2 Afs 32/2008 — Nejvyšší správní soud

45 Af 7/2013- 35 - text - 5 - 45Af 4/2013 - 35 45 Af 7/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce M. B., bydlištěm x, zastoupeného společností ARIADNA, s. r. o., se sídlem Bořivojova 21/2419, 130 00 Praha 3, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 7003/12-1300-203605, a ze dne 28. 11. 2012, č. j. 7040/12-1100-201110, t a k t o : I. Řízení ve věcech vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Af 4/2013 a sp. zn. 45 Af 7/2013 se spojují ke společnému řízení. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 45 Af 4/2013. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 11. 2012, č. j. 7003/12-1300-203605 (dále jen „napadené rozhodnutí I“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Mělníce (dále jen „finanční úřad“) ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3848/11/043922202815, ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3853/11/043922202815, a ze dne 3. 11. 2011, č. j. 109879/11/043922202815 a tato rozhodnutí byla potvrzena. Uvedenými rozhodnutími finanční úřad žalobci doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období 2. čtvrtletí roku 2008 ve výši 89.092 Kč, za období 3. čtvrtletí roku 2008 ve výši 15.567 Kč a za období 4. čtvrtletí 2008 ve výši 305.972,- Kč a rozhodl o povinnosti uhradit penále z doměřené daně za uvedená období v celkové výši 82.125 Kč (17.818 Kč, 3.113 Kč, resp. 61.194 Kč). Povinnost uhradit doměřenou daň a penále z doměřené daně byla uložena vždy v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Žalobce se souběžně další žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 7040/12-1100-201110 (dále jen „napadené rozhodnutí II“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Mělníce ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3745/11/043921201708, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím finanční úřad žalobci doměřil za zdaňovací období kalendářního roku 2008 daň z příjmu fyzických osob ve výši 204.900 Kč, daňovou ztrátu ve výši 629.584 Kč a rozhodl o povinnosti uhradit penále ve výši 72.459 Kč. Povinnost uhradit doměřenou daň a penále v úhrnné výši 277.359 byla uložena v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Podle ustanovení § 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. S ohledem na to, že uvedené žaloby směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, byla spojena výrokem I. řízení o obou žalobách ke společnému projednání, a to tak, že řízení je vedeno pod starší spisovou značkou, tedy sp. zn. 45 Af 4/2013. S účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o finanční správě“), ode dne 1. 1. 2013 byl zrušen zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“) a v důsledku toho zaniklo Finanční ředitelství v Praze (dále jen „odvolací orgán“). Podle § 20 odst. 1 zákona o finanční správě spisy územních finančních orgánů převezmou ministerstvo nebo orgány finanční správy příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 20 odst. 5 jsou-li v pověřeních vydaných při správě daní nebo ve správním řízení uvedena finanční ředitelství zřízená podle zákona o územních finančních orgánech, rozumí se jimi Odvolací finanční ředitelství zřízené podle tohoto zákona. S ohledem na skutečnost, že obsah obou žalob proti napadeným rozhodnutím I a II je takřka identický, shrnuje soud jejich obsah souhrnně. Žalobce v žalobách po stručné rekapitulaci průběhu daňového řízení obsáhle cituje své odvolání, jeho doplnění a pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí I a II. Dále žalobce uvádí, že žalovaný porušil jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, jak vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a judikatury. Žalovaný sice zástupce žalobce k ústnímu projednání předvolal, ale protože nezaujal k námitkám žalobce žádný názor a v té době ani nedoplnil důkazní řízení, žádné projednání se fakticky neuskutečnilo. Po doplnění důkazního řízení žalovaný již žalobce k požadovanému projednání nepředvolal a ústní projednání se žalobcem neprovedl. Podle žalobce z ustanovení § 33 odst. 11 a § 36 odst. 1 až 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní“) vyplývala jasná povinnost správců daně průběžně zjišťovat všechny údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně jednotlivých daňových subjektů. Finanční orgány si musely být ze své praxe vědomy toho, že zde existují daňové subjekty, které neplní své daňové povinnosti a které neoznamují změnu rozhodných údajů svým místně příslušným správcům daně. Typické to bylo u daňových subjektů, jejichž jednatelé a společníci byli občané cizích národností, zejména vietnamské. Žalobce tyto informace na rozdíl od správců daně neměl. Z údajů, které uvedl žalovaný, je zřejmé, že místně příslušní správci daně nekonali řádně své povinnosti, jak jim je stanovil zákon o správě daní, a tím umožňovali nekalou činnost mimo jiné dodavatelům žalobce. Společnosti s vietnamskými jednateli a společníky nebyly žalobci prakticky známé, ale zástupce žalobce ze své praxe ví, že finanční orgány plošně tolerují nekalou činnost zmíněných společností s tím, že daň, kterou měly tyto společnosti odvést, předepisují jejich obchodním partnerům s tím, že tito údajně neprokázali, že předmětné společnosti skutečně deklarované zboží dodaly a vystavily daňové doklady. Takovýto postup ale byl v rozporu se zákonem o správě daní a zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Podle nich je cílem správy daní správné stanovení daňové povinnosti a ne doměřování daně dosažitelným subjektům namísto těch, které v důsledku zanedbání zákonných povinností správců daně jsou pro správce daně nedostupné, ač všechny důkazní prostředky nasvědčují tomu, že se tyto nedostupné daňové subjekty dopustily trestného činu zkrácení daně. Žalobce připomíná, že podle § 2 odst. 6 zákona o správě daní byl správce daně povinen daňové řízení i z vlastního podnětu zahájit vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tom směru buď vůbec, nebo řádně své povinnosti. U dodavatelů žalobce však místně příslušní správci daně žádné daňové řízení nezahájili, ačkoli jim muselo být zřejmé, že se tito dodavatelé dopouštějí zkrácení daně. Tito správci daně patrně ani nesplnili svoji oznamovací povinnost, když neoznámili orgánům činným v trestním řízení, že jsou zde skutečnosti nasvědčující zkrácení daně a dokonce připustili, aby dodavatelé žalobce byli vymazáni z obchodního rejstříku bez toho, že by se od nich vybraly evidentně dlužné daně. Zjištěné nesrovnalosti neprokazují, že by uzavřené dohody nepodepsaly statutární orgány dodavatelů. Nebylo prokázáno, že podpisy na dokladech nejsou podpisy statutárních orgánů deklarovaných dodavatelů, to se týká i daňových dokladů. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že šlo o existující dodavatele, kterým však místně příslušní správci daně umožnili daňové úniky. V postupu těchto správců daně shledává žalobce rozpor s § 2 odst. 6 zákona o správě daní a § 9 odst. 2 daňového řádu. Není možné přehlížet, že správci daně místně příslušní žalobcovým dodavatelům neplnili řádně své povinnosti. Takovýto postup by byl v rozporu s § 8 odst. 1 daňového řádu (§ 2 odst. 3 zákona o správě daní), podle kterého správce daně přihlíží při hodnocení důkazů ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, tedy i k tomu, že daň nebyla vybrána od dodavatelů žalobce zaviněním místně příslušných správců daně. Pan V. V. H. (dále jen „svědek“) při navazování kontaktu se žalobcem neuváděl to, co uvedl při svém výslechu. Předložil žalobci dohody uzavřené s deklarovanými dodavateli, čímž žalobci prokázal, že je oprávněn za tyto dodavatele jednat. Žalobci pak přivážel zboží v množství uvedeném na dokladech, které mu předával a od žalobce pak přebíral částky uvedené na těchto dokladech. Není uvěřitelné, že by se svědek spoléhal pouze na svou paměť, když měl v rukou doklady, na nichž byly částky, které měl převzít, uvedeny. Takovéto počínání by bylo nesmyslné. Podle žalobce je svědek vědomou součás