78 Az 12/2026 – Krajský soud v Ostravě

78 Az 12/2026- 23 - text  8 78 Az 12/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: M. Ő., narozený dne X státní příslušnost: Turecká republika pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2026, č. j. X takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Cizinecká policie při kontrole na hranicích s Německem dne 29. 10. 2025 zjistila, že žalobce nedisponuje platným dokladem totožnosti a povolením k pobytu na území ČR a byl mu odepřen vstup do Německa, proto jej zadržela, zajistila a umístila v zařízení pro zajištění cizinců (dále „ZZC“) za účelem realizace správního vyhoštění. To bylo žalobci uloženo rozhodnutím ze dne 20. 11. 2025 a současně stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a dalších smluvních států, v délce 1 roku. Po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění požádal žalobce dne 25. 11. 2025 o udělení mezinárodní ochrany, načež žalovaný usoudil, že jsou oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, a že nebude se správními orgány spolupracovat, a proto dne 1. 12. 2025 rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o (pře)zajištění žalobce v ZZC do doby předpokládaného skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně možného soudního přezkumu, s dobou trvání zajištění 110 dnů, tj. do 14. 3. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nijak nebrojil. Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2026 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu v žádné formě. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, která je zdejším soudem projednávána pod sp. zn. 78 Az 6/2026. 2. V záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 12. 3. 2026 žalovaný podle § 46a odst. 5 zákona o azylu prodloužil dobu trvání zajištění žalobce v ZZC o dalších 53 dnů, tj. do 6. 5. 2026, a to s odůvodněním, že u žalobce trvají důvody zajištění v ZZC a 60denní lhůta pro rozhodnutí soudu o žalobě ve věci mezinárodní ochrany skončí dne 1. 5. 2026. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 3. Žalobce se žalobou domáhal, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby jeho zajištění v ZZC. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí žalovaný podle žalobce porušil řadu ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 4. Dále podle žalobce nebyly splněny podmínky § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Předně žalovaný přesvědčivě neprokázal, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o azyl pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, neprokázal, že by v případě žalobce nebylo možné účinně uplatnit některé ze zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu a detenci v ZZC aplikoval jako preferovanou formu zajištění, ačkoli přednost by měly mít alternativy. Měl-li žalovaný pochybnosti o motivech žádosti žalobce, měl jej umístit do otevřeného pobytového střediska, které nelze bez vědomí žalovaného opustit a aktivně zkoumat možnost uložení alternativ. Žalovaný ale žalobce ani nevyslechl a omezil se jen na zjištění cizinecké policie v předchozím řízení, z nichž nadto nereflektoval skutečnosti svědčící v žalobcův prospěch (např. že žalobce od počátku se správními orgány aktivně spolupracuje). Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. C) Posouzení věci krajským soudem 6. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS]. Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS), avšak existenci takových v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neshledal. 7. Soud o žalobě rozhodl podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu bez nařízení ústního jednání. Porušení správního řádu 8. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí kromě obecných náležitostí podání podle § 37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní náležitosti stanovené v § 71 odst. 1 s. ř. s., mezi nimiž je pod písmenem d) tohoto ustanovení uvedena identifikace žalobních bodů. Z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a dle které se soud při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce tvrdí. Soud tak není povinen, ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení domýšlet či doplňovat, neboť by tím porušil zásadu rovnosti stran a přestal být nestranným rozhodčím sporu (viz např. usnesení NSS ze dne 24. 8. 2020, č. j. 4 Azs 206/2020-38). 9. Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se NSS ve svých rozhodnutích zabýval mnohokrát. Již v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, rozšířený senát NSS vyjádřil, že „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“ 10. V posuzované věci ale výtky proti postupu žalovaného, shrnuté v bodě II. žaloby, představují většinou jen výčet typových vad, resp. nezákonností, „konkretizovaných“ jen odkazem na zákonné ustanovení, aniž by z nich byly seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce. Tvrzení, že žalovaný porušil § 2 odst. 2 správního řádu tím, že nepostupoval v souladu se zákony, § 3 správního řádu tím, že nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a § 68 odst. 3 správního řádu tím, že v odůvodnění rozhodnutí nedostatečně hodnotil podklady a nevyložil aplikované právní předpisy, jsou totiž zcela obecná a ve vztahu ke konkrétnímu případu nic nevypovídající, takže z nich nelze pochopit, co konkrétně měl žalovaný právě v posuzované věci nezjistit, v jakém směru měly přetrvat pochybnosti o skutkovém stavu a co konkrétně činí odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečným. Takto formulovanou žalobu by mohl podle krajského soudu podat jakýkoliv žalobce proti jakémukoli rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany (viz rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 Azs 346/2016-24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34). Krajský soud tak uzavírá, že uvedená kritická hodnocení žalobce nelze pro absenci alespoň minimální míry individualizace považovat za žalobní body splňující požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. 11. Další námitky uvedené v bodě II. žaloby lze sice za žalobní bod považovat, je však třeba ve vztahu k nim připomenout závěr rozšířeného senátu NSS uvedený v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, že „jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně – v mezích této formulace – v průběhu řízení dále doplněn.“ Žalobce přitom i u výtek porušení dalších ustanovení správního řádu zůstal ve velmi obecné rovině. Míra podrobnosti vypořádání krajským soudem tak bude odpovídat míře (ne)konkrétnosti těchto námitek (viz rozsudky NSS ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 18/2015-101, bod [48], či