3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

44 A 2/2015- 21 - text - 13 - Číslo jednací: 44 A 2/2015 - 21 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: G. S., nar. …, státní příslušnost Bosna a Hercegovina, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Bělá p. Bezdězem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, PS 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2014, č. j. OAM-283/LE-BE02-BE02-PS-2014, o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2014, č. j. OAM-283/LE-BE02-BE02-PS-2014, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2014, č. j. OAM-283/LE-BE02-BE02-PS-2014, jímž byla žalobci podle § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem – Jezové (dále též „ZZC“) až do vycestování, maximálně však do 21. 04. 2015. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 46a odst. 1 a 2 zákona o azylu, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), přičemž uvádí, že pro uložení povinnosti setrvat v ZZC nebyla splněna ani podmínka nebezpečnosti žalobce pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, ani podmínka souladu rozhodnutí s mezinárodními závazky ČR, když napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasáhlo do žalobcova rodinného života. Podle žalobce žalovaný o povinnosti žalobce setrvat v ZZC rozhodl zcela automaticky na základě faktu, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně. Žalobce však s ohledem na své předchozí jednání a jeho individuální situaci vnímá omezení své osobní svobody na 120 dnů jako nepřiměřené. Žalobce upozorňuje na právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013-22, a to v návaznosti na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 07. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, podle nějž skutečnost, že cizinci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, ještě sama o sobě neodůvodňuje závěr o jeho nebezpečnosti pro veřejný pořádek. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje tím, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nabylo právní moci dne 02. 09. 2014, načež žalobce nevycestoval a pobýval tak na území ČR několik měsíců neoprávněně. Opomněl však uvést relevantní informaci, která jasně vyplývala z obsahu správních spisů, jež měl žalovaný v řízení k dispozici, a to že žalobce se dne 15. 12. 2014 dobrovolně dostavil na pracoviště policie s žádostí o vystavení výjezdního příkazu v návaznosti na doručení rozhodnutí NSS, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost ve věci správního vyhoštění, v přesvědčení, že až do okamžiku rozhodnutí o kasační stížnosti byl oprávněn na území ČR pobývat. Neoprávněný pobyt žalobce byl tedy nevědomý, což měl žalovaný vzít při svém rozhodování v potaz. Pokud k tomuto faktu nepřihlédl a v odůvodnění napadeného rozhodnutí jej neuvedl, postupoval v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 správního řádu a současně zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Dle žalobce žalovaný v rozporu se zmíněnou judikaturou také nedostatečně zohlednil stupeň jeho integrace, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu a i v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce upozornil na to, že má na území ČR manželku a dceru, které zde pobývají dlouhodobě, v zemi původu již nemá žádné vazby, v ČR je plně integrovaný, když zde pobýval s přestávkami již od roku 1999, mluví plynně česky a jeho zdravotní stav je ovlivněn psychickými potížemi. Z napadeného rozhodnutí není podle žalobce ani zřejmé, jaké konkrétní jednání považuje žalovaný za nebezpečné pro veřejný pořádek, když odkazuje na informace cizinecké policie o jeho předchozím pobytu, avšak neuvádí, co z výše uvedených informací považuje za to jednání, jež odůvodňuje aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Takové pochybení bylo důvodem, proč NSS rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Azs 193/2014-44, zrušil obdobné rozhodnutí žalovaného. Napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do rodinného a soukromého života žalobce, jeho manželky a dcery, neboť žalobce sdílí v Praze společnou domácnost se svou ženou, s níž o sebe navzájem pečují, neboť žalobce trpí psychickými potížemi v důsledku války v Bosně, jeho žena pak v roce 2013 prodělala operaci, po které potřebuje péči manžela. V ČR také žije jeho dospělá dcera, která zajištění žalobce velmi těžce nese. Obě ho několikrát v ZZC navštívily, dcera ho navíc zastupuje v řízení o udělení mezinárodní ochrany a zajistila mu odbornou psychologickou pomoc. Jejich rodinný život se omezil jen na občasné návštěvy v ZZC, které jsou časově a finančně náročné, a na pravidelný telefonický kontakt, který však plnohodnotný rodinný život nenahradí. Žalovaný přitom ve svém rozhodnutí přiměřenost zásahu do rodinného života žalobce nezvažoval, byť měl v tomto směru dostatečné informace, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Správní orgán byl v tomto směru povinen provést test proporcionality, z nějž by podle žalobce vyplynulo, že zájem na ochraně veřejného pořádku narušovaného neoprávněným pobytem žalobce není tak silný, aby v případě žalobce odůvodňoval jeho fyzické odloučení od rodiny na několik měsíců. V této souvislosti žalobce považoval za srovnatelný případ řešený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 07. 2014, č. j. 44 A 36/2014-37, a upozornil, že i v jeho případě jsou jeho manželka a dcera stabilizujícím prvkem, pro nějž nelze předpokládat žalobcův útěk nebo nedostatek spolupráce se správním orgánem, obzvláště když se sám dobrovolně dostavil na policii a se správními orgány vždy spolupracoval. Žalobcovo zajištění je podle jeho přesvědčení neslučitelné také s jeho psychickými obtížemi, neboť od prožité války má panický strach z uniforem a policie, protože za války vojáci často chodili k lidem domů. Trpí záchvaty, při nichž se mu třesou ruce, má bolesti hlavy, v ZZC též trpí nespavostí a je ve stresu. Žalovaný však jím poskytnuté údaje bagatelizoval a rozhodl bez toho, aby vyčkal na lékařskou zprávu vyžádanou od zdravotnického zařízení v ZZC. Žalovaný tak rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jeho rodina v této souvislosti přislíbila zajistit vyšetření žalobce psychologem, který vypracuje pro potřeby soudu posudek. Žalovaný přistoupil k zajištění žalobce na nejdelší možnou dobu, což podle žalobce odůvodnil nepravdivě tím, že žalobce vědomě porušuje právní předpisy a nečinil kroky k legalizaci svého pobytu. Žalobce se však domníval, že může na území ČR oprávněně setrvat až do vydání rozhodnutí o jeho kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění, proto ani nemohl „vědomě a svévolně“ porušovat právní předpisy ČR. K vyřešení své pobytové situace se pak on sám dobrovolně dostavil na policii. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani není zřejmé, k čemu 120denní doba zajištění žalobce slouží. V tomto směru by se měl žalovaný zabývat spíše předpokládanou délkou řízení o mezinárodní ochraně a otázkou, zda má zajištění s ohledem na svou délku vůbec potenciál naplnit svůj účel. Odůvodnění maximální délky zajištění žalobce považuje s odkazem na rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Azs 193/2014-44, za nedostatečné a napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Přílohou žaloby je též žádost manželky žalobce ze dne 16. 12. 2014 adresovaná Policii ČR o propuštění jejího manžela ze ZZC či o uplatnění alternativy k zajištění podle ustanovení § 123b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V žádosti manželka žalobce uvedla, že žalobce má z války panický strach z policie a uniforem. Na psychické problémy se ale nikdy neléčil, protože na to neměli peníze. Denně však bere prášky na uklidnění. V přítomnosti policie se třese, má bolesti hlavy, v důsledku strachu nemluví nebo mluví nesmysly. Zajištění v uzavřeném středisku mu může způsobit zhoršení jeho problémů, nenapravitelnou újmu nebo panické záchvaty. Manžel může do vycestování bydlet u ní, kde se o něj může starat a pro účely řízení bude správnímu orgánu k dispozici. Manželka d