65 Af 9/2024 – Krajský soud v Ostravě

65 Af 9/2024- 37 - text  16 65 Af 9/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: A. d. s.r.o., IČO X sídlem G. Š. 975/40, X P. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2024, č. j. 8740/24/5200-11434-711938, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Věc se týká úroků z tzv. korunových dluhopisů emitovaných žalobkyní na sklonku roku 2012 a vyloučených správcem daně z daňově účinných nákladů. 2. Krajský soud již dříve rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 60 Af 4/2022-42, zamítl žalobu téže žalobkyně, jíž napadala rozhodnutí žalovaného týkající se doměření daně z příjmů právnických osob (dále „daň“) za zdaňovací období od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 a od 1. 4. 2014 do 31. 3. 2015. Nyní napadené rozhodnutí se týká dalších zdaňovacích období. 3. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále „správce daně“) třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 15. 12. 2022 doměřil žalobkyni daň za zdaňovací období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2016 ve výši 788 500 Kč, za zdaňovací období od 1. 4. 2016 do 31. 3. 2017 ve výši 964 250 Kč a za zdaňovací období od 1. 4. 2017 do 31. 3. 2018 ve výši 1 760 160 Kč, tj. celkem 3 512 910 Kč. Ve všech případech taktéž stanovil penále. Důvodem vydání dodatečných platebních výměrů bylo zjištění, že žalobkyně zahrnula do daňově účinných nákladů úroky z korunových dluhopisů emitovaných v roce 2012, přičemž v řízení týkajícím se této daně za zdaňovací období od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 bylo žalovaným konstatováno, že žalobkyně neprokázala ekonomické opodstatnění emise těchto dluhopisů, tj. že by emise těchto dluhopisů vedla k bezprostřednímu získání finančních prostředků v rámci podnikatelské činnosti žalobkyně, a tedy že by měl v jejím případě měly v posuzovaných zdaňovacích obdobích dluhopisové úroky charakter výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZDP“). 4. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a dodatečné platební výměry potvrdil. B) Shrnutí obsahu žaloby a vyjádření žalovaného Žaloba 5. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se podle žalobkyně v rozhodnutí nedostatečně zabýval tím, zda jsou posuzovaná zdaňovací období v některém významném ohledu odlišná od období předcházejících, zda blízkost těchto zdaňovacích období k období následné koupě nemovitých věci, tj. objektů ve V. a P., v roce 2020 založila přímou a bezprostřední souvislost mezi výdaji na úroky z korunových dluhopisů a budoucími příjmy z užívání nemovitostí, a zda pohledávka z titulu poskytnuté zálohy na koupi nemovitostí nabyla charakteru standardního a ekonomicky přiměřeného aktiva, jestliže se následně započetla oproti koupi uvedených nemovitostí. 6. Dále žalobkyně namítala, že daňové řízení nebylo vedeno řádně, přičemž standardním provedením alespoň minimálních úkonů by správce daně zjistil skutečnosti zásadní právě pro nyní posuzovaná zdaňovací období, konkrétně to, že zafixováním kupní ceny předmětných nemovitostí na částku 75 mil. Kč si žalobkyně zajistila výraznou ekonomickou výhodu oproti cenám, za které by jinak nemovitost v době koupě kupovala (obvyklá cena v době koupě by byla významně vyšší, nejméně dvojnásobná, a bezezbytku by pokrývala i náklady spojené s emisí dluhopisů). Absencí úkonů daňového řízení byla žalobkyně krácena na svém právu navrhovat výslechy svědků či třetích osob, jejichž názory by mohly zásadně změnit náhled na ekonomický smysl transakcí. Rozdíl 58 mil. Kč mezi cenou zafixovanou v roce 2012 a tržní cenou daných nemovitostí v roce 2019 je podle žalobkyně snad dostatečným důkazem ekonomického smyslu celé transakce. Postavit obdobné objekty „na zelené louce“ v letech 2020 či 2021 by pak podle žalobkyně převyšovalo i hodnotu 133 mil. Kč z roku 2019, pokud by se vůbec našel odpovídající pozemek. Tuto jednoduchou úvahu si mohl správce daně učinit sám a při standardním daňovém řízení by byla žalobkyně schopna tato svá tvrzení prokázat. 7. Žalovaný a před ním i správce daně podle žalobkyně v průběhu předchozích daňových řízení měnili svůj náhled na to, co podle nich vlastně žalobkyně emisí sledovala. Žalobkyně v průběhu daňových řízení dostatečně zdůvodnila, proč byla emise dluhopisů v období, kdy byla provedena, jednoznačně ekonomicky přínosnou, smysluplnou a pochybnosti správce daně neopodstatněné. Bohužel správce daně ani k jednomu z jejích argumentů nepřihlédl. 8. Dále žalobkyně uvedla, že již v předchozím daňovém řízení dostatečně vysvětlila načasování emise dluhopisů právě v závěru roku 2012 – nutnost řešení dopadů neschopnosti polských odběratelů dostát svým závazkům, což vedlo k potřebě tvorby opravných položek a budoucího odpisu pohledávek za min. 25 mil., avšak správce daně (zaujatý vlastním názorem) vyhodnotil tyto informace jako nedostatečně vysvětlující ekonomický smysl transakce. 9. Následně žalobkyně jiným slovy zopakovala již uvedenou argumentaci znovu ve formě komentářů k odstavcům 46 až 66 žalobou napadeného rozhodnutí. Za nesprávný označila závěr žalovaného, že emisí dluhopisů nezískala žádný nový zdroj pro realizaci svých podnikatelských záměrů, požadavek prokázání potřeby emise dluhopisů právě v prosinci 2012 označila za neadekvátní a za neakceptovatelný označila závěr žalovaného, že záloha na koupi nemovité věci nebyla způsobilá v budoucnosti generovat výnos. Žalobkyně zdůraznila, že kupní smlouva na nemovitosti uzavřená v roce 2020 byla realizována za cenu sjednanou již ve smlouvě o smlouvě budoucí z roku 2012, kupní cena byla uhrazena zápočtem zálohy poskytnuté kupujícím v roce 2012 za reálně odkoupené nemovitosti v roce 2020, přičemž tato záloha byla financována z výnosu emise dluhopisů. Skutečnost, že k zápočtu došlo, podle žalobkyně potvrzuje reálnou existenci a hodnotu této zálohy jako finančního zdroje. Záloha na koupi nemovité věci generovala majetkový prospěch spočívající v rozdílu mezi skutečnou kupní cenou (133 mil. Kč) z roku 2020 a zafixovanou kupní cenou podle smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2012 (75 mil. Kč), jakož generovala i výnos z úspory nájemného od data koupě nemovitostí. V těchto nemovitostí se přitom odvíjí činnost, kterou by žalobkyně nemohla vykonávat bez speciálně upravených nemovitostí pro skladování nebezpečných výrobků. 10. Závěr žalovaného o neměnnosti zjištění z kontroly roku 2013/2014 a jejich automatický přenos na všechna následující období je podle žalobkyně v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva, neboť v jiných kauzách postupoval žalovaný odlišně (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2022, č.j. 65 Af 45/2020-66). 11. Za nepochopitelný označila žalobkyně závěr žalovaného, že úhrada dluhopisů k datu 20. 12. 2012 byla jen „formálním úkonem“, neboť neexistuje právní rámec, který by nekladl naroveň úhrady závazků zápočtem s bezhotovostními převody. Taktéž je nepochopitelné tvrzení žalovaného, že transakce spočívající ve výplatě úroků měla pouze navodit daňovou uznatelnost nákladových úroků. Není však jasné, proč by se tak dělo, když sám žalovaný ví, že od roku 2005 již pro daňovou uznatelnost úroků z dluhopisů není úkon úplaty úroku potřeba. Způsob, jakým došlo k provedení transakcí, byl podle žalobkyně odůvodněn naplněním dohod s financující bankou, podle které závazky v režimu podřízeného dluhu měly být vypláceny jednateli žalobkyně až jako ty poslední v řadě. K této skutečnosti ale nebylo přihlédnuto. 12. Žalobkyně dále nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že se financováním rekonstrukce nemovitostí a následným přeúčtováním nákladů započtením na předplacené nájemné připravila o prostředky, které mohla využít jinak ve prospěch svého podnikání, neboť tento závěr pomíjí specifika její podnikatelské činnosti, zejména skutečnost, že rekonstrukce nemovitostí byla prováděna výlučně pro potřeby konkrétního nájemce, a to z důvodu skladování nebezpečných výrobků. V této souvislosti je logické, aby pronajímatel zajistil dlouhodobost nájemního vztahu například formou předplaceného nájemného. Následně žalobkyně rozvíjela další úvahy svědčící ve prospěch svého rozhodnutí nezůstat jen nájemcem, nýbrž odkoupit nemovitosti do svého vlastnictví. 13. Dále se žalobkyně pozastavila nad tvrzením žalovaného, že ani v okamžiku koupě nemovitostí nebyla úhrada zálohy fakticky realizovaná, neboť byla započtena dohodu stran. V okamžiku uzavření kupních smluv na nemovitosti ale došlo k nabytí nemovitostí žalobkyní za kupní cenu 75 mil. Kč bez DPH, přičemž z této kupní ceny bylo 50 mil. Kč započteno proti předchozí záloze poskytnuté jako protiplnění proti pohledávce z upsaných dluhopisů. 14. Taktéž podle žalobkyně nelze souhlasit s žalovaným,