9 Afs 61/2012 — Nejvyšší správní soud

48 A 89/2017- 45 - text 11 48 A 89/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: D. H., bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Dorotou Líbalovou sídlem Šubertova 1353/4, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2017, č. j. 036268/2017/KUSK-DOP/Hir, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2017, č. j. 036268/2017/KUSK-DOP/Hir, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Doroty Líbalové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 28. 7. 2017, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný na základě samostatně podaných odvolání žalobce a společnosti C. D. s. r. o., IČO X (dále jen „společnost C.“ nebo „společnost“), zrušil rozhodnutí Městského úřadu D., silničního správního úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1023/2015/TA, a současně správní řízení zastavil. Správní orgán prvního stupně ve svém (zrušeném) rozhodnutí I. výrokem rozhodl, že bezejmenná komunikace u jezu na pozemcích p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X v katastrálním území D. byla zařazena do pasportu místních komunikací města D. jako místní komunikace IV. třídy chybně, a proto platilo, že se jedná o veřejnou účelovou komunikaci, která slouží jako obslužná komunikace vlastníkům sousedních pozemků i veřejnosti. Podle II. výroku téhož rozhodnutí nebyla společnost C. povinna odstranit pevnou překážku na komunikaci. 2. Žalobce předně tvrdí, že proti II. výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal včas odvolání. Odvolání společnosti C. naproti tomu včasné nebylo, neboť tato společnost podala jen blanketní odvolání, které doplnila po stanovené lhůtě. Postup žalovaného, který zrušil celé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, byl nesprávný, neboť žalobce odvolání proti I. výroku nepodal a odvolání společnosti C. bylo i podle žalovaného opožděné. Odvolání společnosti C. tedy měl žalovaný zamítnout a v rozsahu I. výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdit. 3. Napadené rozhodnutí je dle žalobce též nepřezkoumatelné. Žalovaný totiž k důvodu pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pouze uvedl, že správní řízení bylo zmatečné, postup prvostupňového orgánu a evidence jím prováděných úkonů nedostatečné a vlastní odůvodnění nebylo možné právně přezkoumat ve smyslu závazné právní úpravy. Žalovaný jím vytýkané vady nekonkretizoval a nevysvětlil, proč rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, ani neobjasnil, proč nebylo možné ve správním řízení po odstranění vad pokračovat. Žalobce je přesvědčen o tom, že postup podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „správní řád“) přichází do úvahy jen u řízení zahájených ex offo. 4. Žalobce žalovanému dále vytýká, že vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 As 158/2012-63, a opomenul závěr vyslovený ve stále aktuálním rozsudku téhož soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007-128, publikovaném pod č. 1486/2008 Sb. NSS (oba rozsudky jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí správních soudů dostupné na www.nssoud.cz). Otázku charakteru účelové komunikace tedy měl správní orgán prvního stupně posoudit v řízení o odstranění pevné překážky jako otázku předběžnou. 5. Navzdory tomu, že I. výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neměl být zrušen, se žalovaný zabýval charakterem komunikace. Jeho úvahy však byly obecné a žalovaným citovaná judikatura mnohdy nepřípadná. S názorem žalovaného ohledně charakteru dotčené komunikace žalobce nesouhlasí a nesdílí jeho názor o tom, že by měl podat samostatnou žádost o zahájení deklaratorního řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc není zjistitelné, které skutečnosti měl žalovaný za prokázané a jakými úvahami se řídil. S odvolacími námitkami žalobce se žalovaný nevypořádal, jen konstatoval, že žalobce není obeznámen se závaznou judikaturou. Požadované odstranění pevné překážky žalovaný pokládal až za druhotný problém a více se touto problematikou nezabýval. K instalaci závory na veřejně přístupné komunikaci pak žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 As 58/2015-68. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce dne 17. 3. 2015 požádal o „zajištění průchodu a průjezdu“ na veřejně přístupné komunikaci, v žádosti neuvedl datum narození a tímto jeho podáním bylo zahájeno správní řízení. Dne 11. 4. 2015 žalobce opětovně požádal o „zajištění průchodu a průjezdu“ a o odstranění pevné překážky, přičemž opět neuvedl datum narození. Dne 17. 2. 2015 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí, které žalobci doručil dne 7. 4. 2015 a které žalobce napadl dne 20. 4. 2015 v rozsahu II. výroku odvoláním. O den později podala společnost C. blanketní odvolání, jež dne 22. 9. 2015 rozsáhle doplnila o odvolací důvody. Ve zbytku žalovaný odkazuje na obsah správních spisů. Závěrem žalovaný konstatuje, že oba správní orgány postupovaly v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy, a proto by měl soud žalobu zamítnout. 7. V replice žalobce opakuje, že žalovaný rozhodl nesprávně a navíc napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Tvrzení žalovaného, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s hmotněprávními a procesními předpisy, označuje za překvapivé.[OBRÁZEK] II. Obsah správních spisů 8. Městský úřad D. obdržel žádost společnosti C. ze dne 27. 1. 2015 o odstranění chybného záznamu o místní komunikaci z pasportu komunikací města D.. Ke své žádosti společnost uvedla, že bezejmenná cesta u jezu D4 na pozemcích p. č. X a p. č. X je zřejmě v důsledku administrativní chyby od roku 2012 vedena jako místní komunikace IV. třídy. Na uvedených pozemcích, jež jsou ve vlastnictví společnosti C., prokazatelně žádná taková komunikace ve vlastnictví města není ani nikdy nebyla. 9. Tentýž městský úřad dále obdržel žádost žalobce ze dne 17. 3. 2015 o zajištění průchodu a průjezdu po veřejně přístupné komunikaci na pozemcích p. č. X a p. č. X v obci D., jíž se žalobce jako vlastník pozemků p. č. X, p. č. X a p. č. X výslovně obrátil na silniční správní úřad. Ve své žádosti žalobce uvedl, že dle evidenčního listu města je na pozemcích žalobce umístěna veřejně přístupná komunikace navazující na pozemky p. č. X a p. č. X ve vlastnictví společnosti C.. Žalobce svůj pozemek sousedící s pozemkem společnosti pronajal a nájemce upozornil na to, že příjezdová cesta vede přes pozemek společnosti. Společnost C. však odmítla nájemcům žalobce umožnit vjezd; volnému průjezdu a průchodu bránila závora u vjezdu do kempu. Žalobce ve své žádosti citoval ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 18/2012 Sb. (viz čl. II odst. 3 změnového zákona č. 268/2015 Sb.; dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), podle něhož je vlastník pozemku, na němž se nachází veřejně přístupná komunikace, povinen strpět její užívání. Žalobce konstatoval, že k jeho pozemkům neexistuje jiná alternativa přístupu a že po dlouhá desetiletí neměl on ani jeho předkové s přístupem na pozemky problém. Závěrem žalobce požádal o zajištění průjezdnosti (přístupnosti) komunikace v části vedoucí autokempem, přičemž s odkazem na § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích uvedl, že příslušný silniční správní úřad má pravomoc nařídit odstranění pevné překážky z pozemní komunikace. 10. Ve spise je dále založeno podání ze dne 11. 4. 2015, v němž žalobce shrnul obsah jednání před radou města ze dne 31. 3. 2015 tak, že se společnost C. domáhala vyřazení veřejně přístupné komunikace z pasportu místních komunikací a tvrdila, že se jedná o komunikaci jí vybudovanou na vlastní náklady a zařazenou v pasportu omylem. Žalobce ve svém podání setrval na názoru, že na místní komunikaci nesmí být umístěna překážka a že cesta kempem je místní komunikací bez ohledu na to, že jde o slepou cestu, jejíž trasu společnost částečně změnila a jejíž povrch zkvalitnila. Zařazením komunikace do pasportu byl dle žalobce zcela správně potvrzen dlouhodobě existující stav; vyřazením komunikace z pasportu by byli poškozeni ti vlastníci nemovitostí, pro něž komunikace představuje jedinou přístupovou cestu na jejich pozemky. Žalobce zopakoval, že nadále žádá o zajištění průjezdnosti a přístupnosti komunikace, a to prostřednictvím nařízení vydaného dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. 11