5 Afs 22/2003 — Nejvyšší správní soud

46 Af 15/2012- 32 - text - 16 - 46 Af 15/2012 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Olgy Stránské ve věci žalobce: E. s. r. o., , zastoupeného Ing. Pavlem Řádkem, daňovým poradcem se sídlem Křižíkova 1120, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno- Střed, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 2. 2012, čj. 1143/12-1100-204297 a čj. 1155/12-1100-204297, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Dvěma samostatnými žalobami podanými u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též „finančního ředitelství“), jimiž byly zčásti změněny platební výměry vydané Finančním úřadem v Hořovicích (dále též „finanční úřad“). Platebním výměrem finančního úřadu ze dne 15. 4. 2011, čj. 27256/11/027971200358 byla žalobci na základě zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období 2006 doměřena daň ve výši 249.685 Kč a současně mu byla stanovena povinnost hradit penále ve výši 49.937 Kč, přičemž žalobou napadeným rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 23. 2. 2012, čj. 1143/12-1100-204297 byl platební výměr změněn tak, že doměřená daň činila 200.471 Kč a penále 40.094 Kč. Platebním výměrem finančního úřadu ze dne 15. 4. 2011, čj. 27305/11/27971200358 byla žalobci na základě zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 doměřena daň ve výši 380.825 Kč a penále ve výši 76.165 Kč, přičemž žalobou napadeným rozhodnutím finančního ředitelství dne 23. 2. 2012, čj. 1155/12-1100-204297 byl platební výměr změněn tak, že doměřená daň činila 308.825 Kč a penále 61.765 Kč. Městský soud v Praze usneseními ze dne 14. 5. 2012, čj. 5 Af 17/2012-18, a čj. 5 Af 18/2012-18, postoupil obě žaloby Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Krajský soud v Praze žaloby spojil ke společnému projednání, neboť obě podané žaloby jsou obsahově v zásadě shodné a liší se pouze označením napadených rozhodnutí. Žalobce předně napadá projednání závěrečné zprávy, které dle jeho názoru neproběhlo řádně, ale došlo k němu fikcí s doručením poštou bez řádného důvodu. Finanční úřad sice reflektoval podanou stížnost žalobce, ale nijak se nezabýval její podstatou, tedy že prosté nedostavení se žalobce k projednání zprávy vyhodnotil jako vyhýbání se projednání zprávy a přistoupil k jejímu odeslání poštou s odkazem na § 88 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění zákona č. 30/2011 Sb. (dále jen „daňový řád“). Nezohlednil přitom písemné vysvětlení žalobce, proč se nedostavil, a nic nebránilo projednání v náhradním termínu. Pouze bezdůvodné nebo opakované nedostavení se k projednání zprávy dle žalobce lze vyhodnotit jako vyhýbání se tomuto úkonu, proto závěrečná zpráva nebyla řádně projednána a v prvoinstančním řízen nebyla vypořádána žalobcova argumentace svědčící proti posouzení skutkového stavu. Žalobce dále namítal, že daňové orgány nezohlednily uplatnění slev, nezdanitelných položek atd. dle ustanovení § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro výše označená zdaňovací období (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Dle žalobce postup správce daně dle § 143 a násl. daňového řádu nahrazuje postup daňového subjektu, pokud ten nesplnil svou povinnost dobrovolně, a postupuje tak, jak by měl postupovat daňový subjekt, jehož práva je třeba v průběhu daňového řízení šetřit. Sankcí nemá být neuplatnění položek, ale příslušné penále. Neuplatnění všech známých skutečností je dvojím postihem, což je dle žalobce protiústavní. Účelem doměření daně má být náhrada za nečinnost daňového subjektu, proto je irelevantní zdůvodnění finančního ředitelství, že „zaměstnanci“ neměli podepsaná daňová prohlášení dle § 38k odst. 4 zákona o daních z příjmů, protože žalobce v letech 2006 a 2007 netušil, že někdy v budoucnu bude vyžadováno zdanění příjmů těchto osob, a neměl tedy nejmenší důvod tato prohlášení od „zaměstnanců“ požadovat. Žalobce se domnívá, že základním právem daňového subjektu je platit daň v co nejmenší možné výši, tj. s využitím všech zákonných možností daň snížit, což je vyjádřeno zejména v § 5 až § 9 daňového řádu. Žalobce též brojí proti posouzení skutkového stavu jako mezinárodního pronájmu pracovní síly. Pracovníci najatí agenturou práce E. F., spol. s. r o., se sídlem 208 (dále jen „E. F.“) byli vypláceni na základě smluvního vztahu prostřednictvím osoby se sídlem zahraničí, ale na základě smluvního vztahu mezi samotným zaměstnancem a touto zahraniční osobou. Nikoliv tedy na základě smluvního vztahu žalobce a osoby v zahraničí, neboť takový vztah nikdy nevznikl, tím méně s vědomím žalobce. V opačném případě by žalobce zdanění zaměstnanců provedl. Žalobce, který měl smluvní vztah s E. F. coby českým subjektem, však až do provedené kontroly žádné povědomí o účasti zahraničního zaměstnavatele neměl, a proto ani neprováděl zdanění dle § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Žalobce přitom upozornil na prohlášení jednatele společnosti E. F. o řádném plnění povinností zaměstnavatele a také na skutečnost, že ani finanční ředitelství nezpochybňuje jeho dobrou víru. Pro naplnění pojmu mezinárodní pronájem pracovní síly by muselo jít o vztah mezi tuzemským zaměstnavatelem (žalobcem) a zaměstnavatelem se sídlem v zahraničí, který zde však dle žalobce nevznikl, proto je vyhodnocení právního vztahu jako mezinárodního pronájmu pracovní síly je nesprávné. Vztah mezi tuzemským a zahraničním subjektem mohl vzniknout mezi E. F. a oním zaměstnavatelem v cizině, neboť peníze vyplácené na účet E. F. byly zřejmě využity k výplatám zaměstnanců společnosti se sídlem v cizině. Proto i zdanění dle § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů by mělo proběhnout spíše u společnosti E. F. coby českého subjektu, který měl zřejmě se zahraniční osobou nějaký vztah. Tato společnost se však jeví svému správci daně jako nekontaktní a finančnímu úřadu se tedy zdálo snadnější pokusit se vybrat daň od žalobce plnícího své povinnosti řádně a včas. Žalobce též zdůraznil, že ani finanční úřad nemá pochybnosti o uskutečnění prací provedených na základě smlouvy o agenturním zaměstnávání se společností E. F., proto ani on sám neměl pochybnosti o skutečném zaměstnavateli, a to až do provedení daňové kontroly a souvisejících šetření. Předtím však neměl možnost si objektivně zjistit ani ověřit skutečného zaměstnavatele, neboť nemohl využít institut dožádání ani mezinárodní výměnu informací jako finanční úřad. Žalobce proto shledal, že je neústavní vázat jeho daňové povinnosti na skutečnosti, které není schopen ovlivnit nebo alespoň objektivně ověřit. Finanční ředitelství navrhlo zamítnutí žalob. K prvnímu žalobnímu bodu ve vyjádření k žalobám uvedlo, že žalobce byl dne 8. 3. 2011 seznámen s výsledkem kontrolního zjištění včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů a byl mu předložen k vyjádření. Žalobci zde byla stanovena lhůta k vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění 10 dnů od podpisu protokolu o seznámení s výsledkem kontrolního zjištění s tím, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude zpráva o daňové kontrole v téže lhůtě považována za oznámenou a bude ukončena. V případě vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění bylo stanoveno datum projednání a podepsání zprávy na 28. 3. 2011. Žalobce sice své vyjádření zaslal, avšak v termínu 28. 3. 2011 se nedostavil a ani svou neúčast neomluvil, a proto bylo postupováno dle § 88 odst. 5 daňového řádu za den ukončení a projednání daňové kontroly tak bylo považováno datum doručení zprávy o daňové kontrole žalobci (30. 3. 2011). Mezi podmínkami pro postup dle § 88 odst. 5 daňového řádu přitom není stanovena podmínka opakovanosti. Dle názoru finančního ředitelství byl žalobce s výsledky kontrolního zjištění řádně seznámen, byla mu poskytnuta lhůta k vyjádření a finanční úřad k vyjádření žalobce zaujal stanovisko, ke změně výsledku kontrolního zjištění však nedošlo a v rámci projednání zprávy by stejně nemohlo dojít k jejímu doplnění (§ 88 odst. 3 daňového řádu). K dalšímu žalobnímu bodu finanční ředitelství sdělilo, že nepodepsal-li poplatník u plátce daně prohlášení dle § 38k zákona o daních z příjmů, nebylo možno ke slevám na dani přihlédnout. Námitku žalobce, že netušil, že finanční úřad bude požadovat zdanění, a proto neměl důvod prohlášení od „zaměstnanců“ požadovat, nelze brát dle finančního ředitelství v potaz. K nesprávnému posouzení skutkového stavu pak finanční ředitelství uvedlo, že dle zjištění finančního úřadu žalobce zaměstnával pracovníky, kteří mají formálně právně uzavřen pracovní poměr s daňovým nerezidentem (pronajímatelem pracovní síly), jehož prostřednictvím jsou vypláceny příjmy za práci. Zaměstnanci pronajatí agenturou HL Fin s. r. o. (dříve E. F.) s touto