4 Azs 73/2017 — Nejvyšší správní soud

19 A 8/2021- 39 - text [Zadejte text.] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobců: a) H. M. b) F. R. c) nezl. E. M. všichni státní příslušnost Afghánistán, nezletilý žalobce c) zastoupen matkou žalobkyní b), všichni t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem – Jezová, Jezová 1501, všichni zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, Sídlem 190 00 Praha 9, Kovářská 4 proti žalovanému: Policie České republiky, krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje sídlem 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, 30. dubna 1682/24 o žalobě žalobce a) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103142-30/ČJ-2021-070022-COV, a o žalobě žalobců b) a c) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103150-31/ČJ-2021-070022-COV, o zajištění takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103142-30/ČJ-2021-070022-COV se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103150-31/ČJ-2021-070022-COV se zrušuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobci domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného, jimiž bylo rozhodnuto podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 129 odst. 3, 4 a 7 téhož zákona o zajištění žalobců za účelem jejich předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení č. 604/2013“). Doba zajištění byla stanovena podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb. na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žaloba žalobce a) směřovala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103142-30/ČJ-2021-070022-COV. Žalobci b) a c) žalobou napadli rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021 č. j. KRPT-103150-31/ČJ-2021-070022-COV. 2. Žalobci namítali, že žalovaný v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem nezohlednil nejlepší zájem žalobce c), který je dítětem ve věku 2 let a vztahují se tak na něho zvláštní právní záruky z hlediska práv dětí. Dle výkladového stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte k Úmluvě OSN o právech dítěte nemůže být dítě nikdy omezeno na osobní svobodě pouze z důvodu svého pobytového stavu. Přísné podmínky, které na zajištění dítěte klade judikatura ESLP, rovněž nebyly naplněny, co se týče přiměřenosti zajištění ve vztahu k jeho délce, která je v případě žalobců několikanásobně delší než ESLP povolená délka několika dní. Žalovaný rovněž vycházel ze zjevně zastaralých informací o fungování detenčního zařízení Bělá – Jezová. Výbor OSN pro práva dítěte konstatoval již v roce 2012, že státy by měly zajistit, aby jejich migrační politika, právní předpisy a opatření respektovaly právo dítěte na rodinný život a aby žádné dítě nebylo odloučeno od svých rodičů, ledaže by to bylo v nejlepším zájmu dítěte. Výbor nicméně dále dodal, že zásada zachování celistvosti není důvodem pro zajištění dětí a pro celou rodinu by mělo být nalezeno alternativní opatření. Dle žalobců současná zákonná úprava v České republice je zjevně v rozporu s mezinárodními standardy, které buď nepřipouštějí zajištění dítěte vůbec, nebo je připouštějí jako absolutní výjimku na dobu podstatně kratší. Právní úprava v zákoně o pobytu cizinců nadále ovšem umožňuje zajištění dítěte, a to na dobu až 90 dnů. Dle žalobců soudy by měly přednostně aplikovat úpravu mezinárodní, stejně tak i správní orgány, tedy že k zajištění dítěte nepřistoupí, resp. v případě soudů, že rozhodnutí o zajištění dítěte pro jeho rozpor s mezinárodním právem zruší. Rozhodnutí žalovaného nemůže obstát dle žalobců z následujících důvodů. Ze všechno okolností daného případu je zřejmé, že žalobce c) byl do ZZC Bělá – Jezová umístěn spolu se svými rodiči, jenom a pouze kvůli svému pobytovému stavu, totiž z důvodu přicestování na území ČR bez potřebného vstupního oprávnění a cestovního dokladu. Zajištění žalobce c) pouze kvůli jeho pobytovému stavu je však v rozporu s nejlepším zájmem dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte tak, jak tento zájem vykládá Výbor OSN pro práva dítěte. Princip zachování jednoty rodiny nemůže být důvodem pro zajištění dítěte, neboť tohoto cíle lze dosáhnout i podstatně mírnějšími prostředky, např. uložením alternativy k zajištění. Žalobci žalovanému rovněž vytkli, že vychází ze zastaralých informací o fungování zařízení ZZC Bělá – Jezová. Připustili, že uvedené zařízení je určeno primárně pro zranitelné skupiny. Mezi ty však nepatří pouze rodiny s dětmi, ale také rodiny bez dětí, samotné ženy, nezletilí bez doprovodu či oběti psychického či fyzického násilí. Všechny tyto osoby pak v zařízení sdílejí společné ubytovací prostory na budově C. Není tedy pravdou, že by rodiny byly ubytovávány odděleně od dalších skupin. Žalobci se domnívají, že detenční středisko není vhodným zařízením pro pobyt dětí a jiných zranitelných skupin. Namítali rovněž, že s ohledem na věk dítěte nemůže rozhodnutí žalovaného o zajištění obstát z hlediska jeho délky ve světle judiaktury ESLP. Zdůraznili, že žalobci c) jsou 2 roky. Již v době podání žaloby byli omezeni na osobní svobodě 13 dnů, přičemž samotným rozhodnutím o zajištění jim byla vyměřena délka zajištění na 30 dnů. Lze mít zásadní pochybnosti o tom, zda je zajištění žalobce vůbec nutné. 3. Žalobci dále namítali, že žalovaný v napadených rozhodnutích nijak nezohlednil jejich zranitelnost a motiv pro nezákonný vstup na území ČR. Žalovaný se v napadených rozhodnutích zaměřil na skutečnosti svědčící v neprospěch žalobců (nezákonný vstup), zatímco ke skutečnostem svědčícím v jejich prospěch (důvody opuštění země, faktická nemožnost obstarat potřebná pobytová oprávnění) nijak nezohlednil. Žalovaný nepostupoval tak, aby vyloučil pochybnosti o tom, zda žalobci jsou či nejsou zranitelné osoby. Je pravdou, že zákon o pobytu cizinců, na základě jehož ustanovení jsou žalobci zajištěni, s pojmem zranitelných osob výslovně neoperuje. Tuto mezeru v zákoně o pobytu cizinců nezbývá než překlenout analogií se zákonem o azylu a eurokonformním výkladem zákona o pobytu cizinců ve světle povinností ČR vyplývajících např. z Návratové směrnice. Žalobci se domnívají, že by mohli spadat do některé z kategorií zranitelných osob. Jelikož přinejmenším v případě žalobce c) se jedná o zranitelnou osobu, měl správní orgán přistoupit k uplatnění mírnějšího opatření spočívajícího v umístění žalobců do jednoho z Pobytových středisek Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, kde by žalobci byli k dispozici správnímu orgánu pro další úkony v řízení. V důsledku pochybení při identifikaci žalobců jako zranitelných osob žalovaný nijak v dalším kroku nereflektoval jejich zranitelnost ve vztahu k otázce přiměřenosti zajištění, jeho alternativám a jeho délce. Tím napadené rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. K závěru žalovaného, že uložení některého ze zvláštních opatření by nesplnilo svůj účel, neboť výkon předání do Rumunska by tak byl ohrožen, žalobci podotkli, že pokud by byl vstup a pobyt žalobců na území ČR oprávněný, správní orgán by se k úvahám o jejich zajištění vůbec nedostal. Žalobci se z pohledu správního orgánu tedy stávají automaticky nedůvěryhodnými v případě vstupu bez potřebných pobytových oprávnění. Pokud by se přistoupilo na tuto argumentaci, nebylo by možné zvláštní opatření aplikovat v podstatě nikdy, neboť v případě cizince s legálním pobytem není důvod jej zajistit ani u něj aplikovat alternativu. Žalovaný nijak nereflektoval, že pocházejí z Afghánistánu, tedy prchají z oblasti zmítané dlouhodobým konfliktem, kde nefungují úřady a možnost obstarat cestovní doklady a víza je v podstatě nulová. Skutečnost, že žalobci měli pro svůj neoprávněný vstup na území ČR legitimní důvod, však žalovaný nijak nezohlednil. Žalobci mají za to, že žalovaný pochybil, když z jejich neoprávněného vstupu automaticky dovodil závěr o celkové nevěrohodnosti a následně nemožnosti uložit některé z mírnějších opatření. 4. Žalobci dále namítali, že překážku jejich předání představuje stav azylového systému v Rumunsku, který zejména ve vztahu k rodinám s dětmi vykazuje zásadní nedostatky, které byly opakovaně seznány jak českými soudy, tak správními soudy členských států EU i mezinárodními orgány. Žalovaný vycházel při posuzování možnosti realizace účelu zajištění ze zcela obecných informací a nereflektoval jejich individuální situaci, zejména nezletilého žalobce c). Bylo povinností žalovaného posoudit alespoň předběžně, zda je jejich předání do Rumunska z hlediska mezinárodní závazků ČR alespoň potenciálně možné. Tím