9 As 32/2008 — Nejvyšší správní soud

19 A 29/2017- 38 - text pokračování - 9 - 19A 29/2017 19A 29/2017-38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: L. K., zastoupeného Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, Český Těšín, proti žalované: Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28.7.2017, č. j. CPR-5221-3/ČJ-2017-930310-V242, o správním vyhoštění, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 4.10.2017 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 15.1.2017, č. j. KRPT-255657-42/ČJ-2016-070022, kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. stanovena doba k vycestování z území České republiky do 10 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále bylo rozhodnuto, že dle § 120a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se na žalobce nevztahuje překážka vycestování. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalovanou potvrzeno. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nebylo nikdy žalobci, resp. jeho zmocněnci řádně doručeno. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou jeho zmocněnce, pana D. B., ale převzato blíže neznámou třetí osobou, rodinným příslušníkem zmocněnce. Žalobce uvedl, že podpis na doručence není jeho ani jeho zmocněnce. Navrhl provést důkaz správním spisem obsaženým v soudním spise sp. zn. 20A 22/2017 k prokázání, že v době doručování napadeného rozhodnutí se zmocněnec žalobce nenacházel na území Ukrajiny. Žalobce také namítal, že správní orgány obou stupňů překročily své zákonné kompetence, když učinily vlastní závěr o skutečnosti, která náleží do výlučné kompetence inspekce práce. Dle názoru žalobce závěr ohledně skutečnosti, zda určitý právní vztah je závislou prací, tedy zda byl spáchán správní delikt konání závislé práce mimo pracovní poměr, může učinit výhradně inspekce práce, a nikoliv Policie České republiky. Pokud tedy vydání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepředcházelo správní rozhodnutí inspektorátu práce ohledně skutečnosti, že byla určitá činnost vykonávána ve vztahu závislé práce, jsou tato rozhodnutí nezákonná. Policejní orgány tak jednaly v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Výkon závislé práce mimo pracovní poměr je nepochybně správním deliktem, jehož existenci nebylo možné ve vedeném řízení hodnotit vlastním uvážením žalovaného a správního orgánu I. stupně. Dále žalobce uvedl, že správní orgány nesprávně posoudily výkon jeho činnosti u společnosti RD Rýmařov jako výkon závislé práce bez pracovního povolení. Jeho činnost u české společnosti měla nepochybně povahu služby poskytované zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie ve smyslu ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Toto ustanovení je třeba vykládat extenzivně v kontextu evropských směrnic a mezinárodních dohod, nikoliv tak, jak to činí žalovaný. Smlouva uzavřená mezi společností RD Rýmařov s.r.o. a ZBIMAR PLUS byla smlouvou o spolupráci, jejíž podstatou bylo zaškolení zaměstnanců polské společnosti v oblasti technologie dřevostaveb. Z povahy věci toto zaškolení probíhá tak, že zaměstnanci po určitou dobu vykonávají konkrétní stavební činnosti, službu pro společnost RD Rýmařov s.r.o., přičemž současně přijímají hodnotu v podobě zaškolení v oblasti určitého technologického postupu. Jedná se tedy o poskytování dvou vzájemných služeb. Takovouto činnost lze nepochybně podřadit pod ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Citované ustanovení zákona o zaměstnanosti je třeba vykládat zejména v kontextu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, rovněž v kontextu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. Především je však třeba odkázat na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-91/93, která prosazuje extenzivní přístup ke svobodě poskytování služeb. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány pochybily, když nedostatek jeho procesní aktivity hodnotily jako jakési neunesení důkazního břemene o své „nevině“. Žalobce zdůraznil, že nenese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda konal či nekonal závislou práci. Správní orgány mají povinnost ex officio vyhledat a vyhodnotit důkazy v jeho prospěch i v jeho neprospěch. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a jednaly v rozporu se správním řádem. K žalobní námitce uplatněné až u jednání dne 21.11.2017, že výpověď Ing. S., zástupce firmy RD Rýmařov je psaná vlastnoručně a je tedy nečitelná, soud nepřihlédl, neboť nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby. Stejně tak, co se týče námitky, že žalovaný bezdůvodně měnil doručovací adresy. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Odkázala především na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce, že překročila své zákonné kompetence, uvedla, že rozhodovala o skutkové podstatě ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., což je plně v její kompetenci. V daném případě nebylo sporu o tom, že žalobce vykonává výdělečnou činnost, při které byl kontrolován, a to v pracovněprávním vztahu k polské firmě, a proto žalovaná konstatovala, že se jednalo o závislou výdělečnou činnost. Nakonec pokud žalobce nebyl v postavení osoby samostatně výdělečně činné, což netvrdil ani v řízení před správními orgány, a netvrdí to ani v žalobě, pak jako zaměstnanec polské firmy jinou než závislou činnost vykonávat ani nemohl. Není pravdou, že si správní orgány v daném řízení učinily úsudek o tom, že se žalobce dopustil přestupku (správního deliktu). Nic takového totiž žalovaná ve svém rozhodnutí nekonstatuje. Pouze hodnotí zjištěný skutkový stav. O tom, že žalobce vykonával závislou činnost (jako zaměstnanec polské firmy), není pochyb, a tvrzení žalobce, že by byl dovozován výkon závislé činnosti mimo pracovní poměr, není pravdivý. Žalovaná také vycházela ze skutečnosti, že mezi polskou firmou a českou firmou existovala smlouva o spolupráci, jejíž podstatou bylo zaškolení zaměstnanců polské firmy v technologii dřevostaveb. Žalobce pak v žalobě výslovně potvrzuje, že zaškolení probíhá tak, že zaměstnanci polské firmy po určitou dobu vykonávají konkrétní stavební činnosti pro českou firmu. Jedná se opět o skutečnost, ze které žalovaná vycházela. Žalovaná dále zdůraznila, že nerozporovala zjištěné a tvrzené skutečnosti ohledně vztahu mezi polskou firmou a firmou českou, avšak zjištěné okolnosti byly vyhodnoceny tak, že se na žalobce nevztahuje výjimka ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., což znamená, že žalobce byl povinen mít pro výkon kontrolované činnosti povolení k zaměstnání. Z citovaného zákonného ustanovení jasně vyplývá, že se povolení nevyžaduje v případě cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Přestože si „zaškolení cizinců“ žalobce vysvětluje jako poskytování dvou vzájemných služeb, žalovaná ve svém rozhodnutí podrobně konstatovala, proč na žalobce výjimku aplikovat nelze. Své úvahy, na kterých trvá, vyvodila z unijních předpisů a unijní judikatury. Aby se na cizince vztahovala výjimka ve smyslu § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., musela by polská firma poskytovat pro firmu českou nadnárodní službu, na kterou se podle unijních předpisů vztahuje volný pohyb služeb a v této souvislosti poté také volný pohyb pracovní síly. Protože nebylo zjištěno, že by polská firma uvedenou nadnárodní službu poskytovala, a účastník řízení ani o poskytování takové služby nic netvrdí a nedokládá, pak se nemůže dovolávat výjimky citovaného ustanovení, protože na zjištěný skutkový stav ji aplikovat nelze. Dne 18.10.2017 doložila žalovaná soudu kopii doručenky, ze které vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno dne 10.8.2017 zmocněnci žalobce na adresu K. 17, V., H. r., Z. o., U. Protože žalobce vyslovil nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, soud rozhodl o žalobě při ústním jednání. Žalovaná se z ústního jednání omluvila a souhlasila s rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. Žalobce u jednání setrval na svém stanovisku k věci. Krajský soud přezkouma