5 As 140/2014 — Nejvyšší správní soud

22 A 108/2012- 136 - text pokračování - 18 - 22 A 108/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. a JUDr. Zory Šmolkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Janou Holubcovou, advokátkou se sídlem Dolní Bečva 494, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 21, za účasti osob na řízení zúčastněných I. J. F., II. Ing. P. L., a III. A. D., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6.4.2012 č.j. KUZL-4057/2012, ve věci určení existence účelové komunikace takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 6.4.2012 č.j. KUZL-4057/2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26.540,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Holubcové, advokátky se sídlem Dolní Bečva 494. III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : A. [1] Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 6.4.2012 č.j. KUZL-4057/2012, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Hutisko-Solanec ze dne 5.12.2011 č.j. 5/XII/2011-Rozh. (dále jen „OÚ“), který jako silniční správní úřad dle § 40 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, na žádost J. F. dle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“) rozhodl, že na pozemku parc. č.X v k.ú. Hutisko, v úseku od napojení na veřejně přístupnou účelovou komunikaci na parc. č. X v k.ú. Hutisko, až po veřejně přístupnou účelovou komunikaci na pozemku parc. č.X v k.ú. Hutisko, existuje veřejně přístupná účelová komunikace. [2] Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil existenci znaků veřejně přístupné účelové komunikace, které jsou stanoveny zákonem a upřesněny judikaturou, tj. podmínek, za nichž lze pozemek v soukromém vlastnictví uznat za veřejnou cestu, a to 1) znatelnost komunikace v terénu, 2) spojnice pro vlastníky sousedních nemovitostí, 3) alespoň konkludentní souhlas vlastníka pozemku a 4) užívání sloužící k trvalému uspokojování nutné komunikační potřeby. Skutkový závěr žalovaného o tom, že na splnění podmínky znatelnosti cesty v terénu se shodli všichni účastníci řízení, nemá oporu ve spise. Žalobce naopak od počátku namítal, že celkové povrchové uspořádání daného místa nevzbuzuje dojem, že se na něm nachází pozemní komunikace, neboť se v místě nachází toliko symbolická, nikoli ucelená vrstva makadamu zarostlá trávou, kterou tam svévolně a bez souhlasu předků žalobce nasypala obec, resp. JZD v roce 1986. Toliko mezi chlévy a stodolami žalobce se nachází asfaltový základ, který vybudoval pro vlastní potřebu žalobce v roce 1972. Ani podmínky, že se musí jednat o spojnici mezi sousedními nemovitostmi sloužící k uspokojování jejich nutné komunikační potřeby, nejsou splněny, neboť všichni vlastníci sousedních nemovitostí jsou toliko chataři a neužívají své nemovitosti k trvalému bydlení, což již samo o sobě vylučuje nutnost zajišťovat přístupovou cestu k takovým nemovitostem vozidly. Vlastníci dotčených nemovitostí mají nadto již 6 let zajištěny příjezdové cesty jiným způsobem. Žalobce v průběhu správního řízení i v průběhu mnoha předcházejících řízení uváděl a navrhoval předvést komunikační alternativy pro jednotlivé sousední nemovitosti, OÚ však dokazování nepřipustil a ani žalobce k prokázání existence komunikačních alternativ nevyzval. Výzva účastníka J. F. učiněná při velmi emočně vypjatém místním šetření nemůže mít žádné procesní důsledky. Souhlas vlastníka nemovitosti dán nebyl, a to ani konkludentně. Strpění průjezdu pracovníků JZD v době socialismu jeho matkou, jakožto právní předchůdkyní, nelze považovat za souhlas, neboť tento s ohledem na poměry tehdejší doby nemohl být učiněn svobodně. Náhradní podmínka užívání cesty odnepaměti rovněž splněna nebyla, neboť takový závěr vyvrací výpověď svědkyň A.D. a D. V. i obsah Dohody o vrácení pozemků ze dne 27.9.1993, z nichž vyplývá, že matce žalobce byl mj. pozemek parc. č. X předán výlučně k zemědělskému využití, tj. nikoli k využití jako dopravní cesta. Cesta byla vybudována „načerno“ po dohodě otce D. V. s obcí a JZD, ačkoli v té době existovala komunikační alternativa přes pozemek parc. č. X. Navrhoval proto, aby bylo rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušeno, neboť žalovaný překročil meze správního uvážení a rozhodl na základě skutkového stavu, který je v rozporu se spisy. [3] Při jednání dne 27.6.2014 žalobce zdůraznil, že cesta již v terénu seznatelná není, neboť se fakticky jedná toliko o náznak dříve existující cesty pro průjezd vozidel JZD, který zarůstal trávou, a dále se tam vyskytují malé zbytky makadamu. Cesta vede prakticky středem jeho hospodářství a je místy vedena mezi jeho chlévy, což může vyvolat nebezpečí úrazu či splašení chovaného dobytka. Dále uvedl, že v současné době již sporná cesta není osobami zúčastněnými na řízení využívána, výjimkou je pan F. ml., který cestou občas projede, a to zcela účelově, nikoli z naléhavé komunikační potřeby, z čehož vznikají konflikty. Všechny osoby na řízení zúčastněné mají pohodlnější a bezpečnější přístupy ke svým nemovitostem. Sporná cesta se sice nachází v síti komunikací, avšak neoprávněně, neboť byla zřízena protiprávně a ostatní osoby mají jiné komunikační alternativy. Naopak zcela účelově došlo v průběhu vedení sporu k výmazu komunikační alternativy přes pozemek parc. č. X, která slouží jako přístupová cesta mj. k nemovitosti pana F. [4] V podání ze dne 9.5.2017 žalobce zdůraznil komunikační alternativy pro příjezd k nemovitostem J. F. a Ing. P. L. [5] Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že OÚ rozhodoval na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podmínka znatelnosti předmětné komunikace v terénu je splněna, neboť sám OÚ po místním šetření konstatoval, že předmětná komunikace je znatelná v terénu, má šířku 2,5 m a zpevněný, kamenitý povrch. Žalobce ostatně v průběhu správního řízení nebrojil proti viditelnosti cesty v terénu, toliko namítal, že závěr o viditelnosti cesty učinil OÚ jen ze zbytků makadamu, který byl na místo dovezen bez souhlasu žalobce. Posuzovaná komunikace je jedinou komunikační spojnicí sloužící ke spojení nemovitosti J.F. i ostatních účastníků řízení s centrem obce Hutisko-Solanec, přičemž nemovitost J.F., dům č.p. X neslouží k rekreaci, nýbrž k trvalému bydlení. Existenci souhlasu s veřejným užíváním cesty OÚ podrobně zkoumal a na základě v řízení učiněných svědeckých výpovědí A. U., J. R. ml. A J. R. st. dospěl k závěru, že předchozí vlastníci – K. H. a A. H. věnovaly předmětnou cestu mlčky daným souhlasem k obecnému užívání a nikdy jejímu užívání nebránily. Z výpovědi E. B. nadto vyplynulo, že předmětná komunikace existovala již v roce 1943 a veřejností byla bez výhrad užívána a teprve nový vlastník pozemku – žalobce – a to až v roce 2007 začal veřejnému užívání cesty bránit. Dále se OÚ zabýval i existencí nutné komunikační potřeby a na základě místního šetření dospěl k závěru, že k nemovitostem účastníků řízení nevede dostatečný alternativní příjezd. Žalobce v průběhu místního šetření nebyl schopen na výzvu J. F. jakékoli komunikační alternativy vymezit a učinil tak teprve v odvolání. Jelikož žádná vhodná komunikační alternativa pro vlastníky sousedních nemovitostí nebyla nalezena, je deklarace existence předmětné cesty v souladu se zásadou proporcionality, popsanou v rozsudku NSS sp. zn. 2 As 44/2011. Konečně se odvolal rovněž na závěry NSS, vyjádřené v rozsudcích sp. zn. 5 As 27/2009 a 1 As 76/2009 o tom, že byla-li cesta od nepaměti veřejností užívána z naléhavé komunikační potřeby a pro dlouhodobost užívání nelze zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. [6] Osoba na řízení zúčastněná A. D. uvedla, že v daném místě cesta nikdy nebyla a ani od jejích rodičů jí není známo, že by se v daném místě měla cesta nacházet. Dále uvedla, že pan F. dle jejích osobních poznatků využívá i jinou příjezdovou cestu. V podání ze dne 9.5.2017 zdůraznila, že tu jsou komunikační alternativy jak pro J. F. tak i pro Ing. P.L., kdy jmenovaní i tyto komunikační alternativy pro příjezd ke svým nemovitostem využívají. [7] Osoba na řízení zúčastněná J. F. uvedl, že sporná cesta daným místem vždycky vedla, což si pamatuje již od dětství. Dále uvedl, že předmětnou cestou jezdí téměř každý druhý den. V roce 1996, když jeho nemovitost vyhořela, se po předmětné cestě bez problémů dostávaly hasičské vozy a byl tudy navážen veškerý materiál na opravy. Žalobcem zmiňovaná komunikační alternativa na pozemku parc. č. X je lesní cestou, která je rozježděná těžko