5 As 62/2008 — Nejvyšší správní soud

47 A 23/2012- 143 - text - 11 - Číslo jednací: 47 A 23/2012 - 143 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Dalily Marečkové v právní věci žalobkyně Ž., spol. s r.o., IČ , se sídlem, zastoupené JUDr. Janem Rathem, advokátem se sídlem Na Poříčí 19, PSČ 110 00 Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, za účasti D+D P. a.s., se sídlem , zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, 360 01 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. SZ 052653/2012/KUSK REG/LS, č.j. 071151/2012/KUSK takto: I. Rozhodnutí ze dne 4.5.2012, sp.zn. 052653/2012/KUSK REG/LS, č.j. 071151/2012/KUSK se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, JUDr. Jana Ratha, advokáta se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, na náhradě nákladů řízení částku 12.640,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Zúčastněná osoba nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Krajského soudu v Praze dne 2. 7. 2012 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu K., stavebního odboru (dále jen „stavební úřad“) ze dne 10. 2. 2012, č. j. st.153/2011-14-328-A, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad rozhodl, že žalobkyně není účastníkem územního řízení o umístění stavby montážního a skladovacího areálu v obci K. Z žaloby se podává, že se žalobkyně považuje za vlastníka melioračních zařízení (odvodňovacích zařízení) podle § 56 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “vodní zákon”) umístěných na pozemcích p.č. 1690/1, 1690/4, 1698/32, 1783/1 a 1783/43, na něž se územním rozhodnutím zároveň umísťuje připravovaná stavba montážního a skladovacího areálu. V důsledku toho má za to, že jí svědčí právo být účastníkem předmětného územního řízení, a to jak podle ustanovení § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jako vlastníku stavby, na níž má být záměr uskutečněn, tak i podle písmene b) téhož ustanovení, jako osobě, jíž svědčí věcné právo přímo dotčené záměrem. Žalobkyně ve vztahu k ustanovení § 56 vodního zákona, uvádí, že hlavní i podrobná odvodňovací zařízení mají shodný právní statut. Uvedené ustanovení je označuje za stavby, tedy za samostatné věci, jež nejsou součástí pozemku. Z ustanovení § 56 odst. 4 písm. d) vodního zákona, které zřizuje zákonné věcné břemeno omezující vlastnické právo vlastníka pozemku ve prospěch vlastníka melioračních zařízení, jasně plyne samostatná povaha melioračního zařízení, neboť věcné břemeno nelze zřídit ve prospěch příslušenství, resp. součásti pozemku. Podle žalobkyně jde o stavbu jak v soukromoprávním smyslu dle ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), tak i ve smyslu veřejnoprávním dle ustanovení stavebního zákona, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 9. 2009, č.j. 5 As 62/2008-59, publikovaný pod č. 2200/2011 Sb.NSS. Žalovaný tím, že na věc aplikoval nález Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“) ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, který se týkal restitučních nároků, zcela pominul současný stav právní úpravy, z nějž plyne, že meliorace jsou samostatnou věcí. Věc neměl žalovaný podle žalobkyně posuzovat podle právních předpisů platných v okamžiku převodu vlastnictví melioračních zařízení na ni, ale podle předpisů platných v době rozhodování. Přitom i z úkonů, jimiž byla meliorační zařízení převáděna na žalobkyni samostatně a nikoliv jako součást pozemků, lze dovodit, že se jedná o samostatné věci v právním slova smyslu. Tím, že žalovaný aplikoval zmiňovaný nález ÚS, který není pro tuto věc ani pro žalovaného závazný, namísto právních předpisů platných a účinných v rozhodné době, porušil § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „správní řád“) a žalobkyni v důsledku tohoto nezákonného postupu poškodil. Pokud jde o osud melioračních zařízení, žalobkyně uvedla, že postupně přešla z JZD P. do majetku Zemědělského družstva S. Po nabytí účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), zmíněné družstvo vypracovalo transformační projekt a na základě něj byl delimitačním protokolem převeden majetek družstva mj. i na žalobkyni, která poté začala s majetkem hospodařit, a to včetně předmětných melioračních zařízení. Protože posléze bylo zjištěno, že transformace nebyla dokončena v souladu s transformačním zákonem a žalobkyně uhradila za družstvo řadu závazků, byla uzavřena mezi likvidátorem družstva a žalobkyní dne 14. 2. 1997 dohoda o započtení vzájemných pohledávek a na základě ní se žalobkyně stala jediným vlastníkem předmětných meliorací a dalšího majetku po zaniklém družstvu. Platnost převodu a přechodu vlastnického práva byla potvrzena také rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 4 C 105/2001, a následně i rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 20 Co 264/2002. Tyto rozsudky sice rozhodovaly o jiných stavbách než melioračních zařízeních, které ovšem na žalobkyni přešly na základě stejných právních titulů. Žalobkyně dále uvádí, že není třeba dokazovat, na jakém konkrétním pozemku se převáděné stavby melioračních zařízení nacházely, protože JZD P. i Zemědělské družstvo S. vlastnilo nemovitosti a věci sloužící zemědělské výrobě v celém katastrálním území K. Skutečnost, že stavbou areálu jsou dotčena meliorační zařízení žalobkyně, vyplývá jednak ze zákresu těchto zařízení, jež žalobkyně předložila žalovanému i stavebnímu úřadu a jednak ze skutečnosti, že v dané lokalitě se jedná o jediná meliorační zařízení. S ohledem na výše uvedené tedy žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K podané žalobě se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že se řádně zabýval otázkou právního stavu v době uzavření dohody o vzájemném započtení přijatých aktiv a pasiv ze ZD S. na základě delimitačního protokolu. Přitom shledal, že k uzavření dohody o započtení došlo v době, kdy platila soudní judikatura (nález Pl. ÚS 16/93), nikoliv vodní zákon. Meliorační zařízení umístěná pod povrchem pozemku nebyla dle nálezu ÚS stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku a byla potažmo ve vlastnictví toho, komu náleží právo k pozemku, pod kterým je meliorační zařízení umístěno, pokud se nejedná o hlavní meliorační zařízení. Vodní zákon přitom neobsahuje ustanovení, které by nově zakládalo vznik vlastnického práva ke stávajícím melioračním zařízením pro fyzické a právnické osoby. Žalovaný se též zabýval existencí hlavních melioračních zařízení na pozemcích dotčených záměrem a shledal, že v pokladech doložených žalobkyní nejsou meliorace nikde blíže specifikovány a v předložených dokumentech není ani uvedeno, na jakých předmětných pozemcích se nacházejí, v jakém katastrálním území, a o jaké meliorace se jedná. Na záměrem dotčených pozemcích se nacházejí dva hlavní odvodňovací kanály, avšak ty nejsou ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaný proto došel k závěru, že práva žalobkyně nemohou být dotčena a že žalobkyně v daném řízení nedoložila takové podklady, které by prokázaly, že má vlastnické nebo jiné právo k pozemkům, na kterých má být záměr umístěn. Navrhl proto zamítnutí žaloby. O účast v řízení se přihlásil také žadatel o vydání územního rozhodnutí na stavbu montážního a skladovacího areálu a soud mu přiznal status osoby zúčastněné na řízení. Žádné vyjádření k žalobě však podle obsahu spisu osoba zúčastněná na řízení nepodala. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 8. 3. 2012 vydal stavební úřad pod č.j. st.153/2011-21-328-A k žádosti osoby zúčastněné na řízení územní rozhodnutí, jímž rozhodl o umístění stavby D + D Park K. – montážní a skladový areál na vyjmenovaných pozemcích v katastrálním území K. Součástí stavby byla pod kódem SO-109 i přeložka melioračního kanálu a zřízení poldrů a v podmínkách územního rozhodnutí bylo konstatováno, že se jedná o vodní díla podle ustanovení § 55 vodního zákona. V části třetí vypořádání námitek účastníků řízení i v části věnované vypořádání připomínek veřejnosti je zmíněno, že řešení vodohospodářské části projektu bylo odsouhlaseno i správcem vodoteče, za nějž je označován státní podnik P