22 Af 2/2025 – Krajský soud v Ostravě

22 Af 2/2025- 60 - text  11 22 Af 2/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: VIADRUS a. s. sídlem Bezručova 300, 735 81 Nový Bohumín zastoupený společností Fiscalis s.r.o. sídlem U Klubovny 915, 156 00 Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025 č. j. 230/25/5100-41453-713295, ve věci zajišťovacích příkazů takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 1. 2025 č. j. 230/25/5100-41453-713295 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 35 250 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám společnosti Fiscalis s.r.o., sídlem U Klubovny 915, 156 00 Praha 5. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025 č. j. 230/25/5100-41453-713295, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 8. 11. 2024 č. j. 3831567/24/3200-80546-800365, č. j. 3832362/24/3200-80546-800365, č. j. 3832378/24/3200-80546-800365, č. j. 3832386/24/3200-80546-800365 a č. j. 3832395/24/3200-80546-800365, kterými byly žalobci vydány zajišťovací příkazy k zajištění dosud nestanovené daně z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období r. 2015, r. 2016, r. 2017, r. 2019 a r. 2020. Celková výše zajištěné daně za uvedená zdaňovací období činila 35 862 150 Kč. 2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1)Žalobce zpochybnil oprávněnost předpokladu budoucí daně odkazem na § 6a odst. 2 zák. č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách, ve znění platném do 5. 9. 2019 (dále jen „ZIP“), které obsahuje nedefinovaný termín „zachování majetku“. Tento termín vyložil Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 11. 2. 2020 č. j. 1Afs 269/2019-54, body 70, 84 a 85 tak, že jde o zachování majetku v podporovaném regionu, a nikoliv ve vlastnictví, v používání, ani v žádném jiném možném smyslu. Povinnost využívat a zachovat majetek ve svém majetku a v místě realizace (majetek, na který byla poskytnuta investiční pobídka) uložil ZIP až po novele účinné od 6. 9. 2019, která se na nyní řešený případ nevztahuje. Povinnost „využívat majetek“ (zachovat majetek ve výrobě nebo zachovat podpořenou hospodářskou činnost) nebyla do té doby v zákoně obsažena a nelze ji tedy libovolně nad rámec zákona dovozovat v neprospěch daňového subjektu. Podle žalovaného má vyvození údajně porušené povinnosti zachovat majetek ve výrobě dle § 6a odst. 2 ZIP podporovat také znění Nařízení komise ES č. 800/2008 ze dne 6. 8. 2008 (dále jen „nařízení komise ES“). Ze stejného textu tohoto nařízení však NSS v bodě 84 odkazovaného rozsudku dovodil, že povinnost zachovat majetek je povinností příjemce investiční pobídky udržet majetek v podporovaném regionu. NSS tedy učinil zcela jiný závěr než žalovaný. Stát i EU měli možná za cíl, aby se ve zvýhodněných regionech vyrábělo. K jeho dosažení však poskytovatel nestanovil příjemcům pobídky povinnost na podpořeném majetku vyrábět, jak žádá žalovaný, ale strukturu jiných konkrétních a podrobných pravidel. Není na žalovaném, aby tato pravidla revidoval a podle svých představ dotvářel další parametry. Názor žalovaného označil žalobce za překvapivý, nepředvídatelný a porušující zavedenou správní praxi, neboť u žalobce proběhly kontroly ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“) i finanční správy zaměřené na oprávněnost čerpání investiční pobídky slevou na dani, a to bez nálezu, a žádná kontrola se otázkou zachování výroby jako podmínky investiční pobídky buď nezabývala, nebo nedospěla k nálezu. Žalovaným uplatňovanou povinnost „zachovat majetek ve výrobě“ nezmiňuje nejen právní úprava, ale ani rozhodnutí MPO č. 109/2014 o příslibu investičních pobídek (dále jen „rozhodnutí MPO“). Pokud žalovaný shledal oporu pro svůj výklad v nařízení komise ES, pak žalobce namítl, že toto nařízení jej nezavazuje a ani na jeho případ nedopadá, když požaduje zachovat dotyčnou hospodářskou činnost v regionu pouze v případě výměny zařízení nebo vybavení, která zastarají v důsledku rychlých technologických změn. K tomu u žalobce nedošlo. Žalobce dále poukázal na to, že výrobu neukončil svévolně, ale v důsledku státem přijaté ekologické legislativy, jejímuž přijetí dal stát přednost před pokračováním podpořené výroby. Žalobce doplnil, že tato tvrzení uvedl také v odvolání a žalovaný se s nimi nevypořádal. 2)Žalobce vznesl námitky proti vypořádání odvolacích důvodů, kdy rozvinul argumentaci uvedenou již v předchozím žalobním bodě. 3)Žalobce zpochybnil výši zajišťované částky, neboť nebylo zohledněno, že pravidla pobídky byla z významné části i podle žalovaného dodržena a výroba byla na podpořeném majetku několik let prováděna, část tohoto vybavení je žalobcem nadále v regionu ekonomicky využívána, přičemž z hlediska cíle namítaného žalovaným není podstatné, jaké je konkrétně ekonomické využití, ale že jde o součást podnikání žalobce v regionu. Žalobce ukončil výrobu až v r. 2021, tedy po dvou, resp. fakticky více letech úspěšného provozování. Z požadovaných 5 let od dokončení běžela výroba na upravené lince 2 roky od právní fikce dokončení projektu v r. 2019, fakticky více než 4 roky, kdy byly investice dokončeny a v případě větší části podpořeného majetku 5 let. Smyslem pobídky nebylo podpořit zrovna provozování slévárny šedé litiny a výrobu kotlů, ale podnikání v regionu. Z rozhodnutí MPO vyplývá, že předmětem investiční akce je sice rozšíření výroby tepelné techniky, ale jinak je podstatné pouze to, že spadá do oboru zpracovatelského průmyslu a že se uskuteční v regionu Karviná, tj. znevýhodněném regionu s vysokou mírou nezaměstnanosti. Podpořené logistické centrum prakticky funguje dodnes, obráběcí centra fungovala přes 5 let od uvedení do provozu a 2 roky od formálního termínu dokončení investice a montážní linka radiátorů 4 roky. Došlo tedy alespoň k částečnému naplnění pravidla uplatňovaného žalovaným, fakticky však k úplnému splnění 5letého fungování většiny součástí. Žalobce proto namítl, že žalovaný měl na věc aplikovat princip proporcionality. 4)Žalobce zpochybnil obavu z nedobytnosti daně. V bodě 51 napadeného rozhodnutí označil žalovaný za jeden ze zásadních důvodů pro vydání zajišťovacích příkazů skutečnost, že na nemovitostech vlastněných žalobcem váznou věcná břemena a zástavní práva. Prvostupňový správní orgán skutečně na některých nemovitostech nalezl vyznačená zástavní práva bank, které řádně obeslal a z jejichž odpovědí zjistil, že zástavní práva již žádné závazky žalobce vůči bankám nezajišťují a banky už ani nevedou z titulu daných úvěrových smluv příslušné účty a neevidují žádné pohledávky vůči žalobci, žalobce u nich nemá žádné produkty a tedy ani úvěr. Tato fakta správní orgány obou stupňů nijak nevyhodnotily a k odvolací námitce se žalovaný nevyjádřil. K existujícím věcným břemenům žalobce namítl, že tato v celkovém kontextu hodnotu žalobcových nemovitostí zvyšují, neboť spočívají v právu provozování páteřních inženýrských sítí (rozvody elektřiny, plynovody, horkovody, vodovody, kanalizace a datové rozvody) a železniční vlečky a s tím spojeném právu vstupu a vjezdu na pozemky uvnitř průmyslového areálu. Existence těchto sítí umožňuje dodávky všech uvedených médií pro žalobce, a tedy kompletní průmyslové a jiné využití areálu. Uvedené je zřejmé ze zápisů v katastru nemovitostí, které znějí „právo umístění a provozování inženýrských sítí, právo vstupu a vjezdu v souvislosti se zřizováním, provozováním, opravami, údržbou, změnami nebo odstraňováním inženýrských sítí“ (např. LV 2580). Žalobce shrnul, že v době vydání zajišťovacích příkazů vlastnil zastavitelné a případě zpeněžitelné nemovitosti, jejichž hodnotu (pozemky cca 68 000 000 Kč a stavby cca 56 000 000 Kč) vzhledem k případné úhradě dluhu cca 36 000 000 Kč finanční správa nevzala v úvahu, a vlastně ani nezjišťovala. Závěrem žalobce uvedl, že zásadní otázkou ve vztahu k důvodnosti obavy z nedobytnosti daně je zpeněžitelný majetek žalobce jako případného daňového dlužníka a fakt, zda tento majetek postačuje k úhradě případě doměřené částky daně. Potenciální daň činí necelých 36 000 000 Kč a proti tomu stojí majetek žalobce, a to peněžní prostředky 21,7 mil Kč, zásoby 3,4 mil. Kč, hmotné movité věci 7 mil. Kč, pohledávky 1,7 mil. Kč, pozemky 68 mil. Kč, stavby 56 mil. Kč. Celkový majetek žalobce vyčíslil na 157,8 mil. Kč a uzavřel, že zpeněžitelný majetek převyšoval částku potenciálního daňového nedoplatku o cca 121 mil. Kč, což je podle žalobce dostatečná záruka budoucí dobytnosti daně. Tuto argumentaci uvedl žalobce již v odvolání a žalovaný se s ní v bodě 56 napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal. 3. Žalovaný ve vyjádření uvedl: - K žalobní