8 As 12/2005 — Nejvyšší správní soud

65 Ad 3/2015- 46 - text pokračování - 16 - 65Ad 3/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Radkové a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobkyně Mgr. Ž. B., bytem B. 797, Š., zast. JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2015, č. j. 6343/2015, ve věci povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2015, č. j. KUOK 6343/2015, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši celkem 8.228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného, citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 11. 2014, č. j. SMOL/233455/20014/OSV/Pec, kterým byla rodičům nezletilého K. B., narozeného X, trvale bytem B. 797, Š., uložena povinnost využít odbornou poradenskou pomoc v zařízení Mediační centrum Olomouc se sídlem se sídlem Kapucínská 16, Olomouc ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí po dobu tří měsíců od zahájení mediace. [2] V žalobě žalobkyně namítala, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v odvolání, respektive v podáních směřujících v této věci správnímu orgánu a svá rozhodování založil na subjektivních úvahách o motivech jednání žalobkyně, nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti uvedené v odvolání a nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil; to je pak nepřezkoumatelné. Žalovaný pouze konstatoval povinnost rodičů vůči nezletilému a nutnost jejich vzájemné komunikace a dialogu, a to bez ohledu na argumentaci žalobkyně, že zvolená forma nápravy komunikace mezi rodiči je v konkrétním případě nevhodná. Správní orgány nesprávně vyhodnotily podmínky, za kterých je možno uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a uložil tak povinnost v rozporu s těmito podmínkami a zejména účelem příslušného ustanovení. Správní orgány by měly v prvé řadě šetřit zájmy nezletilého a konat veškeré své kroky výlučně v jeho zájmu. Žalobkyně souhlasí s tím, že rodiče nezletilého by měly být schopni komunikovat, avšak trvá na tom, že mediace jako řešení celého komunikačního problému v rodině je nejen neefektivní, ale ve své podstatě zcela kontraproduktivní a vedoucí pouze k vyhrocení vzájemných vtahů mezi rodiči. Postupy správních orgánů jsou ve své podstatě nepochopením smyslu a účelu mediace a mediačních technik. Mediace nemůže sama o sobě napravit napjaté vztahy mezi účastníky, nemůže je přimět k dohodě a nemůže ani jednoznačně stanovit práva a povinnosti stran. Přitom stanovení práv a povinností stran je jediným možným způsobem, jak vztahy mezi účastníky narovnat a jak pomoci vzniklý spor řešit a do budoucna narovnat komunikační problémy a bariéry mezi rodiči nezletilého. Mediace je pouze oddálením takového řešení, neefektivním protahováním záležitosti a poškozování zájmů všech zúčastněných. Mediace jako taková má smysl pouze tam, kde jsou obě strany schopny a ochotny spolu jednat, setkat se a pokusit se o dosažení kompromisu. Pokud tyto podmínky naplněny nejsou, je mediace zcela zbytečná, kontraproduktivní a může vzájemné vztahy ještě více vyhrotit. Žalobkyně byla přesvědčena, že mediace by nevedla k vyřešení sporu mezi rodiči, ale naopak k jejich zásadnímu vyhrocení. Žalobkyně považovala s ohledem na příslušná zákonná ustanovení uložení povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc ve formě mediace za zcela krajní řešení, pokud ostatní způsoby řešení sporů o úpravy výchovy dítěte selžou. Podle názoru žalobkyně se správní orgán nepokusil v dostatečné míře o řešení sporů mezi rodiči jinou cestou. Pokud žalovaný popisoval v napadeném rozhodnutí dle jeho stanoviska dostatečné pokusy správního orgánu o řešení sporu mezi rodiči, tyto pokusy považuje žalobkyně za nedostatečné, v daném případě nevhodně volené a vedoucí ve svém důsledku pouze k vyhrocení sporu mezi rodiči. Celý přístup správního orgánu v dané věci je zcela liknavý. Pokud žalovaný poukázal na to, že správní orgán se problémem dostatečně zabýval, a právě rozhodnutí správního orgánu I. stupně je toho důkazem, pak rozhodnutí správního orgánu I. stupně nejen není důkazem toho, že by se správní orgán věcí zabýval, ale naopak je důkazem nezájmu správního orgánu o věc, když je pouze přenesením jeho povinností na jiný subjekt, který by měl věc fakticky řešit namísto správního orgánu I. stupně. Správní orgány tak přenáší svoje povinnosti stanovené zákonem na jiný subjekt, který není nadán žádnou rozhodovací pravomocí, nemůže rozhodovat autoritativně a efektivita jeho činnosti, jakož i celý smysl a účel je značně sporný. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že poradenskou pomoc je vhodné ukládat tam, kde s takovou formou pomoci účastníci nesouhlasí a neakceptují jej. Je zjevné, že taková poradenská pomoc nemá z povahy věci logicky ani nemůže mít žádný efekt a smysl, neboť vzhledem k samotné povaze mediace tuto není možno reálně aplikovat tam, kde s ní její účastníci nesouhlasí a nechtějí se jí účastnit. Smírné řešení sporu je možné jen tam, kde jsou účastníci takovému smírnému řešení nakloněni v takové formě, která je pro oba účastníky přijatelná. Za situace, kdy jsou vztahy mezi účastníky natolik vyhrocené, že nejsou jakéhokoliv konstruktivního jednání v podstatě schopni, nejsou schopni spolu mluvit, nejsou schopni se v podstatě ani setkat při předání nezletilého bez asistence třetí osoby, je nařízení mediace kontraproduktivní, vyvolá pouze hlubší rozpory a bude mít v konečném důsledku negativní dopad na nezletilého. Ačkoliv veškeré tyto skutečnosti správnímu orgánu jsou z jeho činnosti velmi dobře známy, postupoval správní orgán nadále tak, že neakceptoval jakékoliv připomínky a podněty žalobkyně. Otec nezletilého se dle zkušeností žalobkyně domluvit s žalobkyní nechce, jeho jediným zájmem je pomstít se žalobkyni za opuštění společné domácnosti. Jediným důvodem pro deklarovaný souhlas otce s mediací je tak jeho zájem vystavit žalobkyni dalšímu psychickému nátlaku a vypětí. Otec po celou dobu jednání o výchově nezletilého odmítá veškeré dohody, naopak nezletilého proti žalobkyni navádí, sděluje mu, že maminka už nebude maminka, maří možnost nezletilého navštěvovat zájmovou činnost apod. Ani v jediném případě otec neprojevil dobrou vůli a záměr spolupracovat s žalobkyní, naopak se snaží na žalobkyni útočit, popouzet proti ní vlastního syna a tím ji psychicky deptat. Souhlas otce s mediací je tak jen další formou nátlaku na žalobkyni. Správní orgán byl opakovaně žalobkyní informován (a tato skutečnost byla i prokázána), že žalobkyně má z důvodu páchání domácího násilí otcem na žalobkyni z něj strach a úzkosti, bojí se s ním být v nepřítomnosti jiné blízké osoby, o čemž informovala opakovaně správní orgán I. stupně. O svěření nezletilého do její výlučné péče a zároveň o rozvod manželství požádala žalobkyně po opakovaném fyzickém i psychické napadání její osoby otcem nezletilého. Otec je v komunikaci s žalobkyní velmi útočný, písemné projevy obsahují řadu nevhodných invektiv vůči žalobkyni. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí tvrdí, že mediace je přijatelnou formou jednání pro žalobkyni přes její důvodné obavy z otce, neboť se koná v přítomnosti třetí osoby, žalobkyně zdůraznila, že toto je zcela nesprávné. Žalobkyně nezná mediátora, který by měl mediaci realizovat, nemá k němu důvěru a samotná jeho fyzická přítomnost není pro žalobkyni zárukou jakéhokoliv bezpečí. Žalobkyni jistou možnost odborné pomoci začala spolu s otcem využívat, když se podařilo přimět otce k návštěvě stejného dětského psychologa, ke kterému žalobkyně s nezletilým již rok dochází. Tato forma spolupráce vedená prostředníkem (psychologem), ke kterému má žalobkyně plnou důvěru, avšak prakticky rozdělována do pravidelných samostatných intervalů tak, aby se žalobkyně s otcem nemusela fyzicky setkávat, je v této situaci výrazně vhodnější. Navíc se jedná o formu, se kterou oba rodiče souhlasí, zvolili ji dobrovolně, přičemž psycholog současně pracuje dlouhodobě i s nezletilým. Naproti tomu mediace se žádným způsobem netýká nezletilého, jehož zájem by měl mít správní orgán na zřeteli v prvé řadě. Jediným možným způsobem utlumení komunikačních konfliktů mezi rodiči je přitom autoritativní rozhodnutí soudu o úpravě poměrů k nezletilému, mediace je v daném případě nevhodná a kontraproduktivní. K těmto námitkám žalobkyně se žalovaný nevyjádřil v napadeném rozhodnutí dostatečně, respektive se se všemi nám