9 As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

55 A 4/2018- 41 - text 16 55 A 4/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Lenky Oulíkové v právní věci žalobkyně: Y. P., státní příslušnice X, bytem X, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2017, č. j. MV-129102-4/SO-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí M. v. (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 8. 2017, č. j. OAM-14363-15/TP-2016. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu na území Č. r. podaná podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č. r. a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (viz čl. II odst. 1 zákona č. 222/2017 Sb.; dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně k žádosti nepředložila doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území Č. r. podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 2. Žalobkyně předně namítá, že byla nesprávně poučena, neboť správní orgán ji ve výzvě k odstranění vad žádosti ze dne 25. 10. 2016 jednoznačně neinformoval o tom, co od ní požaduje. K tomu poukazuje na rozsudek N. s. s. ze dne 10. 10. 2014, č. j. 2 Azs 75/2014-26. Uvádí, že byla informována pouze obecně o nejčastějších formách dokladů prokazujících úhrnný měsíční příjem. Vlastní výzva informaci o konkrétních dokladech, které měla žalobkyně doložit, neobsahovala, a v příloze výzvy byly uvedeny pouze některé ze zákonem stanovených náležitostí. Ve vztahu k příjmům z podnikání byl výslovně uveden pouze p. v. d. z p., ačkoli zákon připouštěl jejich prokázání d. p., a nelze-li je prokázat jiným věrohodným způsobem, pak i v. z ú. za posledních š. m. Tvrdí, že nesprávné poučení mělo vliv na to, že některé doklady prokazující p., a to p. v. za rok X a doklady o p. p., doložila až v odvolacím řízení. Jelikož jejich pozdní doložení bylo dle žalobkyně ovlivněno nesprávným poučením, neměla je žalovaná odmítnout s odkazem na koncentraci dle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 3. Žalobkyně dále namítá porušení zásady legitimního očekávání a § 2 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaná bez odůvodnění neakceptovala žalobkyní předložené doklady – d. e., ačkoli v případě podnikatelů, kteří započali s výkonem podnikatelské činnosti až v průběhu daného roku, tento důkaz běžně připouští, a nedůvodně se tak lišila i podoba výzvy, kterou jí správní orgán I. stupně zaslal. Vytýká žalované nepřezkoumatelnost závěru o nepřípustnosti předloženého dokladu. Odkazuje také na rozsudek N. s. s. ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Azs 245/2014-41, v němž N. s. s. shledal nepřípustnou námitku, že přiznání k dani z příjmu není pro prokázání minimální výše úhrnného příjmu dostatečným dokladem. 4. Žalobkyně též vytýká žalované a správnímu orgánu I. stupně nesprávný výklad § 70 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť neakceptovaly doložení p. z p. žalobkyně jiným dokladem nežli p. v. Uvádí, že výčet dokladů uvedených v § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je pouze demonstrativní a předložené p. k d. z p. a v. p. a v. za rok X nelze odmítnout. Žalovaná se s touto námitkou nevypořádala, a proto žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalobkyně též namítá, že žalovaná v rozporu s § 7 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) a § 7 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) od daňového základu o. p. na s. z. a v. z. p., ačkoli žalobkyně uplatňovala v. p. z p. Dle žalobkyně z ustanovení § 7 odst. 8 zákona o daních z příjmů vyplývá, že paušálně uplatněné výdaje zahrnují pojistné na veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Důvodem neakceptování předloženého d. p. a v. p. a v. proto nemohlo být n. v. p. na s. z. a z. p., neboť tyto p. neměly být o. Žalobkyně proto odmítá, že by na základě doloženého d. p. žalovaná nemohla vypočítat její č. p. Žalovaná měla daňový základ doložený v d. p. za období X až X ve výši X Kč vydělit X a od této částky neměla další náklady o., neboť byly již zahrnuty ve v. p. Výsledná částka X Kč pak převyšuje potřebný p. X Kč. Obdobně měla dle žalobkyně žalovaná postupovat i při výpočtu p. na základě p. v. za rok X. Čistý m. p. by pak nečinil pouze X Kč, ale X Kč. 5. Žalobkyně též namítá, že skutkový stav, který vzala žalovaná za prokázaný, byl v rozporu se spisem, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí byly ve spise založeny doklady, které dokládaly dostatečný p. ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zejména doklady o aktuálním p. m. žalobkyně z p. (p. v. za rok X a doklady o výši p. na s. a z. p.) a její p. s. a m. v. Dle žalobkyně žalovaná postupovala v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu, jestliže k těmto dokladům předloženým v odvolacím řízení nepřihlédla. Uvádí, že je nemohla doložit dříve, neboť s ohledem na nesprávné poučení nemohla vědět, že p. doložené v řízení před správním orgánem I. stupně jsou nedostatečné, respektive nemohla předjímat, že předložené doklady nebudou v rozporu se zákonem akceptovány. Jakmile se o domnělé vadě žádosti dozvěděla, p. doložila. Nesouhlasí též s žalovanou, že měla dostatek prostoru doložit aktuální p. v. Ačkoli prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až v X, podklady pro rozhodnutí byly shromážděny v X. Tehdy žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že veškeré doklady jsou v pořádku, a nemohla vědět, že by měla dodat další doklady pro rozhodnutí. Výklad žalované by znamenal, že by žadatel musel v průběhu řízení neustále dodávat nové doklady v obavě, aby nebyly doložené doklady považovány za zastaralé. Žalobkyně nezpochybňuje, že správní orgán není povinen opakovaně vyzývat žadatele k odstranění vad, nemůže však klást k tíži žalobkyně, že nedoložila doklady, jejichž nezbytnosti si v důsledku nesprávného poučení nemohla být vědoma. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované, že měla možnost požádat o přerušení řízení do doby, kdy bude k dispozici p. v. za rok X, neboť je sporné, zda by bylo její žádosti vyhověno. V praxi bývají takové žádosti zamítány s odůvodněním, že jde o účelové protahování pobytového řízení. 6. Dále žalobkyně žalované vytýká, že do z. p. zahrnula pouze p. m. ze z., a nikoli též souběžné p. m. z p. Závěr žalované považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť není zřejmé, jakým způsobem dovodila, že p. ze z. bude jejím jediným p. Žalobkyně to netvrdila, doložila doklady k p. z p. i ze z., závěr o u. p. nebylo možné učinit ani z ž. r.; žalovaná tak nesprávně zjistila skutkový stav, jestliže nezohlednila p. z p. Dále namítá, že důvodem neakceptování p. s. a m. v. nemohla být skutečnost, že z nich nebylo zřejmé, zda šlo o h. nebo č. m. M. se uvádí vždy jako h. m., přičemž výši č. m. ovlivňuje množství faktorů. Skutečnost, zda šlo o č. nebo h. m., nebyla významná, neboť ve spojení s p. z p. byl p. dostatečný. Žalovaná nemohla p. ze z. m. odmítnout ani z důvodu, že m. byla ve z. d., neboť plnění v podobě p. z p. p. je z. p. dle zákona o životním existenčním minimu. Zákon nestanoví, že by p. ze z. za trvání z. d. nebylo možné započítat. Žalovaná si přitom mohla t. p. v. ověřit, p. s. byla uzavřena na d. n. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné, neboť žalovaná neuvedla žádný zákonný důvod, pro který by nebylo možné doklad připustit. Jelikož výčet v § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je jen příkladmý, nelze žalobkyni vytýkat, že nedoložila v. p. či potvrzení o p., jimiž v době podání odvolání ještě nemohla disponovat. Dle žalobkyně měla žalovaná dospět k závěru, že se její p. rovnal č. p. m. z p (X Kč dle p. v. za rok X) a k této částce p. p. ze z., tedy X Kč. Ačkoli v té době nebyla známa přesná výše č. m., z doložené h. m. ve výši X Kč bylo zřejmé, že celkové p. musí být dostatečné i po z. a p. o., pokud k potřebnému p. scházela pouze částka X Kč. Ke stejnému závěru by bylo třeba dle žalobkyně dojít i na základě p. z p. vypočtených dle p. v. za rok X. Žalobkyně proto odmítá závěr žalované, že nedoložila v odvolacím řízení nový doklad prokazující v. p. 7. Žalobkyně též namítá, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou ohledně neodůvodněnosti závěru správního orgánu I. stupně, který uvedl, že příjem žalobkyn