4 Ads 57/2009 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 19/2020- 31 - text  7 72 Ad 19/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci žalobkyně: Z. H. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2020, č. j. X, ve věci příspěvku na péči takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci (dále jen „úřad práce“) ze dne 6. 9. 2019, č. j. X, o poskytování příspěvku na péči žalobkyně od ledna 2019 ve výši 880 Kč tak, že se žalobkyni příspěvek na péči odnímá od dubna 2020. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že nezvládá základní životní potřeby (dále jen „ZŽP“) péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost, tělesná hygiena, oblékání a obouvání a stravování. Žalobkyně namítla, že má onemocnění páteře s omezením dynamiky a statiky a degenerativními změnami, úzkostnou poruchu, inkontinenci III. stupně, šedý zákal a tupozrakost jednoho oka. Žalobkyně namítla, že Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) nepřihlédla k těžkým zdravotním postižením a výsledkům sociálního šetření. Žalobkyni byl příspěvek na péči dříve přiznán s trvalou platností. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodoval z úřední moci při opětovném posouzení nároku o odnětí příspěvku na péči. Žalovaný nerozhodoval ve věci návrhu na zvýšení příspěvku. Úřad práce přiznal žalobkyni příspěvek na péči ve výši 880 Kč od února 2013. Platnost posudku nebyla omezena. Proti rozhodnutí se žalobkyně odvolala, žalovaný jí příspěvek na péči odňal a po soudním řízení správním na základě znaleckého posudku žalovaný žalobkyni přiznal příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně. Platnost znaleckého posudku byla pět let, proto zahájil úřad práce řízení o posouzení nároku a výše příspěvku na péči. Sociální šetření nestanovuje stupeň závislosti, pouze se při něm zjišťuje schopnost samostatného života v přirozeném sociálním prostředí pozorováním toho, jak posuzovaná osoba vykonává jednotlivé sebeobslužné úkony. Rozhodující proto není, co uvede posuzovaná či pečující osoba. U žalobkyně ani z lékařských zpráv nevyplynulo nezvládání více ZŽP. Žalobkyně ani neuvedla, ze které konkrétní lékařské zprávy tento závěr vyplývá. Žalovaný se zabýval všemi podklady rozhodnutí a zjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně podala ve věci podnět k přezkumnému řízení, který nebyl shledán důvodný. 4. Žalobkyně v replice doplnila, že v minulosti jí byl přiznán příspěvek na péči a nyní jí byl odejmut na základě žádosti o jeho zvýšení. Žalobkyně je však závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost). Zdravotní stav žalobkyně se podle lékařských zpráv nezlepšil. 5. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 6. Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby [§ 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o sociálních službách“)], přičemž stupně závislosti jsou rozděleny podle počtu ZŽP, jež daná osoba není schopna zvládat (§ 8 odst. 2 zákona o sociálních službách). Základní životní potřeby, které jsou pro účely zjištění stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby posuzovány, je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost – ta se neposuzuje u dětí [§ 9 odst. 1 písm. a) až j) zákona o sociálních službách]. 7. Obsah těchto ZŽP je konkretizován výčtem aktivit v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). 8. Podle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. pro závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé ze ZŽP závislá na pomoci jiné fyzické osoby, postačuje, pokud posuzovaná osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat danou ZŽP vymezena v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. 9. Při rozhodování o příspěvku na péči je zásadním a rozhodujícím důkazem posudek závislosti osoby. Na posudek závislosti osoby na péči je podle konstantní judikatury třeba nahlížet jako na kterýkoliv jiný důkazní prostředek, neboť se sice jedná o tzv. „povinný důkaz“, nikoliv však o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Z toho důvodu není správnost posudku presumována, posudek proto podléhá hodnocení správního orgánu a nemůže být bez dalšího převzat jako pravdivý. Při rozhodování ve věci příspěvku však správní orgán neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) z 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009-59; či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104]. Při hodnocení posudku je proto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, stěžejní, že „posudková komise MPSV je při posuzování stupně závislosti […] povinna vycházet ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Na takový posudek jako svou podstatou rozhodující důkaz je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. To v posuzované věci platí především pro řízení před žalovaným správním orgánem, jako orgánem odvolacím, pro jehož řízení a rozhodnutí byl posudek vyžádán. Obdobně je pak třeba posuzovat požadavky na tento posudek kladené v případném soudním přezkumném řízení.“ Samotná realizace tohoto požadavku pak dle rozsudku NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 Ads 269/2018-29, v praxi spočívá v tom, že se posudková komise „musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat veškeré aktivity vyjmenované u jednotlivých životních potřeb v příloze č. 1 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Případnými spornými dílčími aktivitami se posudková komise musí detailně zabývat a své úvahy opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku na péči, pokud nevzbuzuje pochybnosti o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují. V případě vzniku pochybností či nesrovnalostí mezi podkladovou dokumentací, tvrzeními posuzované osoby a závěry posudkové komise je pak na místě provést osobní vyšetření posuzované osoby. Právě osobní posouzení, byť není obligatorní zákonnou podmínkou, by mělo být v podobných případech pravidlem a současně vhodným způsobem, jak takové pochybnosti vyvrátit (srov. rozsudek NSS z 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014-25). Nenaplnění výše uvedených požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. 10. Úřad práce přiznal žalobkyni příspěvek na péči 800 Kč měsíčně v roce 2013, poté jí byl opět přiznán po soudním řízení správním na základě znaleckého posudku s platností na pět let. Po novém posouzení úřad práce přiznal žalobkyni v roce 2019 příspěvek na péči 880 Kč měsíčně podle posudku OSSZ, který měl stanovenou trvalou platnost. V odvolání žalobkyně žádala vyšší příspěvek na péči. Žalovaný na základě posudku posudkové komise žalobkyni příspěvek na péči odejmul. Především postup žalovaného a posudkové komise soud podrobil následujícímu přezkoumání, a to v rámci žalobních bodů. 11. Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. schopnost osoby zvládat ZŽP pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. 12. Podle § 1 odst. 4 věty první vyhlášky č. 505/2006 Sb. za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout ZŽP v přijatelném standardu. 13. Pojem „přirozené sociální prostředí“, ve kterém se schopnost zvládat ZŽP posuzuje (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb.) podle § 3 písm. d) zákona č. 505/2006 Sb. zahrnuje rodinu a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity. 14. V posuzovaném případě žalovaný uznal žalobkyni nezvládá