1 As 131/2014 — Nejvyšší správní soud

74 A 7/2025- 23 - text  9 74 A 7/2025 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: K. B. bytem PX zastoupen advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě na přezkum rozhodnutí – přestupek ze dne 13. 3. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Vsetín, Odbor správních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 12. 2024, poř. č. X, sp. zn. X, jenž nabylo právní moci 25. 3. 2025, uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky X zapsaný v registru silničních vozidel dle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť nezjištěný řidič dne 19. 3. 2024 v 19:46 hod. na pozemní komunikaci v obci Ústí, na silnici I/57 v úseku 130,7 km až 130,4 km ve směru jízdy na obec Vsetín řídil uvedené vozidlo, se kterým překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci (50 km/h) stanovenou zákonem o silničním provozu, kdy v měřeném úseku byla automatickým technickým prostředkem (stacionární radar) bez obsluhy naměřena rychlost vozidla 84 km/h po odečtu tolerance 3 km/h. Žalobce porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a jeho jednání bylo kvalifikováno jako přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 5 500 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč. 2. Odvolání žalobkce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil v části výroku I. o vině, a to pouze ve vztahu k vymezení způsobu měření rychlosti, a to místo okamžité rychlosti na rychlost průměrnou. Ve zbylé části rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. Argumentace stran 3. Žalobce se domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Dle žalobce nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla (žalobcem), které tak bylo zahájeno nezákonně. Nebyla splněna ani jedna z podmínek § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, nedošlo totiž k situaci, kdy by správní orgán I. stupně nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a nedošlo ani k situaci, kdy by řízení o přestupku bylo zastaveno. Správní orgán I. stupně naopak vyhotovil oznámení o zahájení řízení o přestupku řidiče, čímž prokázal, že zjistil dostatek skutečností pro zahájení řízení proti řidiči (toto řízení se snažil zahájit doručením oznámení o zahájení řízení). Řízení proti řidiči však nebylo zastaveno. Správní orgán I. stupně přistoupil k potrestání provozovatele vozidla v situaci, kdy současně identifikoval řidiče a zahájil proti němu řízení, nebo se o to minimálně pokusil. Skutečnost, že se nepodařilo doručit předvolání k ústnímu jednání, nezakládá důvod pro aplikaci režimu odpovědnosti provozovatele podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, ale představuje pouhou procesní komplikaci v řízení proti řidiči, která však není důvodem k potrestání provozovatele vozidla. Zároveň je dle žalobce nejisté, co mínil správní orgán I. stupně tím, že zaslání oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání bylo bezvýsledné. Z rozhodnutí není zřejmé, proč bylo doručení bezvýsledné, zda nebylo možné ani dovodit fikci doručení proto, že by nebylo možné zanechat v poštovní schránce poučení, nebo zda byla dána jiná překážka. Rozhodnutí tak není v této části dostatečně odůvodněno. 4. Dále žalobce namítal, že rychloměr je umístěn v úseku silnice, kde je nejvyšší dovolená rychlost upravena místní úpravou na 70 km/h. Žalobce navrhl k prokázání svého tvrzení předvolat řidiče k ústnímu jednání, aby mohl existenci dopravní značky dosvědčit. Žalovaný však vyšel z vyjádření Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „ŘSD“), které uvedlo, že „v uvedeném místě není umístěna dopravní značka B20a (70 km/h)“. Žalobce považuje způsob vypořádání své námitky za zcela nedostatečný, ŘSD totiž není relevantním subjektem, který by se mohl k dopravnímu značení vyjadřovat. Dle § 77 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu rozhoduje o stanovení místní úpravy na silnici I. třídy krajský úřad. Žalovaný založil své rozhodnutí na vyjádření úřadu, který není ke zjišťované skutečnosti relevantní, neboť není úřadem, který by o umístění dopravního značení rozhodoval. Navíc samotná odpověď není zcela relevantní ke zjišťované skutečnosti, protože se omezuje na tvrzení, že dopravní značka není umístěna v „uvedeném místě“, tj. v úseku silnice I/57 130,7 km až 130,4 km. To však nevylučuje, že dopravní značka je umístěna před tímto úsekem silnice, avšak má působnost v tomto úseku. Žalovaný nebyl povinen provést právě žalobcem navržený důkaz, avšak pokud jej neprovedl, byl povinen tvrzení žalobce vyvrátit na základě důkazů jiných. Důkaz vyjádřením ŘSD však není relevantní, protože ŘSD úpravu rychlosti na silnici I. třídy nestanoví. Námitka spočívající v odlišné úpravě nejvyšší dovolené rychlosti tak nebyla vyvrácena. 5. Konečně žalobce namítal vadu rozhodnutí v tom, že nebyla splněna podmínka měření dle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Žalobce na tuto vadu upozornil v průběhu správního řízení, žalovaný ji vypořádal odkazem na webovou stránku založenou ve spise, vytvořenou dne 8. 12. 2017, změněnou dne 11. 12. 2023. Na této webové stránce je vskutku úsek „Ústí, silnice I/57, mezi 130,4-130,7 km“ uveden, avšak v jiném kontextu, než tvrdí žalovaný. Na webové stránce je uvedeno, že jmenuje „Místa určená Policií České republiky k automatizovanému úsekovému měření rychlosti a měření okamžité rychlosti vozidel Městskou policií Vsetín“. Návštěvník stránky je tak dle žalobce informován pouze o tom, že policie dala souhlas (dle § 79a zákona o silničním provozu) s měřením v tomto úseku. Nejedná se však o informaci, že automatický prostředek pořizující záznam byl fakticky zřízen. Dle žalobce rozhodne-li se městská policie o tom, že bude v určitém úseku měřit rychlost, nejprve si vyžádá souhlas policie s měřením v tomto úseku a teprve následně, obdrží-li povolení k měření, postaví rychloměr. Opačný přístup by byl dle žalobce nejen nelogický, ale rovněž v rozporu s péčí řádného hospodáře. Zajištění souhlasu od policie (určení místa měření) tak musí být logicky krokem, který předchází samotnému zřízení stálého technického systému. V tomto případě tak byla veřejnost informována právě jen o tomto prvém kroku. Na základě poskytnuté informace sice bylo možné předpokládat, že v budoucnu takový systém zřízen bude, informace o tom, že již zřízen byl, však zvěřejněna nebyla. Právě tato informace je však vyžadována ustanovením § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. 6. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že správní orgán I. stupně se pokusil doručit na obě žalobcem uvedené adresy tvrzeného řidiče i přes to, že žalobce nijak nereagoval na výzvu správního orgánu I. stupně o doplnění data narození sdělené osoby. Ani jeden z doručovacích pokusů nebyl úspěšný, zásilka ze Slovenska i ČR se vrátila z důvodu, že adresát je neznámý. Správní orgán I. stupně se pokusil dalším šetřením i za součinnosti Policie ČR vyhledat adresu sdělené osoby, ovšem neúspěšně. Vzhledem k tomu, že sdělený řidič není českým státním příslušníkem, nebylo možné aplikovat fikci doručení na adresu v Praze, kterou se navíc ani nepodařilo verifikovat jako faktickou adresu. V případě doručování do ciziny se pak fikce uplatňuje v případě dle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu, tedy pouze v případě, že je osobě doručována výzva dle odst. 1 téhož ustanovení, nikoliv tedy v případě oznámení o zahájení řízení. V nyní projednávané věci za situace, kdy žádná ze zásilek nebyla sdělenému řidiči doručena, a to ani na fikci, tak nelze uzavřít, že by bylo se sděleným řidičem zahájeno řízení o přestupku, které by následně bylo nutné zastavovat. Proto správní orgán I. stupně věc usnesením odložil dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), jelikož se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě. Skutečnost, že žalobce označil za řidiče osobu, která je nekontaktní a nepřebírá zásilky, nemůže jít k tíži správních orgánů. K rozporovanému vyjádření ŘSD žalovaný uvedl, že mu není zcela jasné, o co by bylo věrohodnější vyjádření řid