6 As 39/2009 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 18/2012- 23 - text pokračování - 7 - 78 Ad 18/2012 78 Ad 18/2012 - 23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D. ve věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem se sídlem Šumperk, Slovanská 20, proti žalovanému Policejnímu prezidentu Policie České republiky se sídlem Praha 7, Strojnická 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.12.2011, č.j. PPR-18503-5/ČJ-2011-99KP, ve věci služebního poměru t a k t o : I. Rozhodnutí Policejního prezidenta Policie České republiky ze dne 13.12.2011, č.j. PPR-18503-5/ČJ-2011-99KP se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Hlaveše, advokáta se sídlem Šumperk, Slovanská 20. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje ze dne 8.9.2011, č.j. KRPM:38389-8/ČJ-2011-1400KR, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o obnovu řízení o propuštění ze služebního poměru. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 180 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služ. zák.“), neboť příslušným orgánem, tj. soudem v trestním řízení, bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce nespáchal trestný čin, a žalovaný byl tímto rozhodnutím vázán. Byl proto dán zákonný důvod obnovy řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 192 odst. 1 písm. b) služ. zák. Žalobce souhlasí s žalovaným, že řízení o propuštění ze služebního poměru je řízením samostatným, v němž není standardně třeba vyčkat výsledku trestního řízení. Na druhé straně však postup služebního funkcionáře dle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. připadá v úvahu pouze ve zcela zjevně důvodných případech, jímž rozhodně nebyl případ žalobce, jehož trestní stíhání se od počátku jevilo jako neopodstatněné. Žalobce byl nepovolením obnovy shora uvedeného řízení o propuštění ze služebního poměru zkrácen na svých právech, tudíž by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě v podstatě setrval na stěžejním závěru, z něhož žalované rozhodnutí vychází, a to, že rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru nezáviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak. Znění § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. umožňuje služebním funkcionářům učinit si samostatně úvahu o tom, zda jednání žalobce má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Řízení o propuštění ze služebního poměru je nezávislé na výsledku trestního řízení a služební funkcionář nemusí vyčkat rozhodnutí o tom, zda bude jednání policisty shledáno trestným činem. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce byl rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 10.2.2009, č.j. NŘSMKVS-73/2009 propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR podle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák., když žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí, v němž žalobce namítal, že jemu vytýkané jednání nemá znaky trestného činu, bylo zamítnuto rozhodnutím Ředitele PČR Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje ze dne 6.4.2009 č.j. KRPT-18669-5/ČJ-2009-0700KŘ-PK. Rozhodnutí o odvolání bylo na základě žaloby žalobce přezkoumáno zdejším soudem, který rozsudkem ze dne 25.10.2010, č.j. 22 Ca 177/2009-47 žalobu zamítl, neboť konstatoval, že žalobce byl v mezidobí rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.3.2010, č.j. 1 T 162/2009-246 ve spojení s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 24.8.2010, č.j. 3 To 501/2010-269 uznán vinným z jednání, jež mu bylo vytýkáno rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru, čímž spáchal přečin poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Zdejší soud proto uzavřel, že dle § 52 odst. 2 věty prvé s.ř.s. je soud vázán pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Následně však usnesením ze dne 30.3.2011, č.j. 6 Tdo 217/2011-22 zrušil citovaný trestní rozsudek zdejšího soudu Nejvyšší soud ČR, v důsledku čehož byl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17.6.2011, č.j. 3 To 501/2010 zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.3.2010, č.j. 1 T 162/2009-246 a žalobce byl dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť v obžalobě popsaný skutek se sice stal, avšak není trestným činem, jelikož nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kdy z objektivní stránky trestného činu absentuje následek, tj. způsobení vážné újmy na právech, a ze subjektivní stránky trestného činu absentuje zavinění ve vztahu k následku. Žalobce z uvedeného důvodu dne 29.7.2011 podal žádost o obnovu řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu dle § 192 odst. 1 písm. a) a b) služ. zák., neboť tvrdil, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17.6.2011, č.j. 3 To 501/2010 vyšla najevo nová skutečnost, která existovala i v době původního rozhodnutí, a sice, že nejsou dány znaky trestného činu, a dále, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru záviselo na posouzení předběžné otázky, zda popsané jednání má či nemá znaky trestného činu, přičemž soudem v trestním řízení, jako orgánem příslušným, bylo o této předběžné otázce rozhodnuto jinak, než jak o ní rozhodl služební funkcionář. Žádosti však rozhodnutím správního orgánu I. stupně, potvrzeným rozhodnutím žalovaného nebylo vyhověno. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že žalobce nebyl propuštěn pro spáchání trestného činu, ale pro zavrženíhodné jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a které je v přímém rozporu s morálními požadavky kladenými na policistu, takže je neslučitelné s postavením policisty. Řízení trestní nelze směšovat s řízením ve věcech služebního poměru. Služební funkcionář rozhodující o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. postupuje dle vlastního uvážení a bez ohledu na výsledek trestního řízení. Je zcela nesporné, že skutek se stal, byl spáchán zavrženíhodným jednáním žalobce a zejména z důvodu medializace případu došlo k poškození dobré pověsti PČR. Z § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. nelze dovodit bezpodmínečná nutnost naplnění všech znaků trestného činu. V závěru odůvodnění správní orgán I. stupně podotkl, že stejný důsledek, tj. propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR, by nastal i v případě, kdyby služební funkcionář postupoval dle § 42 odst. 1 písm. e) služ. zák., tj. uložil žalobci kázeňský trest odnětí služební hodnosti pro porušení § 45 odst. 1 písm. i) a § 46 odst. 1) služ. zák., tj. povinnosti chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Žalobce v odvolání vyjádřil nesouhlas s právním posouzením správního orgánu I. stupně. Uvedl, že jednání, pro které je policista propuštěn ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák., ať již jakkoli nemístné a zavrženíhodné musí mít všechny znaky trestného činu. V tom tkví též obtížnost rozhodování služebního funkcionáře, neboť tento ještě před rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, resp. mnohdy ještě před zahájením trestního stíhání musí rozhodnout, že dané jednání splňuje všechny znaky trestného činu. Takové rozhodnutí má tudíž místo jen tam, kde je případ zcela jednoznačný a je neúnosné, aby daná osoba nadále vystupovala jako policista. Učiní-li následně orgány činné v trestním řízení jednoznačný závěr, že jednání policisty není trestným činem, musí služební funkcionář rozhodnutí o předběžné otázce akceptovat. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že služební funkcionář při rozhodování o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. musí rozhodovat toliko na základě takového zjištění skutkového stavu, který nezavdává pochybnosti o skutkovém ději, a není povinen vyčkat rozhodnutí o tom, zda jednání policisty bude shledáno přestupkem či trestným č