2 As 241/2014 — Nejvyšší správní soud

60 A 55/2021- 50 - text  20 60 A 55/2021 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: R. Z. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vítězslavem Dohnalem sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj Staroměstské náměstí 6, 110 15Praha 1 za účasti: C. a. s., IČO X sídlem Č. 2510/19, L., X P. 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2021, č. j. X takto: I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 31. 5. 2021, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Magistrát města Přerova (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, č. j. X, na žádost manželů K. (dále jen „žadatelé“) umístil stavbu víceúčelové nádrže H. na pozemcích žadatelů parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XCH, XI, XJ, XK a XL v k. ú. X (dále jen „záměr“). Žalobce, který je vlastníkem sousedních pozemků a rodinného domu (mlýn H.), s umístěním záměru nesouhlasí a tvrdí, že jeho umístění zasáhne do jeho vlastnických práv a práva na příznivé životní prostředí. Proto dal Krajskému úřadu Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) podnět k jeho zrušení v přezkumném řízení. 2. Krajský úřad přezkumné řízení zahájil a předmětné územní rozhodnutí jako nezákonné změnil tak, že žádost žadatelů zamítl. Žalovaný však toto rozhodnutí zrušil. Krajský úřad v „druhém kole“ rozhodnutí o umístění záměru jako nezákonné zrušil, což žalovaný potvrdil. Žalobu žadatelů proti potvrzujícímu rozhodnutí žalovaného zdejší soud zamítl (65 A 11/2014), avšak rozsudek, stejně jako rozhodnutí žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud (2 As 241/2014), dále jen „NSS“. Žalovaný následně zrušil rozhodnutí krajského úřadu. Ten pak „ve třetím kole“ přezkumné řízení zastavil pro uplynutí lhůty, avšak toto usnesení opět zrušil zdejší soud (65 A 59/2015). 3. „Ve čtvrtém kole“ krajský úřad usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. X přezkumné řízení opět zastavil s odůvodněním, že i přes zjištěnou nezákonnost není namístě předmětné územní rozhodnutí zrušit, neboť újma, která by jeho zrušením vznikla žadatelům, kteří z tohoto rozhodnutí nabyli práva v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která by vznikla veřejnému zájmu tím, že by byla stavba v dané lokalitě takto umístěna. Přezkumné řízení tudíž zastavil podle § 94 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 4. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, které sice žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017 zamítl jako opožděné, ale poté, co toto rozhodnutí zrušil zdejší soud (65 A 43/2017), zabýval se žalovaný odvoláním věcně a žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce jako nedůvodné a usnesení krajského úřadu potvrdil. B) Žaloba a stanovisko žalovaného 5. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí krajského úřadu. Nejprve shrnul skutečnosti, které zakládají jeho žalobní legitimaci. Je jimi dle žalobce jednak obava z ovlivnění podzemních vod v důsledku realizace záměru, a tím negativního ovlivnění statiky stavby jeho rodinného domu a vody v jeho studni (což potvrzuje znalecký posudek ze dne 31. 7. 2018 z oboru hydrogeologie zpracovaný k navazující dokumentaci stavby nádrže pro stavební povolení), a dále obava z nevratného negativního zásahu do životního prostředí lokality, v níž žalobce trvale žije a má tak dle čl. 35 Listiny základních práv a svobod právo na jeho ochranu. Jedná se totiž o luční nivu, ve které se nachází přirozený vodní tok a přírodě blízké porosty, tudíž záměr zasáhne do významného krajinného prvku (dále jen „VKP“), a dále je zasažená lokalita chráněna jako územní systém ekologické stability (dále jen „ÚSES“), přičemž ze znaleckého posudku Ing. Z. z oboru ochrany přírody ze dne 19. 4. 2013 a jeho doplňku ze dne 29. 7. 2015 vyplývá, že realizace záměru v části týkající se ÚSES naruší zásadně ekostabilizační funkci biocentra místního významu. Dále zdůraznil, že byl účastníkem jak řízení územního, tak řízení přezkumného, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. 6. Podstatu žalobních bodů soud shrnuje takto: (i) Správní orgány dospěly k nesprávnému závěru, že žadatelé nabyli z územního rozhodnutí práva v dobré víře, tento závěr ani řádně neodůvodnily a jen odkázaly na právní názor NSS, který je však povinnosti posoudit dobrou víru nezbavil. (ii) Újmu, kterou by žadatelé utrpěli zrušením nezákonného územního rozhodnutí, krajský úřad přecenil, legitimní očekávání žadatelů v možnost realizace záměru zeslabuje skutečnost, že uvedením nepravdivých údajů v dokumentaci mohli mít podíl na nesprávném posouzení záměru v územním řízení a z navazujícího řízení je zřejmé, že je záměr v dané lokalitě nevhodný a jeho povolení lze jen těžko odůvodnit. (iii) Možnou újmu, která by nezrušením územního rozhodnutí vznikla veřejnému zájmu na ochraně přírody (konkrétně ÚSES), posuzoval krajský úřad, ačkoli k tomu neměl kompetenci, tj. bez dohody s příslušným orgánem ochrany přírody dle § 65 zákona č. 114/1992 Sb., o ochranně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), resp. stanoviska či vyjádření dotčeného orgánu ochrany přírody. Při odůvodňování újmy veřejnému zájmu odkázal krajský úřad na stanovisko z 15. 8. 2012, které se významem zásahu záměru do ÚSES vůbec nezabývalo a nadto bylo vyhodnoceno nadřízeným orgánem v přezkumném řízení jako nepřezkoumatelné, a v tomto řízení, ačkoli se jednalo o klíčový podklad a směřovaly proti němu odvolací námitky, žalovaný nezajistil jeho přezkoumání podle § 149 odst. 7 správního řádu. Také nebyl splněn požadavek odstavce 71.11 ZÚR Olomouckého kraje. Jediným posudkem, který se k vlivu záměru na ÚSES vyjádřil, je znalecký posudek Ing. Z., k němuž se ale zase nevyjádřily správní orgány. (iv) Správní orgány vůbec nepoměřovaly újmu, která by vznikla žadatelům zrušením územního rozhodnutí, s újmou, která hrozí jeho nezrušením žalobci (změna hydrogeologických poměrů s vlivem na vlastnické právo k jeho nemovitosti), ačkoli na ni poukazoval. 7. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že zejména z důvodu plynutím času posílené dobré víry žadatelů trvá na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Poukázal na závaznost závěru NSS pro správní orgány a na to, že pokud nenabytí dobré víry žadatelů z obsahu správního spisu nevyplývalo, byly správní orgány ve smyslu § 3 správního řádu povinny uzavřít, že žadatelé z předmětného územního rozhodnutí práva v dobré víře nabyli. Odmítl, že by názor NSS jen nekriticky převzal a odkázal na str. 7 napadeného rozhodnutí. Námitky žalobce proti posouzení újmy, jež by mohla zrušením rozhodnutí vzniknout žadatelům, označil žalovaný jako námitky, které u žalobce překračují rámec § 89 odst. 3 a 4 stavebního zákona. Ustanovení § 65 ZOPK na posuzovaný případ dle žalovaného nedopadá, neboť ve věci bylo zpracováno závazné stanovisko dle § 4 ZOPK. Krajský úřad přitom nepochybil, pokud z tohoto stanoviska vycházel, neboť zákon posouzení zásahu do ÚSES nevyžaduje, a tudíž stavební úřady nemají podklad k tomu, aby mohly požadovat nápravu stanoviska z důvodu, že hodnocení zásahu do ÚSES neobsahuje. Jakkoli stanovisko úvahy ohledně zásahu do ÚSES neobsahuje, je z něj zřejmé, že orgán ochrany přírody o jeho existenci věděl, a tudíž lze předpokládat, že pokud by záměr byl v rozporu s ÚSES, orgán ochrany přírody by na to upozornil. Postupu podle § 149 odst. 7 správního řádu nebylo dle žalovaného namístě použít, neboť závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ze dne 15. 8. 2012 bylo již předmětem přezkumného řízení, tudíž dalšímu přezkumu by bránila překážka dle § 48 odst. 2 správního řádu. Nadto žalovaného nestíhala povinnost iniciovat přezkum závazného stanoviska nadřízeným orgánem ochrany přírody, neboť námitky týkající se nezbytnosti přezkumu závazného stanoviska se netýkaly ochrany žalobcových věcných práv. Žalobce totiž není oprávněn hájit veřejné zájmy. K tvrzenému zásahu do vlastnických práv žalobce změnou hydrogeologických poměrů žalovaný uvedl, že územní rozhodnutí není z povahy věci způsobilé takovou újmu způsobit. Jedná se o námitku náležící do stavebního řízení. C) Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud ve věci bez jednání. 9. Podle § 97 odst. 3 správního řádu rozhodnutí, kter