7 As 97/2012 — Nejvyšší správní soud

44 A 14/2012- 22 - text - 10 - 44 A 14/2012 - 22 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou v právní věci žalobce: P. S. zatoupený Asociací pro právní otázky imigrace, P. O. Box 16, Moravská 9, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 8, 186 31 Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 6. dubna 2012, čj. KRPS-155945/ČJ-2011-010022, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. dubna 2012, čj. KRPS-155945/ČJ-2011-010022, se zrušuje a věc se žalované vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 4. 2012, čj. KRPS-155945/ČJ-2011-010022, kterým byla podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o 60 dnů prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalované ze dne 1. 11. 2011, čj. KRPS-155945/ČJ-2011-010022. Žalobce v žalobě tvrdí, že žalovaná vydáním napadeného rozhodnutí porušila čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto článku vyplývá především požadavek, aby zajištěný jednotlivec mohl zahájit řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nikdy nestanovil přesnou dobu, po kterou může soudní řízení trvat. Z jeho judikatury ale vyplývá, že délka soudního řízení by měla být koncipována ve dnech, maximálně týdnech, nikoliv však v měsících (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 7. 2010 ve věci Medvedev v. Rusko). Konkrétní lhůtou (v délce 7 pracovních dnů) pro vydání rozhodnutí je soud vázán pouze v řízení o žalobě podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pro řízení podle § 200o a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní rád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) již žádná přesná lhůta pro vydání soudního rozhodnutí stanovena není. Soud je sice povinen návrh projednat přednostně a s největším urychlením, avšak v praxi se ukázalo, že takovýto obecně formulovaný příkaz nestačí k tomu, aby příslušné řízení před soudem probíhalo urychleně. Tento závěr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl mj. novelizován zákon o pobytu cizinců, v bodě odůvodňujícím zavedení lhůt pro přezkum rozhodnutí o zajištění ve správním soudnictví. Jelikož řízení podle § 200o o. s. ř. u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (jediného soudu, který o těchto návrzích aktuálně může rozhodovat) podle žalobci dostupných informací zpravidla trvá déle než 4 měsíce, neodpovídá toto řízení požadavku urychlenosti ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tomuto požadavku odpovídá toliko řízení podle § 65 s. ř. s. Požadavek urychlenosti ale není jediný, který z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyplývá. Podle tohoto ustanovení soud musí mít při přezkumu zajištění též pravomoc rozhodnout o zákonnosti zbavení svobody a pravomoc nařídit propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Takovouto pravomoc však soud ve správním soudnictví obecně nemá. Tento nedostatek pravomoci dříve nahrazoval zákon o pobytu cizinců tím, že § 127 odst. 1 písm. b) ukládal Policii ČR povinnost ukončit bez zbytečného odkladu zajištění cizince vždy tehdy, rozhodl-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince. V důsledku novely provedené zákonem č. 427/2010 Sb. již povinnost policie ukončit zajištění cizince nenastává automaticky poté, co soud ve správním soudnictví zruší její rozhodnutí o zajištění, ale až za předpokladu, že Policie ČR nevydá nové rozhodnutí do 3 dnů od právní moci rozsudku. V souzené věci žalovaná po zrušení předchozího rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Praze (sp. zn. 44 A 8/2012) toto rozhodnutí (žalobou napadené) vydala a tím zbavila soudní přezkum svého předchozího rozhodnutí účinku, který podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí mít, tj. vést k propuštění cizince na svobodu. Je přitom lhostejné, zda soud napadené rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění zruší pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Žalobce tvrdí, že pokud žalovaná postupovala podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, došlo k porušení žalobcova práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Proto žalobce navrhuje, předložit věc Ústavnímu soudu a posléze napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě podrobně uvedla důvody, které ji vedly k zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění a které ji následně vedly i k prodloužení doby zajištění. Poté, co bylo rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ze dne 26. 1. 2011 zrušeno Krajským soudem v Praze, vydala žalovaná ve stanovené lhůtě nové (žalobou napadené) rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Důvodem k vydání tohoto rozhodnutí bylo především prokázané jednání žalobce, který přicestoval do České republiky, která ani nebyla jeho cílovou zemí, neoprávněně a v úkrytu, nemá zde zajištěné ubytování, nevlastní žádný cestovní doklad ani žádný jiný doklad totožnosti. Použití mírnějších prostředků by se zřejmě minulo účinkem a důvody zajištění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců stále trvaly. Žalovaná v chování žalobce spatřovala nebezpečí, že žalobce bude ztěžovat a ohrozí výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Prodloužení zajištění bylo nutné i z důvodu přípravy výkonu tohoto rozhodnutí (ověření totožnosti žalobce a zabezpečení náhradního cestovního dokladu). Dne 27. 4. 2012 byl žalobce poté, co žalovaná v souladu s § 126 zákona o pobytu cizinců zkoumala, zda trvají důvody zajištění žalobce, ze Zařízení pro zajištění cizinců propuštěn. Žalobce byl ve zkoumané době stále žadatelem o udělení mezinárodní ochrany a ke dni 28. 4. 2012 by uplynula maximální doba zajištění (180 dní). K žalobním námitkám žalovaná uvedla, že žalobce využil možnosti podat dva různé návrhy na zahájení soudního řízení zabývajícího se zákonností jeho zajištění. Žalovaná se ve stanovených lhůtách k oběma návrhům vyjádřila. Průběh (rychlost) a následky (nemožnost správního soudu nařídit propuštění žalobce) však nemůže ovlivnit. Žalovaná pouze využila oprávnění vydat nové rozhodnutí, které předvídá § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V době vydání nového rozhodnutí přitom stále existoval reálný předpoklad, že správní vyhoštění žalobce by mohlo být realizováno v maximální době zajištění. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 1. 11. 2011 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie České republiky v blízkosti Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Při kontrole žalobce nekomunikoval a odmítal prokázat svou totožnost. Následně žalobce do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení uvedl, že vůbec neví, kde se nachází. O České republice nikdy neslyšel. Uvedl, že se v Indii spojil s jedním pánem, kterému zaplatil peníze za to, že ho odveze do USA. Cesta trvala asi 1 měsíc. Během této cesty ho na státních hranicích nikdo nekontroloval, neboť byl vždy v autě, do kterého nebylo zvenku vidět. Dále uvedl, že nikdy nevlastnil žádný doklad totožnosti, a to ani v Indii. Dne 1. 11. 2011 žalovaná žalobce zajistila za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dospěla k závěru, že mírnější donucovací opatření by nebyla účinná, uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců by byla z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující a není zde záruka, že by cizinec z území vycestoval. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, které zahrnuje zjištění totožnosti žalobce a zabezpečení náhradního cestovního dokladu. Totožnost žalobce byla zjišťována prostřednictvím zastupitelského úřadu domovského státu. Ověření totožnosti přitom podle žalované nelze očekávat v několika týdnech, ale měsících. Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2012 žalovaná prodloužila dobu zajištění o 60 dnů. Při prodloužení doby zajištění žalovaná vycházela z toho, že důvody zajištění stále trvají, neboť je tu nebezpečí, že žalobce bude ztěžovat a ohrožovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Prodloužení doby zajištění je nezbytné i z důvodu přípravy výkonu správního vyhoštění (ověření totožnosti žalobce a zabezpečení náhradního cestovního dokladu prostřednictvím zastupitelského úřadu domovského státu). Při stanovení doby trvání zajištění přihlédla žalovaná k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Zabezpečení náhradního cestovního dokladu představuje administrativní proces trvající delší časové období. Do dne vydání rozhodnutí náhradní cestovní doklad vydán nebyl. Tytéž důvody vedly žalovanou i k d