— Nejvyšší správní soud

19 A 12/2020- 29 - text  8 19 A 12/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. C. zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry, Ledčická 649/15 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava – Moravská Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2020 č. j. MSK 5409/2020, o přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 29. 10. 2019 č. j. SMO/591381/19/DSČ/Růž, o přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu) a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. 2. Žalobce namítal, že správní orgán rozhodoval o odvolání, které nepodal ani on, ani jeho zástupce. Dle rozhodnutí žalovaného bylo odvolání podáno dne 19. 11. 2019 jeho zmocněncem. Jeho zmocněnec nemohl 19. 11. 2019 podat odvolání (ani mu nemohlo být v období předchozích 15 dnů doručováno rozhodnutí), neboť zmocněnec v rozhodné době nedisponoval přístupy do své datové schránky. Uvedl, že společnost Pomáháme a chráníme, s.r.o., která jej zastupovala, totiž změnila jednatele tak, že tato změna byl zapsána do obchodního rejstříku dne 14. 6. 2019. Žalobce odkázal na § 12 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů a namítal, že Ministerstvo vnitra bylo povinno neprodleně 14. 6. 2019 zneplatnit přístupové údaje k datové schránce vydané původnímu statutárnímu orgánu a zřídit je statutárnímu orgánu novému. To se však nestalo. Nový statutární orgán, jehož pro výkon funkce ve společnosti zastupuje pan M. P., obdržel přístupové údaje až dne 21. 3. 2020. Z toho důvodu dříve nemohlo dojít k žádnému doručení písemnosti do datové schránky, ani k podání odvolání prostřednictvím datové schránky, neboť se do datové schránky přihlásila osoba, která sice disponovala přístupovými údaji, avšak těmito disponovala toliko v důsledku pochybení ministerstva. Doručení této osobě, ani podání této osoby, nemohlo vyvolat žádné právní následky. Pokud se do datové schránky nemohl přihlásit oprávněný zástupce společnosti, nemohlo dojít k doručení rozhodnutí ani fikcí doručení. Zástupce žalobce tak nemohl v odvolacím řízení realizovat žádná práva, neboť odvolání nepodal a ani nevěděl, že bylo podáno. Žalovaný naopak rozhodoval na základě podání, které nepodal zástupce žalobce. 3. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné z důvodu nesprávné právní kvalifikace. Správní orgán I. stupně jej uznal vinným z porušení § 4 písm. c) a § 39 odst. 5 silničního zákona, a to v návaznosti na ust. § 8 a přílohu č. 5 vyhl. č. 394/2015 Sb. Žalobce uvedl, že v napadeném rozhodnutí je zcela zjevná písařská chyba v označení vyhlášky. Je zřejmé, že správně má jít o vyhl. č. 294/2015 Sb. Samotný § 8 je členěn na 4 odstavce, přičemž žádný z nich neobsahuje žádný příkaz, zákaz či dovolení; není tedy zřejmé, jak mohl být porušen. Odkaz na „přílohu č. 5“ je také nic neříkající, neboť tato je dělena na 4 odstavce a definuje desítky dopravních značek. Žalobce zastává názor, že zjištěný skutkový stav nelze subsumovat pod porušení § 4 písm. c) silničního zákona. Souhlasí se správními orgány v tom, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ rozhodnutí, představuje porušení § 39 odst. 5 silničního zákona, zakazující stání v pěší zóně. Nepředstavuje však porušení § 4 písm. c) silničního zákona. Provozovatel vozidla nemůže být odpovědný za „vjezd do pěší zóny“, který vskutku představuje porušení § 4 písm. c) silničního zákona, ale pouze za stání v pěší zóně, které představuje porušení § 39 odst. 5 silničního zákona. Jako provozovatel vozidla mohl být trestán za porušení § 39 odst. 5 silničního zákona, neboť takové jednání je mu přičitatelné ve smyslu § 125f odst. 2 silničního zákona. Nemohl být však trestán za porušení § 4 písm. c) silničního zákona (tj. za vjezd do pěší zóny), neboť § 125f odst. 2 silničního zákona, ani jiné právní ustanovení, neumožňuje jej trestat za porušení tohoto zákazu. 4. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány neprokázaly, že by vytýkané jednání bylo stáním. Hranice mezi zastavením a stáním je často velmi tenká. Ze samotného pohledu na fotografii nejasná. Zastavení se od stání neodlišuje dobou trvání jednání, ale účelem tohoto jednání. Správní orgán účel jednání nezjišťoval. Potřebným prostředkem ke zjištění účelu jednání by bylo nařízení ústního jednání. Jednání však nařizováno nebylo. Právě u ústního jednání by správní orgán mohl vyslechnout obviněného a dotázat se jej, jaký byl účel daného jednání, aby získal dostatek skutkových okolností, na základě kterých by mohl řádně posoudit, zda dané jednání je možno subsumovat pojmu zastavení či pojmu stání. Správní orgán tak neučinil. Ani neprovedl žádnou řádnou přezkoumatelnou úvahu o tom, zda se jednalo o stání nebo zastavení. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán zároveň porušil zásadu presumpce neviny. Pokud správní orgán měl dvě rovnocenné varianty, totiž že vozidlo v místě stálo, nebo že vozidlo v místě zastavilo, přičemž posouzení věci jako zastavení je pro žalobce výhodnější, aniž by měl jakoukoli indicii svědčící o tom, že se spíše jednalo o stání, pak byl povinen věc posoudit – dle zásady in dubio pro reo – jako „pouhé“ zastavení. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a je založeno na presumpci viny. Žalobce konstatoval, že vozidlo v místě pouze zastavilo za účelem vyložení technického zařízení a stavebního materiálu. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K námitce, že žalobce nepodal odvolání, uvedl, že podle doručenky rozhodnutí, resp. průvodky odvolání, které jsou založeny ve spise, bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno zmocněnci žalobce, společnosti Pomáháme a chráníme, s.r.o., do jeho datové schránky, a to datovou zprávou zaslanou „do vlastních rukou“, přičemž do datové schránky se 4. 11. 2019 přihlásila oprávněná osoba. Odvolání bylo podáno rovněž z datové schránky zmocněnce žalobce, společnosti Pomáháme a chráníme, s.r.o. Dle žalovaného je zcela irelevantní, jak si zmocněnec žalobce upraví své vnitřní poměry, jestliže vůči třetím osobám není tato úprava nijak projevena. Jak přihlášení oprávněné osoby do datové schránky, tak odeslání odvolání z datové schránky dané společnosti se fakticky uskutečnilo, resp. je plně přičitatelné zmocněnci žalobce. 6. Co se týká písařské chyby spočívající v nesprávném čísle vyhlášky, pak ta se nachází v odůvodnění rozhodnutí žalovaného v části, v níž reprodukuje výrok prvostupňového rozhodnutí, nicméně výrok prvostupňového rozhodnutí touto písařskou chybou netrpí. Žalovaný uvedl, že nespatřuje vadu rozhodnutí v tom, že je činěn odkaz na ust. § 8 vyhl. č. 294/2015 Sb., bez dalšího rozlišení na odstavce, neboť všechny 4 odstavce tohoto paragrafu se vztahují k informativním dopravním značkám, odst. 4 pak dále odkazuje na přílohu č. 5, kde se nachází číslo, vyobrazení, název, význam a popis dopravní značky, přičemž konkrétní číslo dopravní značky „IZ 6a“ je ve výroku rovněž uvedeno. Nevzniká tedy žádná pochybnost o tom, jakou dopravní značku žalobce porušil. Ze znění skutkové věty výroku je současně zřejmé, že žalobce není trestán z porušení zákazu vjezdu do pěší zóny, nýbrž za porušení zákazu stání v pěší zóně mimo vyznačené parkoviště. Toto jednání je zcela právně kvalifikováno jako porušení § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu, které upravuje povinnosti řidiče v pěší a obytné zóně, ve spojení s § 4 písm. c) téhož zákona, které upravuje povinnost řídit se dopravními značkami, v daném případě dopravní značkou vymezující pěší zónu. Právní kvalifikace skutku je tedy zcela správná. 7. Žalovaný dále poukázal na to, že správní orgán ve věci na výslovnou žádost žalobce nařídil ústní jednání, a to veřejné, k němuž se však žalobce ani jeho zmocněnec nedostavil, písemně se k celé věci samé po celou dobu řízení nevyjádřil a blanketní odvolání přes výzvu správního orgánu o odvolací důvody nedoplnil. V podání, v němž požadoval nařízení ústního jednání přitom mimo jiné uvedl, že nemůže uvést žádnou vlastní verzi skutku, neboť jednání řidiče nebyl přítomen. Žalovaný má za to, že stání vozidla je dostatečně prokázáno pořízenými fotografiemi ve spojení s dalšími podpůrnými podklady, s tím, že vozidlo na daném místě stálo nejméně 10 minut, aniž se v jeho blízkosti někdo zdržoval. K výkladu pojmů zastavení a stání žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 20 A 2/2015. 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního sta