9 Afs 81/2020 — Nejvyšší správní soud

25 Af 25/2022- 58 - text  14 25 Af 25/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobce: Bočrad s. r. o. sídlem Hájecká 238, 747 22 Dolní Benešov zastoupen JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou sídlem Sokolská tř. 22, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2022, č. j. 21122/22/5200-11434-701858, ve věci daně z příjmů právnických osob takto: I. Věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Af 25/2022 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2022, č. j. 21122/22/5200-11434-701858, a pod sp. zn. 25 Af 6/2023 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2022, č. j. 45392/22/5200-11434-711926, se spojují ke společnému projednání, přičemž nadále budou vedeny pod sp. zn. 25 Af 25/2022. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žalobní námitky 1. Žalobce se svou žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 1. 8. 2022 vedenou pod sp. zn. 25 Af 25/2022 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2022, č. j. 21122/22/5200-11434-701858 (dále jen „napadené rozhodnutí I.“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 4. 2015 č. j. 1257030/15/3211-50525-802334, doměřující žalobci za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 daň z příjmů právnických osob o částku 416 480 Kč a penále. Žalobou ze dne 13. 2. 2023 vedenou pod sp. zn. 25 Af 6/2023 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2022 č. j. 45392/22/5200-11434-711926 (dále jen „napadené rozhodnutí II.“), měnící dodatečný platební výměr správce daně na daň z příjmů právnických osob ze dne 3. 4. 2015, č. j. 1258368/15/3211-50525-802334 za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 tak, že doměřená daň se mění na částku 341 810 Kč, odpovídajícím způsobem bylo změněno i penále. Napadená rozhodnutí byla vydána poté, co krajský soud rozsudkem č. j. 22 Af 68/2016 – 31 z 6. 2. 2018 předchozí první rozhodnutí žalovaného z 15. 6. 2016 proti týmž dodatečným platebním výměrům zrušil a jeho rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud dne 19. 11. 2018, č. j. 2 Afs 2018 – 35, a poté, co krajský soud rozsudkem č. j. 25 Af 62/2019 – 43 z 28. 4. 2020 předchozí v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného z 15. 8. 2019 proti týmž dodatečným platebním výměrům opět zrušil a jeho rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 7 Afs 174/2020 - 37. 2. Žalobce vůči oběma napadeným rozhodnutím zopakoval svůj nesouhlas s navýšením výsledku hospodaření o 636 848 Kč a o 1 749 538 Kč, představující pohledávku za pronajímatelem z titulu provedených oprav, a snížení hospodářského výsledku o 120 000 Kč představující roční nájemné. Správce daně ani žalovaný nezohlednili dodatky k nájemní smlouvě, týkající se jednak změny nájemného, a dále závazku pronajímatele zaplatit žalobci pouze úpravy provedené nad rámec běžné údržby, nikoliv stavební úpravy, které se zavázal zaplatit až při skončení nájmu, pokud nebude pronajatá nemovitost žalobci prodána. Zjištění, která správce daně učinil, nemají oporu v provedených. Vůči rozhodnutí II. žalobce doplnil, že daňové orgány zaměňují opravy a úpravy pronajaté nenovosti a fakticky nezkoumaly, jaké práce, resp. náklady byly žalobcem vynaloženy. Podle žalobce šlo o stavební úpravy, z nichž některé nevyžadují ohlášení, a proto skutečnost, že žádné stavební úpravy nebyly ohlášeny, je irelevantní. Uvedl rovněž, že nedošlo k řádnému ukončení daňové kontroly z důvodu procesní vady při projednání zprávy o daňové kontrole. 3. Dále žalobce své námitky směřoval vůči napadenému rozhodnutí I., a to ke spornému výkupu šrotu. Zde se námitky shodují s námitkami uplatněnými v předchozích řízeních. Žalovaný, resp. správce daně, neprokázal důvodné pochybnosti a nedošlo tak k přechodu důkazní povinnosti. Žalobce zdůraznil, že postupoval obezřetně, a nemohl za to, že osoba prodávající šrot neměla povolení k pobytu na území České republiky, a tato skutečnost neznamená, že prodávající osobu nebylo možné identifikovat. Co se týká vytýkaných vážních lístků, není stanoven závazným právním předpisem jejich obsah, a žalobce v nich zachytil veškeré skutečnosti, které bylo podle zákona o odpadech zachytit třeba. Žalovaný vyslechl osoby, které zřejmě nezaplatily daň z příjmů a jejichž zájmy jsou tak protichůdné zájmům žalobce, žalovaný jim přesto uvěřil. 4. Žalobce nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka R. G., který vypovídal k událostem starým osm let a nelze po něm proto požadovat, aby si pamatoval podrobnosti. Prodlevu mezi konáním výpovědi a skutečnostmi, ke kterým byl svědek dotazován, přitom způsobil svou nečinností správce daně. 5. Žalobce tvrdil, že nebyl povinen pro uznatelnost nákladů prokázat osobu dodavatele; poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejm. rozsudky č. j. 5 Afs 132/2017-30 z 4. 7. 2018 a 10 Afs 181/2017-36 z 25. 10. 2018. 6. Žalobce namítl, že žalovaný postupoval chybně, pokud vyměřil ve vztahu k minimálním výdajům na dosažení zisku souvisejících s výkupem šrotu daň podle pomůcek. Pro tento postup nebyly splněny podmínky, neboť daňové orgány neprokázaly důvodné pochybnosti a nedošlo tak k přechodu důkazní povinnosti. Žalobce splnil svou povinnost a existenci výdajů správci daně doložil. Žalobce učinil vše, co po něm zákon vyžaduje, ztotožnil prodejce, zajistil jeho osobní doklad, podstatné údaje vypsal do vážních lístků, prodejci vážní lístky podepsali. Požadavek na identifikaci vozidla nemá oporu v právních normách. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 338/2017-208, přijatého sice ve věci DPH, leč aplikovatelného i na daň z příjmů, není ve věci rozhodná identifikace prodejce šrotu, ale to, že šrot žalobce vykoupil, což nebylo ze stany daňových orgánů zpochybněno. Příjmy z následného prodeje byly zahrnuty do příjmů žalobce 7. Vůči napadenému rozhodnutí II. žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem, že neprokázal nákladů vynaložených na dosažení zajištění a udržení příjmů. Vzhledem k tmu, že podle pomůcek byly žalobci uznány veškeré zaúčtované částky, tedy 1 061 745 Kč žalobce nemůže svou argumentaci více rozvést, neboť by brojil pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí II, což není přípustné. 8. Konečně žalobce ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítl prekluzi práva doměřit daň, když zrušená předchozí rozhodnutí žalovaného nemohla vyvolat účinky prodloužení prekluzivní lhůty. II. Stanovisko žalovaného 9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Napadená rozhodnutí považoval za zákonná a zopakoval argumenty v nich uvedené. K prekluzi práva stanovit daň žalovaný poukázal na ustanovení § 148 odst. 2 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, podle kterého se prodloužení lhůty pro stanovení daně váže na oznámení, nikoliv existenci opravného prostředku. 10. U žalobních bodů ve vztahu k napadenému rozhodnutí I. ve vztahu k námitkám k nájemnému, provedeným opravám a výkupu železného šrotu konstatoval, že námitky jsou zcela totožné s žalobní argumentací uplatněnou v žalobě proti v pořadí druhému rozhodnutí, krajský soud je v předchozím rozsudku shledal nedůvodnými, právní ani skutkový stav se nezměnil, a proto není důvod podle žalovaného o nich rozhodnout nyní jinak. K námitce k minimálním výdajům poukázal na „názorové veletoče“ žalobce. Žalobce se v obou předchozích žalobách dovolával zohlednění minimálních výdajů na dosažení zdanitelných příjmů, což, jak uvedl krajský sodu v předchozím druhém rozsudku, lze pouze v případě použití pomůcek. Tento pro žalovaného závazný právní názor potvrdil i Nejvyšší správní soud. Žalovaný proto stanovil za použití pomůcek esenciální výdaje. Pomůckami bylo žalobcem vykázané množství vykupovaného šrotu a jím vykázaná cena, neboť jiné množství ani jinou cenu nebylo možné zjistit. Uvedeným postupem došlo k poněkud absurdní situaci, kterou žalobce evidentně zcela přehlíží, kdy žalovaný akceptoval k vyčíslení esenciálních výdajů celou žalobcem v daňově uznatelných výdajích zaúčtovanou částku. Rozsáhlé argumentaci v žalobě žalovaný proto nerozumí. Žalovaný poukázal i na to, že ohledně prokázání dodavatele se žalobce mýlí. Žalobce byl povinen prokázat osobu dodavatele, jak Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku sp. zn. 1 Afs 170/2017 z 27. 9. 2017, následovaném např. sp. zn 10 Afs 32/2021 z 27. 9. 2022. Žalobci však byly i přes neprokázání pravých dodavatelů uznány sporné náklady na železný šrot v plné výši. 11. U žalobních bodů ve vztahu k napadenému rozhodnutí II. ve vztahu k námitce o neřádném ukončení daňové kontroly žalovaný poukázal na obecnost námitky, žádné procesní vady se nedopustil. Ve vztahu k nájemnému a provedeným opravám konstatoval, že námitky js