1 Ao 3/2010 — Nejvyšší správní soud

38 A 1/2023- 260 - text  23 38 A 1/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, 602 00 Brno zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph. D. sídlem Štěpánská 640/45, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, s. p. sídlem Na Pankráci 56, 145 05 Praha zastoupené advokátem JUDr. Martinem Janouškem sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2022, č. j. MD-36670/2021-130/52, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 2. 2023, č. j. MD-36670/2021-130/60, ve věci stavebního povolení takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 1. 2023 domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí ministerstva dopravy, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Drážního úřadu č. j. DUCR-44395/21/Nv ze dne 23. 8. 2021. Prvostupňovým rozhodnutím bylo vydáno stavební povolení v rozsahu objektů stavby dráhy pro stavbu „Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice – Přerov“. 2. Žalobce po obsáhlé rekapitulaci průběhu správního řízení a odůvodnění své aktivní legitimace vymezil následující námitky. A) Rozpor § 23a zákona č. 100/2001 Sb. se směrnicí EIA a nezákonnost stanoviska EIA 3. Žalobce upozornil, že v rámci odvolání upozornil na rozpor § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí (dále jen „zákon o EIA“) se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“), když podle jeho názoru bylo pro obchvat Přerova dálnicí D0136 vydání závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 podle § 23a zákona o EIA a podle nařízení vlády č. 283/2016 Sb. nezákonné, neboť jde o rozpor s účelem citovaného zákona o efektivní účasti dotčené veřejnosti, která se nemohla účastnit nového procesu EIA pro tuto stavbu, resp. nemohla se účastnit rozhodování o vydání tohoto závazného stanoviska EIA a především se směrnicí EIA. 4. Podle žalobce je nezbytné předložit Soudnímu dvoru EU k přezkoumání souladu zákona se směrnicí EIA. B) „Nezákonnosti zákona č. 413/2021 Sb.“ 5. Žalobce připomněl, že od 20. 11. 2021 platí změna § 23a odst. 3 zákona o EIA, kdy byla doplněna do tohoto ustanovení věta, že stanovisko EIA musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni. Navrhl, aby krajský soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení k přezkumu, zda toto ustanovení je v souladu s Ústavou a dále také k SDEU k přezkumu, zda toto ustanovení je v souladu se směrnicí EIA. C) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu ke koordinovanému závaznému stanovisku Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020, č. j. MMPr/204197/2020/STAV/ZP/Tes 6. Žalobce v rámci svého odvolání požádal o přezkum tohoto závazného stanoviska a upozornil dále žalovaného, že podmínka č. 33.2 napadeného stavebního povolení neobsahuje 6 požadavků na ochranu krajinného rázu. 7. V rámci přezkumu Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „KUOK“) svým stanoviskem ze dne 11. 1. 2022 přezkoumávané stanovisko změnil, kdy část koordinovaného závazného stanoviska na ochranu ovzduší doplnil o nové odůvodnění a v části ochrany pozemních komunikací jej doplnil o nový výrok zrušením bodů 8. a 9. koordinovaného stanoviska a doplnil jej o nové odůvodnění. Žalobce s výsledkem přezkumu nesouhlasil a upozornil žalovaného, že musí 6 požadavků koordinovaného stanoviska zahrnout do podmínky 33.2 stavebního povolení. 8. Žalobci není zřejmé, proč žalovaný původní znění podmínky 33.2 stavebního povolení na ochranu ovzduší mění, ačkoli obě verze jsou totožné. Dále žalobci není zřejmé, proč žalovaný uloženou podmínku 33.2 ve věci pozemních komunikací na základě výsledku přezkumu nevypustil. Konečně žalobci není zřejmé, proč se žalovaný nezabýval přezkoumatelným způsobem jeho odvolací námitkou o nezahrnutí 6 požadavků na zmírnění zásahu do krajinného rázu. D) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje ze dne 24. 4. 2017, č. j. KHSOC/06978/2017/PR/HOK 9. Žalobce v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí upozornil žalovaného, že prvostupňový orgán zařadil do podmínky 33.4 stavebního povolení ze 4 požadavků stanoviska KHS ze dne 24. 4. 2017 pouze 1 požadavek, chybí tak požadavek č. 2 a 3 na ochranu pitné vody a č. 4 na měření intenzit hluku během zkušebního provozu délky 6 měsíců na dálnici. Žalobce tak požádal o přezkum závazného stanoviska a žádal vložit 2 nové požadavky na důslednější ochranu veřejného zdraví. Ministerstvo zdravotnictví v rámci přezkumu potvrdilo stanovisko KHS a žádost žalobce o uložení nových dvou požadavků zamítlo. 10. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že v napadeném rozhodnutí doplnil podmínku 33.4 o chybějící požadavky č. 2 – 4 stanoviska KHS a vytvořil novou podmínku č. 43, do které s odkazem na rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2022, č. j. 3 As 304/2019-79 přidal 2 nové požadavky podle návrhu žalobce. 11. Žalobce souhlasí s doplněním jeho 2 nových požadavků, zásadní rozpor však vidí v tom, že požadavky KHS č. 2 - 4 nejsou zákonným způsobem zahrnuty do podmínky 33.4. Žalovaný sice uvádí, že požadavky do podmínky 33. 4 doplnil, ale tyto ve výroku napadeného rozhodnutí nikde žalobce nenašel. E) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku Magistrátu města Přerova ze dne 15. 10. 2020, č. j. MMPr/209342/2020/Ta-absence platného závazného stanoviska dle vodního zákona 12. Žalobce v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí požádal o zajištění přezkumu uvedeného závazného stanoviska a navrhl změnit 1 požadavek. Upozornil dále žalovaného, že do podmínek stavebního povolení nebyl zahrnut požadavek č. 1 (s 12 věcnými podpožadavky) a požadavek č. 2 závazného stanoviska, a sice, že platnost závazného stanoviska je 2 roky, tedy do 15. 10. 2022. KUOK svým stanoviskem ze dne 11. 1. 2022 předmětné závazné stanovisko potvrdil a zamítl návrh žalobce na změnu požadavku č. 5, neboť není zřejmé, co je myšleno „okrajem vodního toku“, když stávající sousloví zní „na březích vodních toků“ a toto sousloví je v souladu se zákonem. Zároveň KUOK sdělil, že není kompetentní řešit nezahrnutí požadavku č. 2 do stavebního povolení. Následně žalobce v rámci vyjádření se k novým podkladům rozhodnutí navrhl nový přezkum, přičemž KUOK sdělením ze dne 2. 9. 2022 obsah závazného stanoviska potvrdil. 13. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť bylo dne 5. 12. 2022 vydáno bez platného závazného stanoviska dle vodního zákona (platnost uplynula dne 15. 10. 2022). Podle žalobce došlo k porušení jeho práva na správnost postupu žalovaného, který po skončení platnosti stanoviska vydal napadené rozhodnutí, aniž měl platné rozhodnutí a aniž by vložil nové a platné stanovisko, k němuž by se účastníci mohli vyjádřit a zajistit tak případně jeho přezkum. 14. Žalovaný se přezkoumatelně nevyjádřil k nezahrnutí požadavku č. 1. F) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku Drážního úřadu ze dne 15. 10. 2020, č. j. DUCR-59137/20/Eh 15. Žalobce v rámci svého odvolání zdůraznil, že mezi doplněnými podklady nenalezl výsledek přezkumu stanoviska Drážního úřadu ze dne 15. 10. 2020, ačkoli v rámci odvolání požadoval přezkum všech závazných stanovisek. 16. Žalovaný podle žalobce v napadeném rozhodnutí uvedl, že Drážní úřad vydal své rozhodnutí v souladu se zákonem a je správné a že uložené požadavky je třeba převzít do rozhodnutí stavebního úřadu podle § 149 odst. 1 správního řádu. Zdůraznil, že žalobce není univerzálním ochráncem různých zájmů. 17. Žalobce má napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť ani jeden ze 4 požadavků Drážního úřadu není uložen mezi podmínkami stavebního povolení, ačkoli v rozhodnutí tvrdí opak. G) Absence aktuální rozptylové studie a studie o posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví; nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k přezkumu stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 18. Žalobce v podání došlém soudu dne 30. 1. 2023 [tedy v rámci lhůty k podání žaloby ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb. ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] doplnil žalobu o další námitku, kterou zaměřil proti postupu žalovaného, který zamítl žádost žalobce o zajištění vypracování nové rozptylové studie a dále proti postupu Ministerstva životního prostředí (dále tak