených ve spise, v žádném protoko