2 Azs 76/2015 — Nejvyšší správní soud

72 A 6/2025- 30 - text  8 72 A 6/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobkyně: D. B., státní příslušnost: Republika Uzbekistán bytem X zastoupená advokátem Mgr. Faridem Alizeyem sídlem Stodolní 7, 702 00 Ostrava proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2025, č. j. MV-125025-4/SO-2025, ve věci zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila usnesení ministerstva vnitra z 20. 6. 2025, č. j. OAM-27359-9/TP-2024. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o trvalý pobyt podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), protože žalobkyně nedoložila doklad o znalosti českého jazyka na úrovni A2. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že rozhodnutí je formalistické a že ji ministerstvo mělo vyzvat k odstranění vad podle § 37 správního řádu a poskytnout jí přiměřené poučení. Žalobkyně ministerstvu oznámila, že bude absolvovat zkoušku z českého jazyka v březnu 2025, a proto mělo vyčkat, až žalobkyně zkoušku složí. Rozhodnutí ministerstva bylo předčasné, mělo si samo zjistit, jestli žalobkyně zkoušku A2 složila. Správní orgány zneužily správní uvážení, rozhodnutí neodůvodnily a žalovaná ignorovala odvolací námitky. Správní orgány měly žalobkyni poučit o možnosti přerušení řízení. Žalobkyně ve správním řízení namítala, že rozhodnutí je nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života, odloučí ji od rodiny a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. 3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na napadené rozhodnutí, protože žalobní námitky se shodují s odvolacími. Ministerstvo ve správním řízení žalobkyni individuálním způsobem, řádně a srozumitelně o všem potřebném poučilo. Řádné poučení obsahovala i výzva k odstranění vad žádosti z 11. 11. 2024, kterou žalobkyně převzala 14. 11. 2024. Výzva objasnila pochybnosti, které ministerstvo mělo, a poučila žalobkyni, jaký doklad má doložit a že od 1. 9. 2021 se pro získání trvalého pobytu požaduje znalost českého jazyka na úrovni A2 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky. Ministerstvo nemůže čekat donekonečna na doložení předepsaného dokladu o znalosti jazyka. Ministerstvo zahájilo správní řízení na základě žádosti žalobkyně, a proto je správní řízení v první řadě ovládáno zásadou dispoziční a nikoli vyšetřovací, jak namítal zástupce žalobkyně v žalobě. Ministerstvo nemělo žádnou povinnost zjišťovat, jestli žalobkyně zkoušku složila. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala i dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, i když je žalobkyně ve správním řízení nenamítala a ministerstvo je nezjišťovalo. Nyní se rozhoduje o prodloužení mezinárodní ochrany žalobkyně ve formě doplňkové ochrany. Spravedlivý proces je zaručen možností soudního přezkumu rozhodnutí. 4. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované. 5. Sporné byly otázky přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, porušení práva na poučení, zda ministerstvo žalobkyni vyzvalo k doplnění žádosti v souladu se zákonem, jestli vydalo rozhodnutí předčasně, jestli mělo řízení přerušit, jestli bylo rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně a jestli došlo ke zneužití správního uvážení a porušení práva na spravedlivý proces. 6. Ministerstvo v usnesení z 20. 6. 2025 výstižně vysvětlilo, že žalobkyně podala 25. 9. 2024 žádost o povolení trvalého pobytu a doložila pouze pět z osmi náležitostí podle § 70 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „ZPC“). Žalobkyně chybějící tři náležitosti doložila, avšak doklad o jazykové zkoušce neodpovídal účinné právní úpravě. Do 31. 8. 2021 stačilo prokázat podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 31/2016 Sb., o prokazování znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu (dále jen „nařízení vlády č. 31/2016 Sb.“), znalost českého jazyka na úrovni A1, avšak od 1. 9. 2021 již šlo o úroveň A2 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky. Ministerstvo ve výzvě z 11. 11. 2024 žalobkyni vyzvalo k doložení požadované znalosti jazyka a podrobně ji poučilo v souladu s § 45 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně ministerstvu doložila přihlášku na zkoušku (na úrovni A2), která se měla konat 8. 3. 2025. Do dne vydání usnesení 20. 6. 2025 žalobkyně nedoložila doklad prokazující znalost českého jazyka na úrovni A2. Šlo o podstatnou vadu žádosti a náležitost stanovenou zákonem a žalobkyně tuto vadu neodstranila. Proto ministerstvo řízení zastavilo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. 7. Žalovaná v rozhodnutí o odvolání uvedla, že žalobkyně není vyjmenovaná mezi osobami, od kterých se v souladu s § 70 odst. 5 ZPC doklad prokazující znalost českého jazyka nevyžaduje, a proto ho byla povinna doložit podle § 70 odst. 2 písm. h) ZPC. Podle žalované ministerstvo postupovalo v souladu se zásadami správního řízení, ustanoveními správního řádu, ZPC, mezinárodními závazky a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Nešlo o formalistické postupy. Ministerstvo přihlédlo ke všem okolnostem věci a opatřilo si všechny potřebné podklady rozhodnutí. Rozhodnutí obsahuje potřebné úvahy a odůvodnění v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně během správního řízení žádné námitky nevznesla. 8. Žalobkyně byla ve výzvě poučena konkrétně i o nové právní úpravě požadavku na zkoušku na úrovni A2. Protože šlo o řízení na žádost, žalobkyně byla povinna doložit náležitosti žádosti, tj. hodnověrný bezvadný doklad o znalosti českého jazyka na úrovni A2. Informace o budoucím konání zkoušky tímto dokladem nebyla. Ministerstvu neukládá zákon povinnost zjišťovat „výstup“ ze zkoušky z úřední povinnosti; pokud by tomu tak bylo, nevyzývalo by žalobkyni k jeho doložení. Negativní následky nedoložení zákonem požadovaných dokladů jdou k tíži žalobkyně (srov. rozsudek NSS č. j. 7 Azs 345/2019-22). Rozhodnutí nemohlo být pro žalobkyni překvapivé. 9. Domnělá nečinnost ministerstva byla zapříčiněna datem konání zkoušky a následnou pochopitelnou vstřícnou snahou ministerstva (v souladu s § 4 odst. 1 správního řádu) poskytnout žalobkyni dostatečný čas k doložení požadovaného dokladu. Žalobkyně nepodala žádost o přerušení řízení, jak předvídá § 64 odst. 5 správního řádu. Ministerstvo poučilo žalobkyni o nutnosti složit zkoušku A2 ve výzvě z 11. 11. 2025. 10. Žalovaná neshledala formalismus v postupu ministerstva, protože žalobkyně nepopřela ústavní konformitu dotčených ustanovení ZPC (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 180/2018-51). V případě zastavení řízení ministerstvo nemělo povinnost dát žalobkyni možnost seznámit se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. 11. Žalovaná neshledala porušení práva na spravedlivý proces. Ministerstvo vedlo správní řízení nestranně, nezávisle, spravedlivě a s ohledem na povahu věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni přiměřeně poučilo. 12. Ministerstvo nebylo povinno zkoumat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života, protože šlo o procesní rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9 A 176/2017-43). Přesto žalovaná doplnila, že žalobkyně v tomto směru žádné skutečnosti neuváděla a nebyly ani zjištěny. Žalobkyně má nadále možnost pobývat na území České republiky (dále také jen „ČR“ nebo „území“) se svými rodinnými příslušníky, proto nedojde k zpřetrhání sociálních, ekonomických či kulturních vazeb. Podle výpisu z evidence cizinců žalobkyně na území pobývá na základě fikce udělené mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany a má možnost podat si novou žádost o udělení trvalého pobytu při splnění zákonných podmínek. Usnesením ministerstva o zastavení řízení nebylo dotčeno žádné právo žalobkyně podle Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. U žalobkyně nenastaly žádné individuální okolnosti, kvůli kterým by zastavení řízení o žádosti zasáhlo nepřiměřeně do jejích práv nebo práv rodinných příslušníků na soukromý a rodinný život. Podle rozsudku NSS č. j. 5 Azs 46/2008-71 by do soukromého a rodinného života zasáhlo rozhodnutí, které by žalobkyni uložilo dlouhodobý zákaz pobytu anebo rozhodnutí, které by žalobkyni uložilo vycestování z ČR. Ministerstvo takové povinnosti žalobkyni usnesením o zastavení řízení neuložilo. 13. Soud dospěl k závěru, že žaloba není d